2 As 54/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 54/2008- 80 - text 2 As 54/2008 - 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8308/07, sp. zn. 2006/922/dzu/FTV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 8 Ca 362/2007 - 50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8308/07, sp. zn. 2006/922/dzu/FTV. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli uložena podle § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, kterého se stěžovatel dopustil tím, že do vysílání programu televize Prima zařadil dne 13. 4. 2006 ve 21:14 hod pořad VyVolení, v němž bylo zjištěno verbální i neverbální násilí a prezentována konzumace alkoholu a nevhodné chování pod jeho vlivem. Tyto prvky pak žalovaný považoval za způsobilé ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mládeže. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, správní delikt byl jednoznačně specifikován a rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s tím, že byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Namítá, že správní rozhodnutí ani napadený rozsudek neobsahují popis toho, jak byly naplněny jednotlivé složky skutkové podstaty správního deliktu – ohrožovací následek (není uvedeno, která ze složek psychického, fyzického ani mravního vývoje dětí a mládeže mohla být ohrožena ani jak) a příčinná souvislost mezi odvysíláním posuzovaného pořadu a ohrožením. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, v čem a jak vysílání posuzovaného pořadu mohlo vývoj dětí ohrozit. Tím byla porušena zásada „nulla poena sine crimine“. Stěžovatel si tak nemůže být do budoucna jistý např. jaké slovní vyjádření osoby, s níž je natáčen rozhovor, je pro žalovaného přijatelné a jaké bude naopak shledávat rozporným se zákonem. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 6 As 19/2005. Nedostatečným popisem objektivní stránky deliktu tak byla také popřena preventivní funkce pokuty. Touto jeho námitkou se pak městský soud v žalobě nedostatečně vypořádal. Dále stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný stav věci, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu. Žalovaný i městský soud vycházeli pouze ze slovního popisu pořadu, který podle stěžovatele není dostatečným vyjádřením skutkového děje. Podkladem pro rozhodnutí tak měl být záznam celého pořadu, který je výsledkem audiovizuální tvorby a pro utvoření názoru na něj je třeba, aby bylo vnímáno jak mluvené slovo, tak obraz. Právě aspekty, které při přepisu mluveného slova nejsou vůbec zohledněny (např. zábava, celkové ladění a vyznění), jsou i děti schopny vyhodnotit. Uvedené pochybení tak mělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel rovněž podotýká, že podkladem pro rozhodnutí nebyl ani úplný přepis celého pořadu. Názor městského soudu k této jeho námitce pak považuje stěžovatel za zjednodušující. Soud měl zkoumat, zda žalovaný provedl důkaz promítnutím záznamu celého pořadu. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je třeba posuzovat, zda byl pořad jako celek způsobilý ohrozit zákonem chráněné zájmy. Nestačí uvést jen vyňaté sekvence. Svoje stanovisko opírá o jazykový, systematický a logický výklad citovaného ustanovení, konkrétně písm. d), f) a j), kde zákonodárce rozlišuje mezi tím, kdy je třeba posuzovat pořad jako celek a kdy postačí jeho jednotlivé záběry. Ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. pak hovoří o pořadu a nikoli o odvysílaných záběrech. Postup, který zvolil žalovaný, by vedl k absurdním závěrům, neboť by stěžovatel byl postihován za vysílání všech pořadů, kde by se objevil záběr osoby ubližující jiné osobě nebo nahé osoby či kouřícího člověka apod. To určitě záměrem zákonodárce nebylo. Stěžovatel dále namítá, že ho žalovaný před uložením pokuty neupozornil na porušení povinnosti podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Tuto námitku uplatnil i v žalobě, avšak městský soud se jí nezabýval dostatečně. Navíc výklad tohoto ustanovení učiněný žalovaným i městským soudem je v rozporu se smyslem zákona a také rozhodovací praxí městského soudu. K tomu odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 8 Ca 2/2006, podle něhož nelze upozornění podle zmíněného ustanovení považovat za časově neomezené, ale je třeba, aby mezi aktuálním uložením pokuty a dřívějším upozorněním existovala časová a věcná souvislost. Tímto rozsudkem argumentoval stěžovatel i v žalobě, avšak městský soud se jím vůbec nezabýval. Stěžovatel namítá, že názor městského soudu v duchu zásady „jednou a dost“ nemůže obstát už z toho důvodu, že dochází k vývoji posuzování mravnosti v čase. Vnímání mravnosti se liší i mezi jednotlivými lidmi. Nelze tak přenést na stěžovatele povinnost předjímat názor správního orgánu na natolik proměnlivý a neurčitý pojem jako je „mravní vývoj“. Městský soud se podle stěžovatele dále nevypořádal s námitkou, že v upozornění podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. musí být skutkově vymezeno porušení povinnosti, které se týká, dále že stěžovateli nebyla poskytnuta lhůta k nápravě a že žalovaný svým postupem zkrátil stěžovatele na uplatnění jeho práv ve správním řízení, neboť mu nebylo umožněno porušení zákona napravit. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl vyzván k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Městský soud k tomu uvedl, že po zahájení správního řízení a výzvě stěžovateli k vyjádření podkladů již nebyly shromážděny další podklady, než ty, které byly ve spisu při zahájení správního řízení. Stěžovatel s tím však nesouhlasí, neboť součástí spisu byly i podklady doložené samotným stěžovatelem (tiskové zprávy) nebo jím navržené (např. posudek Prof. W.). I s těmi se však měl právo před rozhodnutím žalovaného seznámit a vyjádřit se k nim, neboť si nemůže být jist, zda tiskové zprávy a stanoviska, která žalovaný do spisu zařadil, nebyly vybrány tendenčně. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil předmětný rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a rozsudek městského soudu považuje za správný a zákonný. Odkazuje na vyjádření k žalobě, jakož i na svoje rozhodnutí, které bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Proto navrhuje, aby byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem v plném rozsahu zamítnuta. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“), v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“) a v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“). Pokud stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu v řízení správním, tak tuto námitku neuplatnil před městským soudem. Nejvyšší správní soud předesílá, že se v řízení o kasační stížnosti může námitkou zabývat pouze v případě, že byla v identické rovině účinně vznesena před městským soudem, ten takovou námitku posuzoval (případně ji posoudit opomněl) a stěžovatel v kasační stížnosti broj