3 As 35/2008 — Nejvyšší správní soud

3 As 35/2008- 94 - text 3 As 35/2008 - 94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Polárka s.r.o., se sídlem Praha 4 - Modřany, Malá Lada 1533/7, zast. JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ALIMPEX FOOD, a.s., se sídlem Praha 9 - Kyje, Českobrodská 1174, IČ: 47115807, zast. JUDr. M. K., patentovým, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2006, zn. O - 83936, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008, č.j. 9 Ca 80/2006 - 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2006, zn. O - 83936. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (díle jen „Úřad“) ze dne 20. 3. 2000, kterým byl zamítnut návrh žalobce na výmaz slovní ochranné známky č. 187 158 ve znění „POLÁRKA“ z rejstříku ochranných známek. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu: Rozhodnutí žalovaného se opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005, č.j. 6 A 15/2001 - 65. Tímto bylo zrušeno původní rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2000, zn. O – 83936-93, kterým předseda Úřadu zamítl rozklad žalobce a potvrdil prvoinstanční správní rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobce na výmaz slovní ochranné známky č. 187158 ve znění „POLÁRKA“, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval zejména otázkou přechodu ochranné známky a doby jeho účinků, která byla rozhodná pro další řízení žalovaného, zejm. pro určení doby zániku ochranné známky a od ní se odvíjející dvouleté karenční lhůty. Závěrem zdejší soud uvedl, že pokud by se v dalším řízení ukázalo, že přihláška napadené ochranné známky byla jejím majitelem podána v karenční lhůtě, bude třeba návrhu žalobce na výmaz napadené ochranné známky vyhovět. V novém řízení tedy žalovaný znovu projednal návrh žalobce, tentokrát ovšem již za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“), s ohledem na jeho přechodné ustanovení § 52 odst. 4 tedy jako návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou. Zde dospěl žalovaný k závěru, že k zániku práv k namítané ochranné známce došlo uplynutím její ochranné doby, tj. 23. 4. 1992 (nikoliv zánikem posledního subjektu uvedeného jako její vlastník v rejstříku ochranných známek), a napadená ochranná známka tak byla vzhledem k datu jejího přihlášení (3. 11. 1993) zapsána v průběhu karenční lhůty, tedy v rozporu s § 5 tehdy platného zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 174/1988 Sb.“). Přes výše uvedený závěr neposoudil žalovaný návrh žalobce jako oprávněný. Na rozdíl od právní úpravy platné v době zápisu napadené ochranné známky, zákon č. 441/2003 Sb. tzv. karenční lhůtu nezná, neboť vychází z principu, že je především v zájmu vlastníka ochranné známky, aby dostatečně dbal svých práv. Omezení přihlašovatelů ochranných známek, jak bylo upraveno v § 5 zákona č. 174/1988 Sb., již není obsahem § 4 ani § 6 zákona č. 441/2003 Sb. (důvody prohlášení známky za neplatnou). Podle § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. se pak sice posuzuje zápisná způsobilost podle zákona, který byl platný v době zápisu, současně se zde ovšem praví, že ochranná známka nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto zákonem. Jelikož podle současné právní úpravy již přihlášení ochranné známky ve lhůtě dvou let následujících po zániku shodné ochranné známky jiného vlastníka v souvislosti s výrobky či službami téhož druhu není překážkou jejího zápisu, neshledal žalovaný návrh žalobce na prohlášení napadené známky za neplatnou oprávněným. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Opodstatněnou soud neshledal námitku, podle níž žalovaný nerespektoval právní názor zdejšího soudu vyjádřený v závěrech rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 6 A 15/2001. Nejvyšší správní soud výslovně zavázal žalovaného, aby se náležitě zabýval otázkou splnění hmotněprávní podmínky přechodu namítané ochranné známky na jinou osobu, která by byla způsobilá být majitelem ochranné známky (§ 16 odst. 5 zákona č. 174/1988 Sb.), jejíž vyřešení považoval za nezbytné pro stanovení okamžiku zániku známky dle § 22 zákona č. 174/1988 Sb. a navazujícího období dvouleté karenční lhůty. V tomto směru uskutečnil žalovaný podle soudu dostatečná zjištění, den zániku ochranné známky byl stanoven ke dni 23. 4. 1992 a běh karenční lhůty tedy končil dne 23. 4. 1994. Byla-li namítaná přihláška podána dne 3. 11. 1993, pak byl zápis této známky proveden v rozporu se zákonem. Spor mezi účastníky však podle soudu vyvstal v průběhu nového řízení v souvislosti s v té době již účinným novým zákonem č. 441/2003 Sb., konkrétně jeho § 52 odst. 1 a 4. Současná právní úprava nezná institut karenční lhůty ve smyslu, v jakém existovala dle zákona č. 174/1988 Sb., a tuto dříve platnou ochrannou lhůtu nelze nalézt ani v předpisech komunitárního práva. Jako nepodložené proto soud shledal námitky, podle nichž trvání ochranné lhůty respektuje i nyní platný zákon v § 22 s odkazem na § 6 zákona č. 441/2003 Sb. Toto ustanovení upravuje typické a pravé důvody zápisné nezpůsobilosti, a to „věcný průzkum“ přihlašované známky, tj. hmotněprávní podmínky zápisu z hlediska prvků označení a rozlišovací způsobilosti, proto § 22 odkazuje na § 4 a § 6 citovaného zákona, které se týkají důvodů odmítnutí ochrany pro „označení“, užívání „označení“ a shodnosti „označení“. Tato úprava nezakotvuje žádné procesní překážky zápisu ve prospěch ochrany původního vlastníka. Žalobce rovněž zaměňuje pojem ochranné lhůty, jak ji znal zákon č. 174/1988 Sb., s ochrannou dobou platnosti ochranné známky, ke které se váží oprávnění vyplývající ze známkové ochrany. Tato doba je nadále upravena v § 29 zákona č. 441/2003 Sb. včetně modifikované úpravy obnovy zápisu, na vypuštění karenční lhůty z právní úpravy však nic nemění. Žalovaný podle soudu správně - vycházeje z § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. - zohlednil platnost zápisu ochranné známky i podle nové právní úpravy a ve vyjádření k žalobě vysvětlil i její smysl. Tento vyplývá z První směrnice Rady ES ze dne 21. 12. 1988 ve spojení s nařízením Rady ES č. 40/94 ze dne 20. 12. 1993 a se Smlouvou o známkovém právu sjednanou v Ženevě dne 27. 10. 1994 (publ. pod č. 199/1996 Sb.). Z této úpravy lze podle žalovaného seznat důraz na silnější princip zájmu vlastníka ochranné známky dbát svých práv při zeslabení ingerence státu a na odstraňování překážek zápisné způsobilosti např. i v náležitostech přihlášky ochranné známky. I když zásada pružnějšího průchodu zápisu, projevující se i v opuštění institutu karenční lhůty, byla vtělena do zákona teprve s účinností zákona č. 441/2003 Sb., je ve smyslu jeho přechodných ustanovení nezbytné aplikovat tuto novou úpravu i na řízení dosud neukončená, byť se nezřídka týkají i posuzování přihlášek ochranných známek z doby, která předchází sblížení úpravy známkového práva s předpisy EU. Uvedený postup není podle soudu v rozporu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud rozhodl sice dne 24. 8. 2005, tedy za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., avšak v souladu s § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl ke dni vydání původního rozhodnutí žalovaného (1. 12. 2000). Proto se zabýval relevantní právní úpravou těch skutečností, které se v daném stadiu rozhodování jevily jako určující (stanovení dne zániku ochranné známky pro určení běhu karenční lhůty). Závěru zdejšího soudu, podle kterého je v případě podání přihlášky v ochranné lhůtě třeba návrhu žalobce vyhovět, lze tak podle Městského soudu v Praze rozumět pouze tak, že zápis předmětné známky pro majitele Pragolaktos, a. s. byl učiněn v rozporu se zákonem č. 174/1988 Sb. a k takovému mezitímnímu úsudku také žalovaný dospěl. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud se konečnou otázkou souladu zjištění o neplatnosti zápisu ochranné známky dle zákona č. 174/1988 Sb. se zákonem č. 441/2003 Sb. na podkladě § 52 odst. 1 posléze uvedeného zákona nezabýval a toto posouzení v komplexním kontextu současné právní úpravy ponechal na rozhodnutí žalovaného, nebylo možné, aby žalovaný toliko převzal mezitímní právní závěr zdejšího soudu za závěr konečný a nepodrobil jej srovnání s platnou právní úpravou. Rozsudek