4 Ads 104/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 104/2005- 68 - text 4 Ads 104/2005 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: ČFOS, spol. s r. o., se sídlem Přerušená 189, Praha 6, zast. Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2005, č. j. 12 Cad 42/2004 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen ČSSZ nebo žalované) ze dne 18. 10. 2004, č. j. 332-6003-688-24. 9. 2004/Št, bylo zamítnuto odvolání žalobce ČFOS, spol. s. r. o. a potvrzen platební výměr č. X Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 8. 2004, jímž byl žalobci předepsán nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 64 480 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 31 993 Kč. Zjištěný nedoplatek podle žalované vznikl tím, že organizace žalobce nezahrnula v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) a písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy za období leden – červen 2003 v celkové výši 189 655 Kč, zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání a v souvislosti se zaměstnáním, které zakládalo účast na nemocenském pojištění panu P. D., státnímu občanovi Francouzské republiky. Podle názoru ČSSZ vznikl nedoplatek na pojistném tak, že organizace žalobce neplatila pojistné za francouzského státního občana, kterého zaměstnávala na našem území, přičemž pracovní vztah se řídil cizími právními předpisy. Správní orgány obou stupňů tvrdily, že v důsledku změny článku 10 Ústavy ČR provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002, jsou na systému nemocenského a důchodového pojištění ČR účastni i zaměstnanci, kteří mají uzavřenu pracovní smlouvu podle francouzského práva, jsou francouzskými státními občany a mají trvalý pobyt na území Francie. Tato účast podle jejich názoru vyplývá z toho, že v důsledku změny Ústavy je součástí českého právního řádu i Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, uzavřená dne 12. 10. 1948 (dále jen „Úmluva“). Právní situace těchto zaměstnanců byla nesporná do nabytí účinnosti novely článku 10 Ústavy a jejich postavení je rovněž nesporné od 1. 10. 2004, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen zákon o nemocenském pojištění), protože do okruhu pojištěných osob podle ustanovení § 2 byla začleněna kategorie „pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů“. V uvedeném mezidobí však francouzský státní příslušník P. D., který neměl trvalý pobyt na území České republiky a na základě pracovní smlouvy uzavřené podle francouzského práva byl zaměstnán pro zaměstnavatele na území ČR s místem výkonu pracovní činnosti v Praze, však platilo, že jeho pojišťovací povinnost se řídila právními předpisy České republiky, konkrétně zákonem o nemocenském pojištění v platném znění a nelze tedy na něj pohlížet jako na osobu, která by pro účely nemocenského pojištění byla z účasti na tomto pojištění vyňata. Ve včas podané žalobě spatřoval žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí žalované v porušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 589/1992 Sb. (o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) ve spojení s ustanovením § 5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. tak, jak byly účinné do 31. 12. 2003. Vyslovil přesvědčení, že právní posouzení věci žalovanou je nesprávné rovněž i z pohledu Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti č. 215/1949 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy č. 68/1970 Sb. Žalobce se odvolával na článek 1 § 1 a článek 2 této Úmluvy, ve kterých jsou upraveny otázky nejen sociálního zabezpečení, ale i právních poměrů občanů Francie v pracovně právních vztazích. Odvolával se též na čl. 3 § 1 téže Úmluvy, kde je stanoveno, že francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání. Poukazoval na to, že Úmluva nestanoví, ani z ní nevyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 589/1992 Sb., ve spojení s ustanovením § 5 písm. c) zák. č. 54/1956 Sb., se nepoužijí. Poukazoval rovněž na skutečnost, že právní předpisy vyjímaly z nemocenského pojištění osoby splňující podmínky stanovené v ustanovení § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, když stanovily, že jsou vyňati z pojištění cizí státní příslušníci nemající trvalý pobyt na území ČR, kteří jsou činní v ČR pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Tento stav se nezměnil ani poté, kdy nabyla účinnosti změna Ústavy ČR, provedená Ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. Žalobce zdůrazňoval, že k ratifikaci Úmluvy nedal podle výslovného ustanovení článku 10 Ústavy souhlas Parlament České republiky, takže se nestala součástí právního řádu ČR. Dále namítal, že zaměstnávání cizinců na území ČR je upraveno zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, podle kterého mají tito stejné právní postavení jako jiní zaměstnanci. Konstatoval, že francouzští státní občané v roce 2003 fakticky nepožívali stejných práv jako občané České republiky. Své tvrzení opíral o ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, podle něhož policie zrušila platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, když podle ustanovení § 2a odst. 3 písm. b) zákona č. 1/1991 Sb., platnost povolení k zaměstnání zanikla skončením zaměstnání. Cizinec pak musel opustit Českou republiku a nemohl požívat hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Žalobce poukazoval též na § 16 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož platí, že poměry z pracovní smlouvy se řídí právem místa, kde pracovník práci vykonává. Zaměstnavatel a cizinec si mohou zvolit právo jakéhokoliv státu, tedy i právo státu, který není domovem ani jednoho z účastníků; potom však platí toto právo jako celek a nelze oddělovat jednotlivé jeho části a podle nich posuzovat práva a nároky. Dále žalobce upozornil na článek 1 § 2 obecných zásad Úmluvy, kde je připuštěna možnost při přesídlení francouzského státního občana do ČR, že tento občan nesplní podmínky stanovené pro pojistnou povinnost dle českých předpisů. I z této skutečnosti dovozoval, že nesplnění podmínek pro účast v českém nemocenském pojištění nelze považovat za nerovné zacházení s cizími státními příslušníky. Česká správa sociálního zabezpečení výše uvedený právní názor žalobce označila za nesprávný zejména v posouzení otázky, do jaké míry se použije Úmluva mezi ČR a Francií v návaznosti na ustanovení § 5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. Žalovaná uvedla, že volba práva, podle něhož je pracovní činnost vykonávána, závisí sice na vůli účastníků pracovněprávního vztahu, avšak od této smluvní volnosti nelze v žádném případě odvozovat právní účinky v oblasti sociálního pojištění. Dvoustranné mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení úpravu, týkající se charakteru pracovněprávního vztahu, na jehož základě tyto osoby vykonávají pracovní činnost, neobsahují. S ohledem na mezinárodní smlouvu mezi ČR a Francií nelze pracovněprávní vztah z pracovní smlouvy, i když se řídí francouzským právem, vztahovat k ustanovení § 5 písm. b) zák. č. 54/1956 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2003, neboť uvedená smlouva upravující vztahy v oblasti sociálního zabezpečení je v daném případě tomuto obecně právně závaznému předpisu nadřazena. Závěr o tom, že smlouva stanoví pojistnou povinnost zaměstnanců podle toho, na území kterého státu jsou zaměstnáni, lze dovodit i z ostatních ustanovení Úmluvy, neboť například článek 5 stanoví podmínky pro sčítání doby pojištění nebo doby náhradní, získané v jednom i druhém státě. V případě aplikace ustanovení § 5 písm. b) zák. o nemocenském pojištění, ve znění platném do 31. 12. 2003, by došlo k potlačení významu uzavřených smluv o sociálním zabezpečení, a tím by mohlo dojít k situaci, že zaměstnanec nezíská nárok nejenom na dávky nemocenského pojištění, ale i důchodového pojištění. V daném případě pak nemá tato skutečnost význam jen pro článek 5, ale i pro článek 9 a článek 13 uvedené Úmluvy. K námitce žalobce, že Úmluva se nestala součástí právního řádu z důvodu, že k její ratifikaci nedal souhlas Parlament ČR, stěžovatelka uvedla, že považuje zmíněnou Úmluvu za součást právního řádu ČR, a to i přes námitky žalobce, vycházející z článku 10 Ústavy. Všeobecná úmluva uzavřená mezi Československem a Francií byla sjednána dne 12. 10. 1948 a ratifikována prezidentem republiky dne 15. 2.