4 Ads 128/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 128/2008- 42 - text 4 Ads 128/2008 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Č., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 54/2007 – 12, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Cad 54/2007 – 12, ze dne 12. 3. 2007, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 12. 2006, č. j. 4643/SZ/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 8. 11. 2006, č. j. OSV/555/Nv/11548/06, kterým byla podle § 40a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 73 a § 94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, zamítnuta žalobcova žádost o jednorázovou dávku sociální péče. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítal, že žalovaný měl kvůli tomu, že ve věci rozhodovala podjatá pracovnice správního orgánu prvního stupně, rozhodnutí tohoto orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že v červenci a srpnu 2006 nárok na požadovanou dávku měl (byla mu poskytnuta) a přestože od té doby nedošlo k žádným legislativním změnám v oblasti sociálního zabezpečení ani ke změně v postavení žalobce a není tak pochyb, že žalobce má na tuto dávku nárok rovněž v říjnu 2006 a požadovaná dávka mu měla být poskytnuta. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil, že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů za diskriminační a šikanozní. Není mu jasné, z jakého důvodu nemá nárok na dávky a služby sociální péče, když od 26. 2. 2006 došlo k legislativním změnám v § 103 zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a od této doby má žalobce, jakožto rodinný příslušník občana EU hlášený v ČR k pobytu po dobu delší než 3 měsíce podle zvláštního právního předpisu nárok na dávky a služby sociální péče. S ohledem na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání”, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 54/2007 - 12, žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. s tím, že na předmětnou věc dopadá § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) uvedl, že kasační stížnost podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pramenícího z nesprávného výkladu ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Stěžovatel konstatoval, že krajský soud si zřejmě vyložil ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách sociální péče a výslovný odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona se vztahuje pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatel s tímto výkladem předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze § 34 odst. 1 písm. e), a pod písm. a) až d) je upraveno poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatele vyplývá, že pokud by se odkaz na § 34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje, a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky, už byly ze soudního přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatel dodal, že dávky sociální péče poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek upravených v § 34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., které nejsou nárokové a jsou účelové. Proto ani z tohoto hlediska řízení o jejich poskytování nesmí být vyloučeno ze soudního přezkumu. Stěžovatel má navíc za to, že v řízení o předmětnou dávku bylo rozhodováno o jeho základním právu na pomoc poskytovanou státem v nouzi a ani z tohoto hlediska nebyl krajský soud oprávněn žalobu odmítnout. S ohledem na výše uvedené důvody má stěžovatel za to, že napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který vyžaduje, aby byla zajištěna alespoň jedna instance, která je buď soudem nebo jiným nezávislým a podle zákona ustanoveným orgánem a která věc projedná v plné jurisdikci. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., skutečně vylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí o dávkách sociální péče, stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti přerušil a podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení předmětného ustanovení zákona č. 114/1988 Sb. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 9/2000. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 42 Cad 54/2007 – 12, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů odůvodněnou tím, že se jeho rodina skládá ze dvou dospělých osob a pěti malých dětí a je zcela odkázaná pouze na dávky státní sociální podpory. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu a upozornil na skutečnost, že stěžovatel nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2008, č. j. 42 Cad 54/2007 – 22, stěžovateli vyhověl a ustanovil mu k ochraně jeho práv pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Petra Prágla, advokáta. V doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 7. 2008 stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. a zopakoval svůj návrh na zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Zopakoval rovněž svůj návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, v případě, pokud by Nejvyšší správní soud došel k závěru, že ustanovení § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., skutečně vylučuje ze soudního přezkumu správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z doplnění kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uveden