4 Ads 31/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 31/2007- 107 - text 4 Ads 31/2007 - 107 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 8, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem 30. dubna 3130/2d, Moravská Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, č. j. 38 Cad 34/2005 – 80, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, č. j. 38 Cad 34/2005 – 80, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, rozhodl dne 8. 11. 2002, (č. j. PR 394/2002) podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 1 až 6 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, o vzniku přeplatku na opakované dávce sociální péče v celkové výši 9716 Kč, a to za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 510 Kč, od 1. 12. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši 1680 Kč, od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001 ve výši 2933 Kč, od 1. 9. 2001 do 31. 12. 2001 ve výši 2552 Kč a od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2002 ve výši 2041 Kč, s tím, že žalobce, jemuž přeplatek na opakované dávce sociální péče v této výši vznikl, je povinen jej vrátit do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz – odbor sociálních věcí (dále jen „Úřad“), uvedl, že opakovaná dávka sociální péče byla žalobci poskytována na základě jeho žádosti ze dne 16. 6. 2000, a to s účinností od 1. 6. 2000 dosud (t. j. do data vydání rozhodnutí). Šetřením však bylo zjištěno, že žalobci v souvislosti s výkonem funkce přísedícího u soudu byl ve sledovaném období poskytován paušál přísedícího v celkové výši 9716 Kč, a v této výši tak vznikl přeplatek na poskytovaných opakovaných dávkách sociální péče, neboť ty žalobci do celkových rodinných příjmů v měsících červnu 2000, prosinci 2000, lednu – březnu 2001, září – prosinci 2001 a lednu  červnu 2002 nenáležely v poskytované výši s ohledem na pobíraný paušál přísedícího, který je podle § 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, nutno pokládat za příjem žalobce. Vzhledem k tomu, že uvedenou skutečnost žalobce neoznámil v zákonem stanovené lhůtě Úřadu, porušil ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a je proto podle § 107 odst. 1 a 2 téhož zákona povinen přeplatek v uvedené výši vrátit. Magistrát města Ostravy (dále jen „žalovaný“), k odvolání žalobce změnil napadené rozhodnutí Úřadu potud, že kromě citace právních předpisů, podle nichž bylo Úřadem o vzniku přeplatku na opakované dávce sociální péče rozhodnuto, uvedl navíc ve výroku napadeného rozhodnutí ještě odkaz na ustanovení § 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a jinak ponechal rozhodnutí Úřadu beze změn. Shodně se správním orgánem I. stupně dovodil, že paušální náhrada náležející žalobci za vykonávání funkce přísedícího u soudu podle § 93 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, poskytovaná podle vyhlášky č. 44/1992 Sb. (o náhradách za vykonávání funkce přísedícího, ve znění pozdějších doplňků), je ve smyslu § 6 odst. 1 ve znění § 6 odst. 10 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, příjmem, který je rozhodnou skutečností pro trvání nároku na dávku sociální péče, její výši, výplatu nebo její poskytování ve smyslu § 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Za příjem se totiž považují z příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou přitom od této daně osvobozeny též příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené v § 6 odst. 1 a 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle § 6 odst. 10 naposledy uvedeného zákona se za funkční požitky považují a) funkční platy členů vlády, poslanců a senátorů Parlamentu České republiky a platy vedoucích ústředních úřadů státní správy, a b) odměny za výkon funkce v orgánech obcích, v jiných orgánech územní samosprávy, státních orgánech, občanských a zájmových sdruženích, komorách a v jiných orgánech a institucích. O takovou odměnu, tedy o příjem, jde i u žalobce, neboť ze zprávy Krajského soudu v Ostravě bylo zjištěno, že paušální náhrady za výkon funkce přísedícího jsou příjmem, který je předmětem daně z příjmů – je z něho odváděna daň ve výši 15 %. Paušální náhrada činí ve smyslu § 5 vyhlášky č. 44/1992 Sb. za každý den jednání 150 Kč. Žalovaný popřel, že by žalobce informoval sociální pracovnice Úřadu o výkonu funkce přísedícího před datem 1. 10. 2002, a odkázal v tomto směru na jejich písemné vyjádření. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že odvolatel byl v minulých rozhodnutích o přiznání dávky upozorňován na povinnost oznamovat změnu skutečností rozhodných pro její přiznání a příjmy, přičemž žalobce tuto oznamovací povinnost danou ustanovením § 106 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nesplnil, je povinen podle § 107 téhož zákona přeplatek na dávce vrátit. Žalovaný dodal, že uvedenou frekvencí a způsobem vyplácení paušálních náhrad žalobci byla též dostatečně splněna podmínka opakovanosti a pravidelnosti příjmů ve smyslu § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně posoudil v souladu se zákonem paušální náhrady odvolatele jako opakovaný příjem, ke kterému se přihlíží při posuzování sociální potřebnosti a právem proto vyčíslil přeplatek na uvedené dávce s povinností pro žalobce tento přeplatek vrátit. K ostatním náhradám (cestovné, stravné), které Krajský soud v Ostravě žalobci vyplácel, nebylo při vyčíslení přeplatku přihlédnuto. Ve včas podané žalobě vyslovil žalobce nesouhlas s rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. Soc.1/16461/2002, a zdůrazňoval, že se nikdy netajil tím, že vykonává funkci přísedícího. Žádné poučení, ať už ústní nebo písemné, které při žádosti o dávku sociální péče obdržel, neobsahovalo informaci o tom, že náhrada za výkon funkce přísedícího je příjmem, k němuž se přihlíží při zjišťování sociální potřebnosti. Vyslovil přesvědčení, že mu proto nemůže být přičítáno k tíži, že neohlásil státnímu orgánu tuto skutečnost, když státní orgán sám jej neinformoval, že ji má oznamovat. Zvlášť zdůraznil, že sociální pracovnice, u které žádost podával, věděla, že vykonává funkci přísedícího, a přitom jej neupozornila, že vyplácené náhrady jsou příjmem, který musí nahlásit. Poukázal na ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) – j) zákona o životním minimu, podle něhož jsou mj. příjmem funkční požitky uvedené v § 6 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů, a podle písm. j) další opakující se nebo pravidelné příjmy. Vyslovil přesvědčení, že příjmy uvedené pod písm. a) nemohou být posuzovány jako příjmy opakující se nebo pravidelné podle písm. j) a opačně. Pokud existují příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky neuvedené v § 6 odst. 1 písm. a) zákona o životním minimu, nepovažují se za příjem. V daném případě je mu vyplácena paušální náhrada za výkon funkce přísedícího podle § 5 vyhlášky č. 44/1992 Sb. Jedná se tedy o náhradu, nikoliv o odměnu za výkon funkce podle § 6 odst. 10 písm. b) zákona o daních z příjmů. Funkcí této paušální náhrady není odměnit přísedícího za výkon funkce, ale nahradit mu zvýšené náklady spojené s jejím výkonem, t. j. zejména náklady na společenské oblečení. Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o životním minimu přitom příjmy tam uvedené definuje tak, že za příjmy se považuje to, co by jinak tvořilo či mohlo být považováno za výdělek. Uvedl dále, že náhradu za výkon funkce přísedícího nelze považovat za příjem pravidelný ani opakovaný. Napadené rozhodnutí je přitom postaveno na závěru, že frekvencí pobírání paušální náhrady a způsobem jejího vyplácení byla splněna podmínka opakovanosti a pravidelnosti příjmů ve smyslu § 6 písm. j) zákona o životním minimu. V tomto směru pokládá rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Namítal, že správní orgán ani neprovedl výslech dávkové pracovnice a sociální pracovnice provádějící šetření v jeho rodině. Navrhoval, aby Krajský soud v Ostravě zrušil napadené rozhodnutí žalovaného. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 38 Cad 3/2003 – 37, Krajský soud v Ostravě žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Dospěl k závěru, že částky, které žalobce za rozhodné období pobíral od Krajského soudu v Ostravě jako paušální náhradu za výkon funkce přísedícího, jsou náhradou, vyplácenou dle zvláštního předpisu, jímž je vyhláška č. 44/1992 Sb. a zákon č. 313/1995 Sb. Tyto částky jsou zdaňovány podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., a to daní ve výši 15 %. Žalobce se tudí