4 Ads 98/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 98/2007- 65 - text 4 Ads 98/2007 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: M. S., zast. Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem, se sídlem 5. května 163, Sokolov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č. j. 30 Ca 48/2007 - 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Zástupci žalobce Mgr. Pavlu Rybářovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5712 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Podáním doručeným krajskému soudu dne 19. 4. 2007 nadepsaným jako „žádost o rozhodnutí krajského soudu” se žalobce na základě obsahu materiálů (potvrzujících že jeho otec a bratr byli zařazeni v pracovním útvaru v Revúcej na nucené práce) vyžádaných na Ministerstvu vnitra Slovenské republiky, domáhal rozhodnutí krajského soudu ve věci finančního odškodnění. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. Nc 1002/2007, žalobce vyzval, aby ve lhůtě jednoho týdne ode dne doručení tohoto usnesení odstranil vadu žaloby, která spočívá v nedostatečném uvedení čeho se návrh týká a co žalobce navrhuje. Konstatoval, že z návrhu není jednoznačně patrné, zda se žalobce domáhá toho, aby soud rozhodl o žádosti žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, nebo zda jeho návrh je kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2006 - 42, či jiným návrhem. Zároveň žalobce poučil, že neodstraní-li ve stanovené lhůtě uvedenou vadu svého návrhu, bude krajský soud vycházet z toho, že návrh je žádostí o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., s návrhem na to, aby o žádosti žalobce o poskytnutí této jednorázové peněžní částky rozhodl krajský soud. Žalobce na výše uvedenou výzvu nereagoval. Usnesením ze dne 31. 5. 2007, č. j. 30 Ca 48/2007 – 20, krajský soud návrh žalobce odmítnul a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vzhledem k tomu, že žalobce na jeho výzvu nijak nereagoval, vycházel z toho, že návrh žalobce je návrhem na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., s tím, aby o tomto návrhu rozhodl soud. Poukázal na § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, použitého v řízení před správními soudy s ohledem na § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), podle kterého soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Konstatoval, že soud usnesením odmítne žalobu, nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], přičemž mezi základní podmínky řízení patří pravomoc soudu věc rozhodnout (§ 4 s. ř. s.). Soud rozhodující ve správním soudnictví je tedy oprávněn rozhodovat pouze o věcech, které spadají do jeho pravomoci. Ustanovení § 6 zákona č. 261/2001 Sb., výslovně stanoví, že pravomoc rozhodnout o návrhu o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 téhož zákona náleží výlučně České správě sociálního zabezpečení, popř. orgánu sociálního zabezpečení příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů a není tak v pravomoci soudu o takovémto návrhu rozhodnout. Krajský soud uzavřel, že návrh žalobce nebyl žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ani návrhem na zahájení jiného typu řízení podle § 4 s. ř. s. a proto není dána pravomoc soudu o návrhu žalobce rozhodnout. Z tohoto důvodu krajský soud návrh žalobce odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (pravomoc soudu). Dne 3. 7. 2007 bylo krajskému soudu doručeno žalobcem vyplněné Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce ze dne 2. 7. 2007. Přípisem ze dne 10. 7. 2007 krajský soud žalobce vyzval, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení této výzvy sdělil, z jakého důvodu zaslal soudu výše uvedené potvrzení. V přípise ze dne 17. 7. 2007, doručeném krajskému soudu dne 18. 7. 2007 žalobce (dále jen „stěžovatel”) uvedl, že podal kasační stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 30 Ca 48/2007 – 20, a že žádá o ustanovení zástupce pro toto řízení, pokud možno z řad advokátů, neboť jde o právně složitou věc a z tohoto důvodu zaslal krajskému soudu výše uvedené potvrzení o svých majetkových poměrech. Dne 18. 7. 2007 byl krajskému soudu doručena rovněž kasační stížnost stěžovatele, ve které konstatoval, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2006 – 42, zrušil rozhodnutí žalované (Česká správa sociálního zabezpečení) ze dne 21. 12. 2005, č. j. X/A, kterým byl zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, ke které se stěžovatel vyjádřil. Současně s vyjádřením ke kasační stížnosti podal stěžovatel žádost o rozhodnutí krajského soudu, ve které uvedl, že na základě materiálů vyžádaných z Ministerstva vnitra Slovenské republiky, žádá krajský soud o konečné rozhodnutí ve věci finančního odškodnění, neboť v materiálech je potvrzeno, že otec a bratr stěžovatele byly zařazeni v pracovním útvaru v Revúcej na nucené práce a matka a ostatních 6 dětí zůstalo zcela bez prostředků a obydlí. Stěžovatel namítá, že jeho návrh (žaloba) byl krajským soudem odmítnut, přestože ze shora uvedeného je zcela zřejmé čeho se návrh týká a co je jím navrhováno. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 12. 2007, č. j. 30 Ca 48/2007 – 42, ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Pavla Rybáře, advokáta, který v doplnění kasační stížnosti konstatoval, že stěžovatel na usnesení krajského soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. Nc 1002/2007 a v něm obsaženou výzvu k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě nereagoval, neboť měl za to, že se jeho věci netýká. Stěžovatel se svým návrhem nedomáhal ani rozhodnutí soudu v meritu věci, tedy rozhodnutí o jeho subjektivním nároku na úhradu jednorázové peněžní částky, o čemž je příslušná rozhodnout pouze žalovaná a jeho návrh nebyl ani kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2007 - 42, kterým bylo vyhověno stěžovatelově žalobě. Předmětný návrh stěžovatele ze dne 19. 4. 2007 směřoval k urychlení postupu správních soudů při rozhodování o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2007 - 42. S ohledem na shora uvedené má stěžovatel za to, že napadené usnesení krajského soudu je nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení a navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č. j. 30 Ca 48/2007 - 20 zrušil, věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Popsaný důvod kasační stížnosti nasvědčuje závěru, že je dán toliko důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Jeli dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody