4 As 37/2007 — Nejvyšší správní soud

4 As 37/2007- 119 - text 4 As 37/2007 - 150 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 Ca 329/2006 – 59, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále též „účastník řízení“ či „stěžovatelka“) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městského soudu“ či „soudu“) ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 Ca 329/2006 – 59 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo/146/05, č. j. jfu/5876/06, kterým bylo ve výroku č. 1 vysloveno: „Účastník řízení dne 1. října 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů s názvem Big Brother od 11:45 do 12:00 hodin díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace (vulgarita, hrubost), včetně fyzického násilí a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících. Žalovaná doplnila, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění. Ve výroku č. 2 rozhodnutí žalované bylo vysloveno, že: „Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.“ Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení sankce za uvedený správní delikt: „Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 2 000 000 Kč“. Proti tomuto správnímu rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu z důvodů sdružených do sedmi žalobních bodů, jejichž podstata spočívá podle Nejvyššího správního soudu v následujících tvrzeních: Pod bodem 1) stěžovatelka namítla, že žalovaná nevyložila pojmy uvedené v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), přičemž jejich výklad je podle přesvědčení stěžovatelky nutnou součástí odůvodnění rozhodnutí žalované. V bodě 2) žalované vytkla, že z jejího správního rozhodnutí není patrné, zda stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu správního deliktu, a dále, že správní rozhodnutí vychází z nespolehlivě zjištěného stavu věci. V rámci bodu 3) žaloby stěžovatelka namítla, že rozhodnutí žalované je poskládáno z několika částí, které jsou pojmově nejednotné, a proto je její rozhodnutí nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V bodě 4) žalované vytkla, že žalovaná nevzala při posuzování věci v úvahu novou právní úpravu (novelizaci zákona č. 231/2001 Sb. s účinností od 31. 5. 2006). V bodě 5) žalované vytkla, že při ukládání pokuty postupovala žalovaná nezákonně, neboť porušila ustanovení § 61 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., který stanovuje meze správního uvážení (kritéria uložení a výše pokuty), čímž byla zkrácena na svých právech. Pod bodem 6) žaloby se stěžovatelka ohradila proti tomu, že žalovaná ji před vydáním rozhodnutí neupozornila na porušení zákona a neposkytla jí možnost napravit jednání ve stanovené lhůtě; přitom odkázala na ustanovení § 59 odst. 1, 2 zákona č. 231/2001 Sb. V posledním bodě č. 7) žaloby stěžovatelka namítla, že uložená pokuta je nepřiměřená a neadekvátní, a odkázala na dosavadní praxi žalované při ukládání pokut. Jednotlivé body žaloby stěžovatelka podrobně rozvedla. S odkazem na výše uvedené uvedla, že správní rozhodnutí žalované trpí především vadami řízení uvedenými v ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla jeho zrušení. Pro případ, že by soud důvody pro zrušení rozhodnutí neshledal, navrhla, aby městský soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. od pokuty upustil nebo ji jako zjevně nepřiměřenou výrazně snížil. O žalobě rozhodl městský soud napadeným rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 Ca 329/2006 – 59, tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud ve svém odůvodnění rozsudku odkázal ohledně žalobního bodu č. 1) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73, a uvedl, že při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoliv. Současně však dbá na to, aby v zákoně byly uvedeny alespoň některé charakteristické znaky, popř. umožňuje tak učinit prováděcím předpisem. Z napadeného rozhodnutí podle soudu vyplynulo, že žalovaná se zabývala definováním jednotlivých neurčitých pojmů, jichž zákon č. 231/2001 Sb. ve vztahu ke správnímu řízení užívá. Podle soudu definovala pojmy dítě, mladistvý, dále se zabývala obsahem pojmů fyzický, tělesný a psychický (neboli duševní) vývoj a shledala tyto pojmy obecně známými. Stejně tak se podle soudu zabývala pojmy „morální“ a „dobré mravy“, které vyložila jako měřítko hodnocení konkrétních situací odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti a rovněž „možným ohrožením“‚ které představuje případnou, možnou odchylku od normálního (obvyklého, běžného, průměrného) vývoje jedince v důsledku shlédnutí pořadu či upoutávky v televizním vysílání, k níž ale fakticky nemusí dojít (může jí být včasným zásahem zabráněno). Za ohrožení zdravého mravního vývoje shledala žalovaná vše, co jednak podlamuje vůbec schopnost mravního rozhodování (ignorováním morální dimenze a lidského jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti založené na funkci citlivého svědomí s tím, že žalovaná poukázala na skutečnost, že existuje souhlas společnosti obecně morálních vlastností, které by bylo třeba u dětí především pěstovat (slušnost, ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost a zásadovost). Prezentace, které svým celkovým vyzněním působí tedy proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím ohrožují zdravý mravní vývoj dětí a mladistvých. Žalovaná podle soudu navíc poukázala na skutečnost, že pro celkové vyznění pořadu hraje mimořádně důležitou roli jak kontext vysílání (např. zda chybí v rámci daného pořadu taková morální korekce, která umožní dítěti se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde např. o vysílání, jehož působení se stane významnou součástí širšího společenského života alespoň po určitou dobu). Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že stěžovatelka v daném případě dostála své interpretační povinnosti ve vztahu k neurčitým právním pojmům, které jsou obsaženy v ustanovení § 60 odst. 3 písm. d), resp. ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., a této námitce nepřisvědčil. K žalobnímu bodu č. 2) soud po shrnutí rozdílů mezi soudním a správním řízením uvedl, že ve věci je podstatná skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil seznat obsah předmětného pořadu, resp. poskytl žalované možnost porovnat a zhodnotit, zda obsahuje prvky, které by mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých. Soud po provedení důkazu obrazově-zvukovým záznamem předmětného pořadu dospěl k závěru, že správní spis (jehož součástí je i CD disk s předmětným pořadem) byl dostatečným podkladem umožňujícím žalované zjistit skutečný stav věci. Soud doplnil, že nadto provedl důkaz promítnutím CD disku, z něhož dovodil, že záznam předmětného pořadu neobsahuje rozpor mezi jeho obsahem a výrokem (včetně odůvodnění) napadeného rozhodnutí. Podle názoru soudu prezentace chování jedinců v opilosti (Š. a D.) nemůže být ve vztahu ke skupině zákonem chráněných osob pojímána jako žádoucí a přehlédnutelná, stejně jako scéna osobního konfliktu mezi O. a S. provázená hrubými vulgárními výrazy včetně vzájemného fyzického napadení a S. zdůrazňování nečeské národnosti O. Soud dále uvedl, že v souladu s judikaturou není povinností žalované opatřovat si vždy znalecký posudek k prokázání toho, že daný