9 Afs 148/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 148/2007- 53 - text 9 Afs 148/2007 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: L.T.B.C., spol. s.r.o., se sídlem Limuzská 2110/8, Praha 10, proti žalovanému: Celní ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2006, č. j. 10474-04/06-0601-21, ve věci uložení pokuty za správní delikty v oblasti spotřební daně, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2007, č. j. 30 Ca 70/2006-36, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2007, č. j. 30 Ca 70/2006 - 36, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla vyslovena nicotnost jeho rozhodnutí ze dne 4. 8. 2006, č. j. 10474-04/06-0601-21. Předmětným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Svitavy (dále jen „celní úřad“), ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2187-05/06-1161-021. Žalobkyně svým odvoláním brojila proti rozhodnutí Celního úřadu Svitavy ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2187-05/06-1164-021, jímž jí byla uložena pokuta ve výši pět miliónů korun českých za správní delikty uvedené v § 135b odst. 1 písm. a) a g) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Krajský soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel ve výrokové části rozhodnutí uvedl nesprávné rozhodnutí (chyba v čísle jednacím), v důsledku čehož v odvolacím řízení potvrdil zcela jiné rozhodnutí, než rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena pokuta, jedná se o rozhodnutí, které je pro svou vnitřní rozpornost a nevykonatelnost nicotné. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že bylo-li v dané věci rozhodováno celními orgány o správním deliktu, platil pro toto řízení v souladu s § 320 odst. 1 písm. b) bod. 1. zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v platném znění, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dle ustanovení § 69 odst. 1 správního řádu musí písemné vyhotovení rozhodnutí obsahovat číslo jednací, přičemž jde o náležitost, jejímž cílem je individualizování a tím i vzájemné odlišení správních aktů, s nimiž jsou spojeny vznik, změna či zánik práv a povinností účastníků řízení. Výroková část rozhodnutí je přitom právě jeho jádrem, jímž se tato konkrétní práva či povinnosti účastníků řízení určují. Krajskému soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vyslovit nicotnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) a a) s. ř. s., neboť má zato, že předmětný rozsudek trpí nedostatkem důvodů a spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem, a je proto nezákonný. Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud zde aplikoval celní předpisy, ačkoliv projednávaná věc se týká výlučně zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Krajským soudem citované ustanovení celního zákona dopadá pouze na řízení ve věcech celních a jiných správních deliktů. V projednávané věci nejde ani o delikt celní, ani o jiný správní delikt, ale o správní delikt dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Použití správního řádu pro tato řízení upravovalo ustanovení § 135a) zákona o spotřebních daních, ve znění zákona č. 237/2004 Sb. Nicotnost správního rozhodnutí vyslovuje soud dle § 77 odst. 2 správního řádu. Dle tohoto ustanovení však krajský soud vůbec nepostupoval, v čemž stěžovatel spatřuje nejzávažnější nesprávnost v posouzení právní otázky. Soud nalezl pro vyslovení nicotnosti vlastní formální důvody, čímž rozhodl mimo rámec stanovený správním řádem, a to za situace, kdy se žalobkyně vyslovení nicotnosti v žalobním návrhu nedomáhala. Nedostatek důvodů rozhodnutí pak stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud v rozporu s § 77 odst. 2 správního řádu, jakož i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (sjednocující stanovisko č. 793/2006 Sb. NSS) neposuzoval intenzitu předmětné vady. Domnívá se, že o absenci intenzity pro vyslovení nicotnosti v projednávané věci svědčí to, že žalobkyně byla (a to i v přezkumném řízení před Generálním ředitelstvím cel) srozuměna s tím, jaké rozhodnutí je v odvolacím řízení přezkoumáváno. Zjevná chyba v psaní na posledním místě numerického kódu Celního úřadu Svitavy nemůže vhledem k dalšímu obsahu výroku rozhodnutí (datum, označení věci, ve které bylo rozhodováno, označení, kdo rozhodoval) způsobit záměnu s jiným rozhodnutím. Nicotnými rozhodnutími jsou především taková rozhodnutí, která se odvolávají na neplatné právní normy, rozhodnutí ukládající povinnosti, při jejichž plnění by byl spáchán trestný čin, rozhodnutí s nesrozumitelným výrokem, rozhodnutí ukládající splnění povinnosti v nereálném termínu, rozhodnutí, která nemají předepsanou písemnou formu, či rozhodnutí vydaná bez jakéhokoliv právního podkladu. Ryze formální vada nemůže svou intenzitou postačit k vyslovení nicotnosti . Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvádí, že soudní přezkum požadovala s ohledem na meritum věci, vyslovení nicotnosti nežádala. Dle ustanovení § 4 odst. 5 písm. h) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, celní ředitelství přezkoumává podle zvláštních právních předpisů rozhodnutí vydaná celními úřady ve svém územním obvodu. Ve smyslu ustanovení § 135e odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v aktuálním platném znění, je příslušným k projednání věci orgán, který tvrzené porušení povinnosti nebo zákazu zjistí jako první. V předmětném případě byl tímto orgánem Celní úřad Svitavy, podřízený stěžovateli. Ve smyslu ustanovení § 135e odst. 8, části čtvrté, cit. zákona, se zákon o správě daní a poplatků použije pouze pro účel vybírání a vymáhání již uložených pokut, nikoliv při jejich ukládání. Užití správního řádu není citovaným zákonem o spotřebních daních explicitně řešeno. Proto závaznou procesní normou, upravující práva a povinnosti celních orgánů a dotčených osob podezřelých z porušení zákona o spotřebních daních, může být pouze správní řád. Ostatně z výroku rozhodnutí celních orgánů je zřejmé, že celní úřad i stěžovatel postupovali dle správního řádu. Žalobkyně žádá, aby stěžovatel v rámci kasačního řízení transparentně vymezil rozdíl mezi správním deliktem a jiným správním deliktem a dále aby s ohledem na zásadu zákonnosti a zásadu obecně povolovací vysvětlil, co se rozumí sdělením, že rozhodování ve smyslu ustanovení § 135a zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 237/2004 Sb., je „ustálenou rozhodovací praxí“. K námitce týkající se aplikace ustanovení § 77 odst. 2 správního řádu žalobkyně uvádí, že dle citovaného ustanovení vyslovuje soud nicotnost rozhodnutí z důvodu jeho právní či faktické neuskutečnitelnosti. Krajský soud srozumitelně uvedl, z jakého důvodu vyslovuje nicotnost napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 74 odst. 1 správního řádu je rozhodnutí o uložení pokuty vykonatelné nabytím právní moci, aby bylo možné stíhat účastnici řízení vykonatelností prvoinstančního správního aktu. V případě podání řádného opravného prostředku pak musí být o takovém aktu nejprve zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto. Ve prospěch tvrzení stěžovatele je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje, že žalobou napadené rozhodnutí se vztahuje k rozhodnutí, kterým jí byla uložena sankce pokuty, na druhé straně ovšem namítá, že vzhledem k nesprávnému označení je sporné, zda je takové rozhodnutí ve výroku dostatečně individualizováno a zda je lze považovat za právně natolik bezvadné, aby jím mohla být ukládána povinnost finančního plnění a vyvozována odpovědnost za deliktní jednání. Pokud jde o stěžovatelem zmiňované přezkumné řízení před Generálním ředitelstvím cel, žalobkyně zdůrazňuje, že jí toto bylo odepřeno s odůvodněním, že neexistují zákonné důvody pro jeho zahájení, a proto jsou informace stěžovatele zcela zavádějící a nepravdivé. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napaden