— Nejvyšší správní soud

9 Ans 8/2007- 74 - text 80 9 Ans 8/2007 - [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. Ž., zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti nečinnosti žalovaného, o vydání rozhodnutí ve věci stížnosti žalobce ze dne 1. 9. 2004 na porušování právních předpisů, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 400/2006 - 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Aleně Jirovcové, advokátce se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, s e p ř i z n á v á odměna v částce 4800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti (dále jen „žalovaný“). Touto žalobou se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí žalovaného o své stížnosti ze dne 1. 9. 2004 na porušování právních předpisů ze strany civilních zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby České republiky (dále jen „Vězeňská služba“) při ukládání kázeňských trestů ve Věznici Plzeň-Bory dle § 4b zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění (dále jen „zákon č. 555/1992 Sb.“). Stěžovatel v podané kasační stížnosti, ve znění jejích doplnění ze dne 18. 6. 2007 a 10. 8. 2007, označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že krajský soud pochybil, pokud žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného zamítl s odůvodněním, že žalovaný není pasivně legitimován k vydání rozhodnutí o stížnosti stěžovatele, neboť o této stížnosti není dle zákona vedeno správní řízení, jehož výsledkem by bylo vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel se naopak domnívá, že rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu, jakož i rozhodnutí ředitele věznice o stížnosti proti takovému rozhodnutí, jsou rozhodnutími vydanými ve správním řízení, přičemž žalované ministerstvo pochybilo, pokud stížnost stěžovatele na nezákonnost při uložení kázeňského trestu ze dne 1. 9. 2004 postoupilo Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, aniž by ji vyřídilo samo, případně aniž by ji ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, poslední věty, zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), postoupilo k vyřízení generálnímu řediteli Vězeňské služby. Z uvedených důvodů proto stěžovatel nesouhlasí s postupem městského soudu, který žalobu na ochranu proti nečinnosti vyloučil k samostatnému řízení, čímž z tohoto řízení jako druhého žalovaného vyloučil Vězeňskou službu, jejíž generální ředitel a rovněž ředitelé jednotlivých věznic mají dle § 51 zákona o výkonu trestu odnětí svobody základní kázeňskou pravomoc nad odsouzenými. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry učiněnými městským soudem v napadeném rozhodnutí, na jehož obsah se ve svém vyjádření odvolává. Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Rozhodnutím Vězeňské služby ze dne 26. 8. 2004 byl stěžovateli udělen kázeňský trest důtky za kázeňský přestupek, k němuž se stěžovatel dle záznamu o kázeňském přestupku doznal, a kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 8. 2004 bylo na jeho cele přes výslovný zákaz zjištěno vysazené okno. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla pověřeným pracovníkem Vězeňské služby rozhodnutím ze dne 30. 8. 2004 jako nedůvodná zamítnuta. V souvislosti s výše uloženým kázeňským trestem žalovaný obdržel dne 3. 9. 2004 stížnost stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 na porušování platných právních předpisů ve Věznici Plzeň-Bory ze strany konkrétních pracovníků Vězeňské služby (vychovatele R. K. a speciálního pedagoga Mgr. V. S.), v níž se stěžovatel domáhal zahájení správního řízení se jmenovanými pracovníky Vězeňské služby, v němž: 1/ budou oba uvedení pracovníci kárně řešeni, 2/ bude zrušeno rozhodnutí ze dne 30. 8. 2004 o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a 3/ bude zrušeno rozhodnutí ze dne 26. 8. 2004 o uložení kázeňského trestu důtky. Žalovaný uvedenou stížnost stěžovatele postoupil k vyřízení Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni (dále jen „krajské státní zastupitelství“). Spisový materiál obsahoval kromě výpovědí obou jmenovaných pracovníků Vězeňské služby také zprávu ředitele Věznice Plzeň-Bory ze dne 20. 10. 2004, o prošetření stížnosti stěžovatele, v níž nebylo porušování platných právních norem upravujících oblast výkonu trestu odnětí svobody ze strany konkrétních zaměstnanců Vězeňské služby shledáno. Žalobou ze dne 11. 10. 2004, doručenou městskému soudu dne 12. 10. 2004, se stěžovatel domáhal: 1/ zrušení rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu ze dne 26. 8. 2004, 2/ zrušení rozhodnutí o stížnosti proti uložení kázeňského trestu ze dne 30. 8. 2004, 3/ zahájení příslušného řízení s odpovědnými pracovníky Vězeňské služby, 4/ zajištění striktního dodržování Ústavy ČR v zařízeních Vězeňské služby a 5/ nepokračování v porušování ústavních principů na všech úrovních a ve všech řízeních vedených ze strany Vězeňské služby. K tvrzené nečinnosti stěžovatel v podané žalobě namítal, že žalované ministerstvo v důsledku neznalosti zákona postoupilo věc k vyřízení krajskému státnímu zastupitelství, aniž by toto mělo pravomoc žalobou napadená rozhodnutí Vězeňské služby zrušit, či zahájit kárné řízení s jejími pracovníky. Dále namítal, že s ohledem na skutečnost, že krajské státní zastupitelství bylo ve věci nečinné, došlo k porušení lhůt stanovených vyhláškou č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, a tedy zjevné nečinnosti ze strany žalovaného. Na výzvu městského soudu k odstranění vad žaloby spočívajících zejména v nejasném žalobním návrhu zástupkyně stěžovatele podáním ze dne 27. 7. 2006 upřesnila, že žaloba směřuje proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti jakožto 1. žalovaného a dále proti rozhodnutím Vězeňské služby (ze dne 26. 8. 2004 a 30. 8. 2004) jakožto 2. žalovaného ve věci uloženého kázeňského trestu. Žalobní petit byl po upřesnění zástupkyně stěžovatele navrhován ve znění povinnosti 1. žalovaného vydat rozhodnutí o stížnosti stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 proti porušování právních předpisů ze strany zaměstnanců Vězeňské služby (bod 1/) a návrhu na zrušení obou výše uvedených rozhodnutí 2. žalovaného o uložení kázeňského trestu a stížnosti proti němu (bod 2/). Usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. 10 Ca 10/2005 - 39, městský soud žalobu ve věci ochrany proti nečinnosti 1. žalovaného vyloučil k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 10 Ca 400/2006 a žalobu proti rozhodnutím 2. žalovaného (v řízení vedeném pod původní sp. zn. 10 Ca 10/2005) jako nepřípustnou odmítl s odůvodněním, že tato rozhodnutí jsou podle § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (až na zákonem stanovené výjimky) vyloučena ze soudního přezkumu. Žalobu na ochranu proti nečinnosti pak městský soud napadeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že kontrolu nad dodržováním právních předpisů při zacházení s odsouzenými provádí podle platné právní úpravy více subjektů, přičemž jejich pravomoci se do značné míry překrývají. Uvedl, že vedle žalovaného ministerstva a pověřeného státního zástupce krajského státního zastupitelství byla pravomoc kontrolovat dodržování práv odsouzených svěřena také veřejnému ochránci práv a svými vnitřními kontrolními mechanismy disponuje také samotná Vězeňská služba. Ačkoli se tedy stěžovatel obrátil se svou stížností ze dne 1. 9. 2004 na žalovaného s odkazem na jeho pravomoc dle § 4b zákona č. 555/1992 Sb., žalovaný byl dle názoru městského soudu oprávněn postoupit stížnost k vyřízení jinému příslušnému orgánu (zde krajskému státnímu zastupitelství), neboť z hlediska efektivního provádění kontroly je vhodnější, pokud se konkrétní stížností odsouzeného zabývá přímo příslušné státní zastupitelství, v jehož obvodu se věznice nachází. Zároveň dodal, že i kdyby žalovaný byl povinen se stížností stěžovatele sám zabývat a výsledek šetření a příp