9 As 36/2007 — Nejvyšší správní soud

9 As 36/2007- 59 - text 9 As 36/2007 - 72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem Generála Svobody 788, Nový Bor, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor silniční dopravy a veřejné správy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2005, č. j. 60/2005-110-SDNA/2, o správním deliktu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 8 Ca 179/2005 - 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru silniční dopravy a veřejné správy (dále jen „žalovaný“), ze dne 22. 2. 2005, č. j. 60/2005-110-SDNA/2. Citovaným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy (dále jen „dopravní úřad“), ze dne 5. 1. 2005, č. j. KÚLK 5571/2004/277.1/Ku, jímž byla stěžovateli podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o silniční dopravě“), uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za porušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona a nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě (dále jen „nařízení č. 3820/85“). Změna spočívala v opravě výroku, který v rozhodnutí dopravního úřadu jako orgánu prvního stupně obsahoval v rozporu s § 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“) nadbytečné informace. Žalovaný doplnil odůvodnění v tom smyslu, že porušení ustanovení čl. 8 nařízení č. 3820/85 nevyplývá z toho, kdy byly založeny záznamové listy do záznamového zařízení (tzv. „analogového tachografu“), a kdy z něj byly vyjmuty, ale z toho, že v těchto listech nebyla zaznamenána doba odpočinku řidiče, která má podle čl. 8 tohoto nařízení činit minimálně 8 za sebou následujících hodin. Ohledně konstatovaného porušení shora citovaných ustanovení a výše pokuty zůstal výrok nezměněn. Městský soud přisvědčil názoru žalovaného v tom, že ke vzniku odpovědnosti dopravce postačí, nejsou-li dodrženy doby řízení, bezpečnostních přestávek nebo doba odpočinku při práci řidičů. Ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě ukládá tuzemskému dopravci povinnost zajistit dodržení dob řízení, přestávek a odpočinku řidičů, které jsou stanoveny čl. 6 a čl. 8 nařízení č. 3820/85. Soud konstatoval, že dopravce nese naprostou odpovědnost za případné nesplnění této povinnosti, jejíž porušení je správním deliktem, za který pak správní orgán ukládá sankci ve formě pokuty. Neakceptoval přitom námitku, že správní orgány vůbec nezkoumaly případnou odpovědnost řidiče za přestupek podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro posuzované období, neboť tato skutečnost je ve vztahu k posuzování odpovědnosti stěžovatele jakožto dopravce bezpředmětná. Za delikt dle názoru soudu stěžovatel odpovídá sám, bez ohledu na to, zda jiný subjekt nese svou odpovědnost za své protiprávní jednání. K námitce týkající se výše uložené pokuty soud uvedl, že zákon o silniční dopravě umožňuje podle § 35 odst. 2 tohoto zákona za porušení v citovaném ustanovení vyjmenovaných povinností uložit pokutu až do výše 500 000 Kč. Proto je zcela zřejmé, že napadeným rozhodnutím uložená pokuta ve výši 10 000 Kč tuto zákonnou mez nepřekročila. Zákon o silniční dopravě dále stanoví v § 36 odst. 2 kritéria pro určení výše pokuty (závažnost, význam a doba trvání protiprávního jednání, a také rozsah způsobené škody), přičemž snaha dopravce o minimalizaci porušování pravidel o době řízení vozidla ze strany řidičů v podobě jejich proškolování a vzdělávání v zákoně uvedena není. Při stanovení výše pokuty tedy k této činnosti stěžovatele dopravní úřad ani žalovaný přihlédnout nemohl. Z těchto důvodů soud žalobu stěžovatele zamítl pro nedůvodnost. V kasační stížnosti stěžovatel své námitky nepodřadil pod zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), z obsahu podání je však zřejmé, že uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a pochybení soudu shledává v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to konkrétně v interpretaci pojmu „zajistit“ v kontextu zákona o silniční dopravě. Stěžovatel je přesvědčen, že soud při rozhodování o tom, zda byl spáchán správní delikt a zda je žaloba důvodná, nevzal dostatečně v úvahu souvislosti případu. Rozhodl podle jeho názoru ryze formálně, byť mu musí být zcela zřejmé, že stěžovatel nemá další možnosti, aby řidiči zabránil v případném porušení předpisů, než ty, které použil. Stěžovateli se jeví nelogické a tedy i nesprávné, že soudem byl převzat názor žalovaného, dle něhož „ke vzniku odpovědnosti dopravce stačí, nejsou-li dodrženy doby řízení, bezpečnostních přestávek nebo doba odpočinku, a že se jedná o odpovědnost za výsledek“. Z praxe je mu s ohledem na jeho spolupráci s kolegou ze SRN známo, že tam je v obdobných případech dopravci dána možnost se vyvinit, což je pro jeho případ vzhledem ke všem doloženým skutečnostem aktuální, protože vynaložil veškeré úsilí, aby k porušení předmětných povinností ze strany jeho zaměstnanců nedocházelo. Uvádí, že v tomto smyslu existuje několik rozhodnutí a výkladů, kterými stěžovatel své podání hodlá doplnit poté, co zajistí jejich překlad. Stěžovatel kasační stížnost uzavírá konstatováním, že odpovědnost stěžovatele by měla být považována za objektivní, ale nikoli absolutní bez možnosti vyvinění. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s důvody, které vedly k vydání rozsudku městského soudu, a soud se vyjádřil v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Zákon o silniční dopravě dává dopravním úřadům povinnost ukládat dopravcům pokuty za porušení předpisu (v daném případě za překročení stanovené doby řízení a nedodržení bezpečnostních přestávek a doby odpočinku řidičů) na základě objektivní odpovědnosti, a neumožňuje správním orgánům, aby při porušení předpisu braly v úvahu například skutečnost, že stěžovatel jakožto dopravce dle svého tvrzení seznámil řidiče s jejich povinnostmi. Povinnost zajistit dodržení dob řízení a odpočinku řidičů je dána dopravci. I z názvu předpisu, který byl porušen [nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 o harmonizaci určitých sociálních právních předpisů v silniční dopravě], je patrno, že tento předpis je třeba chápat jako předpis sociální. Pokud by stanovené povinnosti byly chápány tak, jak předkládá stěžovatel, mohlo by docházet k situacím, kdy by dopravce učinil formálně zadost své povinnosti tím, že řidiče seznámí s jejich povinnostmi, a pak jim fakticky splnění režimu práce neumožní (například osobními příkazy). Za takové situace by nebylo nikdy možné potřebných sociálních požadavků na dobu řízení a odpočinku dosáhnout. Z tohoto důvodu ani uvedený přímo použitelný předpis, ani zákon o silniční dopravě žádný důvod k vyvinění se z odpovědnosti ve vztahu k dopravci ohledně dob řízení a odpočinku řidičů neupravuje, a žádný z orgánů, které se na rozhodování ve věci postupně podílely, jej tedy nemohl použít. Za této situace proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v celém rozsahu zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), poté dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V daném případě je třeba vycházet ze skutečnosti, že stěžovatel je dopravce, který provozuje na základě živnostenského oprávnění vnitrostátní i mezinárodní nákladní dopravu (přílohou správního spisu je certifikát EN ISO 9001:2000 vydaný na jméno stěžovatele dne 22. 11. 2002, s platností do 22. 11. 2005, pro činnosti v oblasti mezinárodní a tuzemské silniční nákladní dopravy a spedice, kterým se potvrzuje, že organizace zřízená jmenovaným má zavedený systém říz