1 Afs 83/2009 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 83/2009- 118 - text 1 Afs 83/2009 - 125 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Koordinátor ODIS s. r. o., se sídlem Na Hradbách 16, 702 00 Ostrava  Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Lukášem Seibertem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, 702 00 Ostrava  Moravská Ostrava, proti žalovanému Finančnímu arbitrovi, se sídlem Washingtonova 25, 110 00 Praha 1, zastoupenému JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem náměstí Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2007, evid. č. 78/2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 10 Ca 114/2007 - 79, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 10 Ca 114/2007 - 79, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2007, evid. č. 78/2007, potvrdil žalovaný rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 29. 12. 2006, evid. č. 04/2007, reg. č. 120069, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100 000 Kč podle § 23 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Žalobkyně totiž podle mínění žalovaného porušila § 19 odst. 1 citovaného zákona, neboť neoznámila žalovanému údaje specifikované v tomto ustanovení poté, co jí byl Českou národní bankou pravomocně udělen předchozí souhlas k vydávání elektronických peněžních prostředků. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Především namítala, že doposud nezapočala s vydáváním elektronických platebních prostředků, a tedy slovy zákona nezahájila činnost ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Nevznikla jí tudíž informační povinnost vůči žalovanému. Za zahájení činnosti nelze podle žalobkyně považovat pouhé udělení předchozího souhlasu k vydávání elektronických peněžních prostředků Českou národní bankou. Městský soud nicméně žalobní námitky neshledal důvodnými a žalobu rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 10 Ca 114/2007 - 79, zamítl. Včas podanou kasační stížností žalobkyně napadla rozsudek městského soudu. Namítla, že z § 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi vyplývá, že informační povinnost vydavatele elektronického platebního prostředku nastává až ke dni faktického zahájení činnosti – tj. emise elektronických platebních karet. Bez faktického zahájení činnosti je vydavatel v pozici „oprávněného držitele povolení“ a nikoli v pozici skutečného emitenta. Podle žalobkyně provedl městský soud výklad § 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi extenzivně a výlučně k její tíži. Přitom v situaci, kdy dikce právní normy umožňuje dvojí právní výklad, je povinností aplikujícího orgánu jej vyložit ústavněkonformním způsobem. Má-li aplikující orgán k dispozici dva rovnocenné výklady právní normy, je na místě použít výklad takový, který odpovídá metodám právního výkladu, zejména výkladu teleologickému. Z hlediska teleologického výkladu zastává žalobkyně názor, že zákonodárce měl na mysli splnění informační povinnosti v případě, kdy jakýkoli vydavatel elektronických platebních prostředků začne svou činnost realizovat de facto, nikoli de iure, tedy jeho informační povinnost vzniká až faktickým vydáváním elektronických platebních karet. Výklad předmětné normy provedený městským soudem a žalovaným je podle žalobkyně nelogický, neboť žalobkyně může stěží žalovanému oznamovat zahájení činnosti, kterou vůbec nevykonává. V případě, že by žalobkyně vydala elektronickou platební kartu v době mezi nabytím právní moci předchozího souhlasu České národní banky a vydáním rozhodnutí žalovaného o uložení pokuty za podmínky splnění informační povinnosti až po tomto skutečném vydání karty, pak by se žalovaný také nijakým způsobem nedozvěděl, že k vydání karty došlo v době ještě před splněním informační povinnosti. Z toho by podle žalobkyně plynulo, že jediný možný termín pro splnění zákonné informační povinnosti je den nabytí právní moci předchozího souhlasu České národní banky. Takto jednoznačně a striktně však § 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi doposud nevykládal ani sám žalovaný, nikde tento závěr nezazněl. Podle žalobkyně proto správný výklad musí být až skutečné zahájení činnosti, tedy vydávání elektronických platebních prostředků. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s argumentem městského soudu že informační povinnost žalobkyně vůči žalovanému měla být splněna v souladu se vzorem formuláře uveřejněného na webových stránkách žalovaného a že právě uveřejnění tohoto formuláře je soudem a žalovaným vykládáno jako zákonné zmocnění k výkladu normy, kdy nastává informační povinnost pro vydavatele elektronických platebních prostředků. Podle žalobkyně výklad zákona přísluší soudu a navíc tento výklad je v rozporu s právní teorií, protože dle mínění žalobce nelze provést výklad zákona delegací na aplikující orgán, který tento „výklad“ realizuje odkazem na obsah svých webových stránek a tyto pokládá za zdroj výkladu práva. Podle žalobkyně je zveřejnění tohoto formuláře s vysvětlením třeba chápat jako vysvětlení způsobu jeho vyplnění a nikoli jako výklad právní normy. Žalobkyně tuto skutečnost namítla již v žalobě, avšak městský soud se jí vůbec nezabýval. Nad rámec kasační stížnosti žalobkyně k otázce výkladu předmětného ustanovení uvedla, že se připravuje technická novela zákona o finančním arbitrovi, která by měla § 19 odst. 1 upřesnit tak, že informační povinnost vydavatele elektronických platebních prostředků vzniká ke dni vydání licence (dříve souhlasu) České národní banky, což dle žalobkyně potvrzuje současnou nejednoznačnost výkladu tohoto ustanovení. Žalobkyně konečně městskému soudu vytkla, že se nezabýval meritem sporu: napadený rozsudek podle ní de facto mechanicky opisuje obsah podání stran, a poté konstatuje, že sporným mezi účastníky je toliko výklad § 19 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. Tím byly z projednání před soudem vyloučeny veškeré skutkové i právní námitky žalobkyně. Městský soud se rovněž nezabýval zákonností napadeného rozhodnutí žalovaného a jeho rozhodnutí se vyznačuje značnou mírou právního formalismu. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť uložená pokuta by se výrazně dotkla jejích majetkových poměrů. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska zákonnosti a z jiných důvodů jej ostatně ani přezkoumat nemohl. Soud zcela jasně vyložil § 19 zákona o finančním arbitrovi, žalovaný se s jeho výkladem plně ztotožňuje a plně odkazuje na své vyjádření k žalobě. Žalobkyně se podle žalovaného jen snaží zakrýt opomenutí své povinnosti polemikou se zákonnými ustanoveními, aniž by předložila soudu nové důkazy či stanoviska, o něž své názory opírá. Žalovaný dále upozornil na to, že i v jiných oblastech práva je stanovena fikce, při jejímž splnění musí být určitým subjektem splněny povinnosti, aniž by uvedený subjekt cokoliv konal. Například dnem právní moci zápisu obchodní společnosti do obchodního rejstříku vzniká povinnost takto vzniklých subjektů informovat příslušný finanční úřad a podávat daňová přiznání bez ohledu na to, zda vykonávají či nevykonávají obchodní činnost. Tvůrce zákona o finančním arbitrovi navíc vycházel i z ustanovení zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, podle něhož jsou oznamovací povinnost povinna plnit devizová místa devizovému orgánu, tj. vůči České národní bance, okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí České národní banky o udělení licence, a to i v případě, že svou činnost devizové místo ještě nezahájilo. Tento postup lze podle žalobkyně analogicky použít i pro postup uvedený v § 19 zákona o finančním arbitrovi. Není možné se odvolávat na novelu zákona o finančním arbitrovi č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem, i když ta je pouze zpřesněním uvedeného § 19, neboť správní delikt byl spáchán ještě před účinností této novely. Žalovaný vyjádřil rovněž nesouhlas s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů. Žalobkyně předně namítla, že se městský soud vůbec nezabýval námitkou směřující do nesprávného výkladu novely zákona o finančním arbitrovi provedené zákonem č. 57/2006 Sb., resp. námitkou, že tato novela neoprávnila žalovaného k výkladu pojmu „zahájení své činnosti“. Této námitce musel Nejvyšší správní soud přisvědčit. Žalovaný v souvislosti s uvedenou novelou ve svém rozhodnutí uvedl, že zákon o finančním arbitrovi den zahájení činnosti v § 19 odst. 1 blíže nespecifikuje. Zákonodárce si byl vědom t