2 Afs 62/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 62/2008- 72 - text 2 Afs 62/2008 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce České republiky - České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2008, č. j. 10 Ca 1/2008 - 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 11. 2007, č. j. 6046/07-1500 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jindřichově Hradci (dále též „správce daně“) ze dne 25. 6. 2007, č. j. 51308/07/086940/2593 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správce daně uložil žalobci pokutu za nesplnění povinnosti vyplývající z § 34 odst. 1 daňového řádu, neboť žalobce správci daně nesdělil, zda daňový dlužník pobírá důchod a pokud ano, v jaké výši. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobou, kterou se domáhal prohlášení obou rozhodnutí správních orgánů za nulitní, eventuelně jejich zrušení pro nezákonnost. Rozsudkem ze dne 14. 3. 2008, č. j. 10 Ca 1/2008 - 37, krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění především poukázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 5. 2007, č. j. 10 Ca 74/2007 - 21, kterým prohlásil za nicotná předchozí rozhodnutí žalovaného a správce daně v téže věci, a to z toho důvodu, že jimi byla sankce uložena organizační složce státu, a nikoli subjektu způsobilému k právům a povinnostem; vytýkané vady však byly v nyní přezkoumávaných rozhodnutích odstraněny. V předcházejícím rozsudku, s odkazem na § 7 odst. 2 písm. f) a § 37 odst. 1 daňového řádu, § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku ČR“) a § 3a odst. 1 a 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), již nicméně krajský soud konstatoval, že žalobce byl povinen na žádost správce daně požadované údaje sdělit a nereagováním na výzvu porušil povinnost nepeněžité povahy danou mu zákonem. Krajský soud dále shrnul obligatorní náležitosti rozhodnutí (§ 32 odst. 1 a 2 daňového řádu), mezi něž patří mj. i přesné označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů a částka, která má být zaplacena; dle jeho názoru těmto požadavkům rozhodnutí správce daně vyhovělo. Soud upřesnil, že daňový řád nestanoví, že ve výroku rozhodnutí má být konkretizováno, komu se pokuta ukládá [§ 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu], a proto ani takový nedostatek nelze prvostupňovému rozhodnutí vytýkat. Kromě toho, pokud by žalobcem zpochybňované prvostupňové rozhodnutí skutečně neobsahovalo přesné označení příjemce, pak by se nejednalo o nulitu, ale o neplatnost rozhodnutí (§ 32 odst. 7 daňového řádu). Dále se krajský soud věnoval aplikaci § 34 odst. 1 daňového řádu na případ žalobce. Citoval v této souvislosti § 3 odst. 2 zákona o majetku ČR, podle něhož jsou správní úřady organizačními složkami státu a nejsou právnickými osobami, čímž však není dotčena jejich způsobilost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních předpisů, neboť jejich jednání je považováno za jednání státu. Tomu odpovídá i ustanovení § 3a odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., podle kterého v případech, kdy zvláštní předpisy obecně ukládají povinnosti nebo zakládají oprávnění pro správní úřady nebo orgány státní správy, vztahují se tyto povinnosti i na Českou správu sociálního zabezpečení (tj. žalobce). Z těchto důvodů má tedy za nezpochybněné postavení žalobce jako třetí osoby ve smyslu § 7 odst. 2 daňového řádu, na které ustanovení § 34 odst. 1 daňového řádu dopadá. Pokud jde o ustanovení § 34 odst. 6 daňového řádu, ten stanoví speciální povinnost, nevylučující součinnost třetích osob ve smyslu obecného požadavku formulovaného v odstavci prvém. Poukázal přitom i na § 14 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., stanovící orgánům sociálního zabezpečení povinnost sdělovat údaje týkající se jednotlivých občanů jiným subjektům, pokud tak stanoví zvláštní zákon (tj. daňový řád). Navíc toto ustanovení dopadá na požadavek fyzických i právnických osob; právnickou osobou může sice být i stát (pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů), o takový případ se však v posuzované věci nejedná. Správce daně (ten, kdo žádal o poskytnutí součinnosti) není právnickou osobou, nemá způsobilost k právům a povinnostem a disponuje pouze přiznanou způsobilostí ve věcech správy daní. V konkrétní věci správce daně požadoval sdělení, zda a v jaké výši pobírá daňový dlužník důchod, neboť jeho právem i povinností je vymáhat daňové pohledávky a zjišťovat v této souvislosti majetek daňových dlužníků (§ 1 odst. 2 daňového řádu). Krajský soud neshledal za důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti výše pokuty a naopak vyzdvihl fakt, že správce daně, který zohlednil dobu trvání a následky protiprávního jednání, vysvětlil, že dochází ke zbytečnému zvyšování nákladů správy daní, přičemž však pokutu uložil na spodní hranici zákonné sazby. K rozhodnutí krajských úřadů, jichž se žalobce dovolával, nepřihlédl, a to s odkazem na nezávislost soudu a irelevanci obou rozhodnutí pro projednávaný případ. Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující se na nezákonnost rozsudku soudu krajského soudu, aniž však tuto námitku výslovně podřadil pod některý z důvodů obsažených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti především uvádí, že podstata sporu tkví ve výkladu vztahu mezi § 34 odst. 1 a 2 daňového řádu na straně jedné a § 34 odst. 6 téhož zákona na straně druhé. Krajský soud označil § 34 odst. 6 daňového řádu za specielní k § 34 odst. 1 daňového řádu, avšak takový výklad stěžovatel považuje za nezákonný a rozporný s dosavadní rozhodovací praxí správců daně (zde opětovně cituje rozhodnutí krajských úřadů Jihomoravského a Moravskoslezského kraje) i důvodovou zprávou k daňovému řádu, podle které byl § 34 odst. 6 daňového řádu přijat jako zrcadlové ustanovení k prolomení povinnosti mlčenlivosti vůči orgánům sociálního zabezpečení tak, aby nedocházelo k nejasnostem při výkladu odlišných legislativních úprav při vzájemné výměně potřebných informací. Na podporu svého tvrzení se odvolává i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Afs 65/2004  47, v němž se konstatuje, že povinnost mlčenlivosti zdravotních pojišťoven není prolomena ustanovením § 34 odst. 1 a 2 daňového řádu. V další námitce stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu o tom, že rozhodnutí krajských úřadů Jihomoravského a Moravskoslezského kraje jsou v přezkoumávané věci irelevantní. Má naopak za to, že představují ustálenou rozhodovací praxi, z jejíž správnosti stěžovatel vycházel. Právě následný odklon od ustáleného právního názoru je i podpůrným argumentem nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Stěžovatel konečně stále trvá na tom, že příjemce rozhodnutí nebyl ve výroku prvostupňového rozhodnutí přesně označen a upozorňuje, že jen výrok rozhodnutí může nabýt právní moci. Žalovaný ve svém vyjádření k věci nejprve upozornil na skutečnost, že se stížní námitky shodují s námitkami žalobními, a odkázal proto na své vyjádření k žalobě. Zopakoval, že rozhodnutí obsahuje jednoznačné označení příjemce rozhodnutí tak, jak to požaduje § 32 odst. 2 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení neurčuje umístění označení příjemce rozhodnutí, považuje názor, že označení příjemce rozhodnutí musí být uvedeno ve výroku, za mylný. Dále žalovaný nesouhlasí s tím, že v případě stěžovatele bylo možno postupovat výlučně podle § 34 odst. 6 daňového řádu. Zjišťované údaje jsou nepochybně dalšími údaji potřebnými k vymáhání daní ve smyslu § 34 odst. 1 písm. d) daňového řádu, neboť vyplácené důchody mohou být postiženy daňovou exekucí. Povinnost podle § 34 odst. 6 daňového řádu tak existuje souběžně s obecnou povinností podle § 34 odst. 1 a 2 téhož zákona. Žalovaný trvá tedy na tom, že stěžovatel měl povinnost požadované údaje poskytnout, a pokud tak neučinil a na výzvy nereagoval, porušil povinnost nepeněžité povahy danou mu zákonem. Tím také došlo ke zbytečnému navyšování nákladů správy daní a ztěžování podmínek vymáhání daňových nedoplatků. Správce daně proto postupoval zcela v souladu s § 37 daňového řádu, pokud stěžovateli uložil sankci z