2 As 22/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 22/2008- 151 - text 2 As 22/2008 - 158 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem Litvínov, nám. Míru 212, proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 10 Ca 239/2005 - 105, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Janu Hejdovi s e u r č u j e odměna za zastupování ve výši 2856 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 8. 2005, č. j. 23 219/2005 - 24 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitelky Dětského domova, Čelakovského 8, 412 01 Litoměřice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 6. 2005, č. j. 630/05 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správní orgán prvního stupně žalobci stanovil výši měsíčního příspěvku, poskytovaného na úhradu péče nezletilému N. J. Č., v plném přímém zaopatření, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou se domáhal jeho zrušení. Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, č. j. 10 Ca 239/2005 - 105, zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku, po shrnutí skutkového stavu, všech 14 žalobních bodů a došlých vyjádření, citoval ustanovení § 26 odst. 2 písm. a), § 27 odst. 1 a § 28 odst. 1 a 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění do 30. 11. 2005 (dále jen „zákon č. 109/2002 Sb.“), z nichž při rozhodování vycházel. K prvnímu a druhému žalobnímu bodu, v nichž žalobce tvrdil, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími důvody, městský soud uvedl, že správní orgán prvního stupně dne 18. 5. 2005 zahájil podle § 18 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), správní řízení o výši příspěvku na úhradu péče poskytované dítěti v zařízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. Poučil přitom žalobce o jeho právu navrhovat důkazy a jejich doplnění, vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a o právu nahlédnout do spisu a pořídit si z něj výpisy (včetně informace o místě a úředních hodinách). Poučení se žalobci dostalo také ve smyslu odkazu na §§ 26 až 30 zákona č. 109/2002 Sb., upravujících práva a povinnosti osob odpovědných za výchovu dítěte. V prvostupňovém rozhodnutí byla výše příspěvku stanovena podle věku dítěte (§ 27 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb.) a bylo uvedeno, že pokud osoby odpovědné za výchovu prokáží písemným potvrzením, že jejich příjem nebo příjem rodiny po zaplacení příspěvku bude nižší než životní minimum, uhradí příspěvek jen v takové výši, aby jim životní minimum zůstalo zachováno, přičemž příspěvek nižší jak 100,- Kč se nehradí. V podaném odvolání potom žalobce, podobně jako v žalobě, namítal nulitu a procesní a věcné vady prvostupňového rozhodnutí, nedostatečné poučení (zejména o právu na tlumočníka do ruštiny ve smyslu § 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) a poukazoval na povinnost správního orgánu prvního stupně zjistit přesně a úplně stav věci a opatřit si potřebné podklady pro rozhodnutí o tom, zda žalobce splňuje předpoklady pro snížení úhrady. Zde městský soud upozornil, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí byl žalobce vyzván, aby na přiloženém tiskopisu doložil potvrzení o výši příjmů za období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2005, popř. potvrzení úřadu práce, a byl opětovně poučen o právu seznámit se s podklady rozhodnutí. Na to však žalobce pouze reagoval sdělením obsahujícím opětovné věcné i procesní výhrady k rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a doplnil, že není dán žádný právní důvod pro to, aby sděloval výši příjmů své manželky, neboť ta se na výchově nezletilého syna nepodílí a náklady hradit odmítá. Městský soud na základě takto zjištěného skutkového stavu k prvnímu a druhému žalobnímu bodu uzavřel, že námitky jsou vzneseny toliko v obecné rovině a plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s uvedenými skutečnostmi vypořádal. V třetím až šestém žalobním bodu žalobce namítal, že není přípustné, aby teprve po vydání prvostupňového rozhodnutí byl zjišťován skutkový stav věci, a že správní orgán prvního stupně měl žalobce vyzvat k doložení příjmů, a nikoli čekat, že výši příjmů doloží sám. Dále se dovolával nedostatečného poučení, spočívající v pouhém odkazu na shora uvedená ustanovení zákona č. 109/2002 Sb. bez jejich citace. K tomu městský soud uvedl, že platná právní úprava vychází z povinnosti osob odpovědných za výchovu dětí hradit příspěvek na úhradu péče v zařízení, jehož výši lze vyměřit i jen podle kritéria věku dítěte (§ 27 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb.). Ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. nicméně umožňuje zohlednit sociální situaci osob odpovědných za výživu. Žalobce, i přes v žalobě vznášené výhrady, na oznámení o zahájení správního řízení nereagoval a nenamítal jeho nesrozumitelnost; správní orgán prvního stupně tedy nemohl předpokládat, že oznámení neporozuměl. Městský soud v této souvislosti upozornil na zásady součinnosti, rychlosti a hospodárnosti. Ačkoli do jisté míry uznal oprávněnost námitky chybějící citace ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., nejednalo se dle jeho názoru o neodstranitelnou vadu řízení. Žalobce mohl totiž požadovaným potvrzením prokázat skutečnosti uvedené v § 28 zákona č. 109/2002 Sb. Pokud uvádí, že se mu v tomto směru dostalo řádného poučení až po skončení řízení, prvostupňové rozhodnutí nelze považovat za konečné. Nadto z repliky žalobce vyplývá, že o možnosti prokázat výši příjmů písemným potvrzením řádně poučen byl. Potvrzení však nepředložil, proti prvostupňovém rozhodnutí podal odvolání a dokonce po opětovné výzvě žalovaného prohlásil, že tak ani neučiní. Z uvedených důvodů městský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil, pokud prvostupňové rozhodnutí i přes popsané výhrady žalobce potvrdil. Nebylo shledáno porušení žalobcových práv a nelze ani vydedukovat, že nepředložení potvrzení zavinily správní orgány. K sedmému žalobnímu bodu, směřujícímu proti nesprávnému poučení o úředních hodinách, městský soud uvedl, že skutečnost, že úřední hodiny, v nichž bylo možné seznámit se s obsahem soustředěného spisového materiálu, byly v oznámení o zahájení správního řízení sděleny rozpětím, nepředstavuje překážku výkonu práva seznámit se s obsahem spisu. Z obsahu spisu, který kromě korespondence mezi správními orgány a žalobcem neobsahuje jiné podklady pro rozhodnutí, navíc vyplývá, že žalobce práva nahlížet do spisu nikdy nevyužil. Co se týče osmého, devátého, jedenáctého a čtrnáctého žalobního bodu [otázky (ne)dostatečnosti poučení žalobce o podmínkách možného snížení příspěvku], městský soud znovu zopakoval, že žalobce nepředložil žádné potvrzení o výši příjmů, proto ani jeho odkaz na rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí či požadavek, aby mu žalovaný udílel rady, není na místě. Je zřejmé, že žalobce své povinnosti doložit potvrzení o výši příjmů nedostál a podmínky aplikace § 28 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. tedy nesplňuje. Nedostatečnost poučení nepředstavovala přitom neodstranitelnou vadu; ta navíc odstraněna byla, jak již výše soud osvětlil. Nadto městský soud dodal, že správní řízení tvoří jeden celek a vady prvostupňového rozhodnutí lze tedy odstranit i v řízení odvolacím. Pokud jde o desátý žalobní bod, v němž žalobce viní Českou republiku z únosu nezletilého syna, pročež není povinen hradit náklady spojené s jeho pobytem v zařízení, městský soud pouze odkázal na závazné usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 4. 2005, č. j. 2 Nc 1877/2005 - 4, kterým byl nezletilý N. J. Č. umístěn do Dětského diagnostického ústavu a Střediska výchovné péče Liberec a odtud dne 18. 5. 2005 přemístěn do Dětského domova Litoměřice. Také dvanáctou žalobní námitku, týkající se posouzení, která úřední osoba fakticky prvostupňové rozhodnutí vyhotovila, městský soud neshledal jako důvodnou. Uvedl, že pokud rozhodnutí obsahuje předtištěné jméno a příjmení ředitelky dětského domova, včetně označení funkce a jejího vlastnoručního podpisu, je irelevantní, že samotné rozhodnutí vypracoval jiný pracovník. Výklad zastávaný žalobcem, podle něhož by rozhodnutí muselo být vypracováno osobně ředitelkou dětského domova, označil za přepjatý formalismus. Poukazoval-li žalobce dále na to, že s ním bylo vedeno jednání v jazyce, u n