2 As 34/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 34/2008- 79 - text 2 As 34/2008 - 83 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Ekologického právního servisu, občanského sdružení, se sídlem Tábor, Převrátilská 330, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2008, č. j. 10 Ca 139/2007 - 42, t a k t o : Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobou ze dne 17. 8. 2007 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. KUJCK 13670/2007-7 OLVV (dále též jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný v souladu s § 16a odst. 7 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) potvrdil úhradu požadovanou Městským úřadem Strakonice, se sídlem Strakonice, Velké náměstí 22 (dále též jen „povinný subjekt“) ze dne 23. 5. 2007. II. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Ze správního spisu vyplynulo, že se žalobce na povinný subjekt se obrátil se žádostí o informace dne 12. 4. 2007. Na výzvu povinného subjektu k zaplacení materiálních a mzdových nákladů spojených s vyhledáváním informací reagoval stížností, na jejímž podkladě žalovaný dne 18. 5. 2007 rozhodnutím č. j. KUJCK 13670/2007-4 OLVV, požadovanou úhradu snížil, avšak současně uvedl, že dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) je orgánem oprávněným stanovit jednotlivé sazby rada obce a dozorovým orgánem nad výkonem samostatné působnosti pak Ministerstvo vnitra. Povinný subjekt následně výzvou ze dne 23. 5. 2007, č. j. taj/241/07, v intencích výše citovaného rozhodnutí žalovaného opětovně žalobci uložil povinnost uhradit náklady za vyhledání požadovaných informací, proti kterému žalobce znovu podal stížnost žalovanému. Ten však v napadeném rozhodnutí, kterým výši úhrady potvrdil, trval na tom, že není oprávněn přezkoumávat výši sazeb schválených usnesením rady města Strakonice a že pouze Ministerstvo vnitra může povinný subjekt vyzvat ke sjednání nápravy. Ministerstvo vnitra potom v průběhu soudního řízení krajskému soudu sdělilo, že povinný subjekt poté, co byl Ministerstvem vnitra požádán o sjednání nápravy, tak učinil usnesením Rady města Strakonice ze dne 20. 6. 2007, č. j. 850/RM/2007. V odůvodnění zrušujícího rozsudku krajský soud zdůraznil, že ke stížnosti žalobce podle § 16a informačního zákona musí žalovaný přezkoumat nejen důvodnost požadavku úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací ve smyslu § 17 odst. 1 věta poslední informačního zákona (tj. skutečnost, že se jedná o mimořádné náklady), ale i to, zda její výše odpovídá kritériím § 7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení“). Pokud žalovaný nepřezkoumával, zda hodinová sazba ve výši 263 Kč stanovená povinným subjektem odpovídá kritériím § 7 nařízení proto, že se nepovažoval za oprávněného k takovému přezkoumání, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalovaný proto měl, pokud považuje výši úhrady za odpovídající, tuto skutečnost uvést a řádně odůvodnit, a v případě opačném měl rozhodnout ve smyslu § 16a odst. 7 písm. c) informačního zákona a vyzvat povinný subjekt ke zjednání nápravy. Závěrem krajský soud zdůraznil, že povinností přezkoumat požadovanou úhradu nákladů a přikázat povinnému subjektu zjednání nápravy, se žalovaný nemůže zprostit odkazem na § 124 zákona o obcích. III. Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností. Podstatou jeho argumentace byl nesouhlas s právním závěrem soudu, že ustanovení § 16a odst. 7 písm. c) informačního zákona je vůči § 124 zákona o obcích ve vztahu speciality. Zdůraznil, že mu informační zákon neumožňuje přikázat radě obce změnit či zrušit usnesení vydané v samostatné působnosti, a tím provádět nad výkonem samostatné působnosti obce dozor. Pokud však tímto oprávněním disponuje, vzniká otázka, zda v případě usnesení rady obce, proti němuž ostatně stížnost přímo nesměřuje, je možné postupovat podle § 16a odst. 7 písm. c) informačního zákona a zda je rozhodnutí stěžovatele vykonatelné vůči radě obce. Žalovaný stejně jako v napadeném rozhodnutí zopakoval, že provádění dozoru nad samostatnou působností obce přísluší Ministerstvu vnitra (§ 124 odst. 3 zákona o obcích) a nelze ji informačním zákonem zcela vyloučit. Kromě toho byla touto cestou náprava již zjednána; připuštění opětovného zásahu jinými prostředky by představovalo porušení právní jistoty. O možnosti žalovaného provádět dozor nad usneseními rad obce nic nehovoří ani důvodová zpráva k zákonu č. 61/2006 Sb., jímž byl novelizován informační zákon. Kromě toho trvá žalovaný na tom, že krajský soud věc nesprávně posoudil také v tom směru, když žalovaného směroval k rozhodnutí podle § 16a odst. 7 písm. c) informačního zákona, zatímco žalovaný měl postupovat spíše podle § 16a odst. 7 písm. b) téhož zákona, neboť žalobcem byla podána žádost o informace týkající se přenesené působnosti. Z výše uvedených důvodů proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. Při projednávání kasační stížnosti vyvstala otázka, zda požadavek úhrady v souvislosti s poskytnutím informací [§ 17 informačního zákona] je autoritativním rozhodnutím správního orgánu či soukromoprávním nárokem obligační povahy. Odpověď na otázku povahy napadeného rozhodnutí z hlediska jeho podřaditelnosti pod definici soudně přezkoumatelných správních rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je klíčová i pro posouzení existence podmínek řízení. V. Závěr, že se v případě požadavku úhrady za poskytnutí informace (§ 17 informačního zákona) jedná o soukromoprávní nárok obligační povahy, má oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, č. j. 6 As 12/2006-64 (dále jen „rozsudek šestého senátu“). V tomto rozsudku šestý senát konstatoval, že požadavek úhrady v souvislosti s poskytováním informací podle § 17 odst. 3 informačního zákona (adresovaný žadateli neformálním oznámením) je svou povahou občanskoprávním vztahem obligační povahy, nikoli autoritativním rozhodnutím správního orgánu, a to z následujících důvodů: 1. Podstatou požadavku úhrady za poskytování informací je naproti sobě stojící právo povinného subjektu účtovat žadateli za poskytnutí informace náklady spojené s pořízením kopií, s opatřením technických nosičů dat a odesláním informací, případně právo účtovat úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, na straně jedné, a povinnost žadatele vyúčtovanou cenu zaplatit na straně druhé. 2. Náležitosti oznámení povinného subjektu o výši úhrady nejsou informačním zákonem výslovně stanoveny, ale lze dovodit, že z něj musí pouze vyplývat, čeho se povinný subjekt domáhá. 3. Pokud by žadatel výzvě k úhradě nákladů v konkrétní výši nevyhověl, rozhodoval by o nároku povinného subjektu soud na jeho návrh, avšak nikoli v režimu správního soudnictví, nýbrž v občanskoprávním řízení podle části páté o. s. ř. V tomto řízení potom může žadatel o informaci (v postavení žalovaného) uplatnit své námitky proti výši požadované úhrady v rámci své procesní obrany. Pokud by druhý senát vycházel z názoru vyjádřeného v rozsudku šestého senátu, měl by rozsudek krajského soudu zrušit a žalobu podanou v režimu § 65 s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení odmítnout [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. VI. Druhý senát je však názoru odlišného, a z tohoto důvodu nyní předkládá věc rozšířenému senátu postupem podle § 17 s. ř. s. Je přitom veden následujícími argumenty: 1. Rozsudek šestého senátu vychází ze znění informačního zákona před jeho novelou provedenou zákonem č. 61/2005 Sb. Tato novela zavedla jako možnost obrany žadatele proti oznámení o výši úhrady za poskytování informací stížnost [§ 16a odst. 1 písm. d) informačního zákona], o níž rozhoduje nadřízený orgán rozhodnutím (§ 16a odst. 4, 7 a 9 informačního zákona). Ustanovení § 17 informačního zákona týkající se úhrady za poskytnutí informací však zůstalo prakticky beze změny a i přes nově zavedenou možnost přezkumu tohoto oznámení formou stížnosti právní úprava vykazuje v principu tytéž rysy. S ohledem na výše uvedené tak nelze říci, že by rozsudek šestého senátu byl již neaplikovatelný čistě jen v důsledku změny právní úpravy, nicméně nelze zcela souhlasit s jeho dílčím závěrem o neexistenci formálního rozhodnutí. Formu rozhodnutí sice stále nemá oznámení o výši úhrady za poskytnutou informaci (§ 17 odst. 3 informačního zákon), avšak o rozhodnutí ve formál