2 As 44/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 44/2008- 72 - text 2 As 44/2008 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Zdeňka Kuhna v právní věci žalobce Ekologického právního servisu, občanského sdružení se sídlem Tábor, Převrátilská 330, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalovanému Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Hradbách 21, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008, č. j. 22 Ca 372/2006 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . I. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Krajské státní zástupkyně ze dne 15. 8. 2006, č. j. SIN 101/2006 (dále jen „první napadené rozhodnutí“), byla podle § 16 odst. 4 a 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“) zamítnuta stížnost proti postupu Okresního státního zastupitelství v Přerově (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 31. 7. 2006, č. j. SIN 1/2006, a ze dne 1. 9. 2006, č. j. SIN 2/2006-5a, a postup povinného subjektu byl potvrzen. Dále rozhodnutím Krajské státní zástupkyně ze dne 21. 9. 2006, č. j. SIN 102/2006 (dále též jen „druhé napadené rozhodnutí“), byla podle § 16 odst. 4 a 6 písm. a) informačního zákona zamítnuta i stížnost proti postupu povinného subjektu ze dne 1. 9. 2006, č. j. SIN 2/2006-5a, a tento postup byl taktéž potvrzen. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou, kterou se domáhal zrušení všech výše vyjmenovaných rozhodnutí žalovaného i povinného subjektu. Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2008, č. j. 22 Ca 372/2006 - 34, první i druhé napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, po rekapitulaci skutkového stavu a ustanovení § 15 odst. 1, § 16 odst. 1, 3 a 4 a § 16a odst. 1 písm. c) a odst. 6 informačního zákona, uvedl, že v případě, kdy povinný subjekt i jen částečně nevyhoví žádosti o poskytnutí informace, musí se o tom vyslovit výrokem rozhodnutí, tj. rozhodnutím, které má všechny náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 1 až 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). Proti takovému rozhodnutí má potom žadatel právo podat odvolání (§ 16 odst. 1 informačního zákona). Pokud však povinný subjekt o nevyhovění části žádosti nevydá rozhodnutí o odmítnutí, má žadatel právo podat stížnost na postup při vyřizování informací ve smyslu § 16a odst. 1 písm. c) informačního zákona, o níž rozhoduje nadřízený orgán ve smyslu § 16a odst. 6 zákona. Pokud částečné nevyhovění žádosti vyplývá pouze z odůvodnění rozhodnutí a zabývá-li se výrok jen částečným vyhověním, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné jak pro nedostatek důvodů, tak pro nesrozumitelnost Není-li toto pochybení napraveno ani odvolacím orgánem, dopadá nepřezkoumatelnost i na jeho rozhodnutí. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalovaný jako odvolací orgán měl postupovat ve smyslu § 16a odst. 6 písm. b) nebo c) informačního zákona, tj. povinnému subjektu přikázat, aby žádost vyřídil, nebo usnesením věc převzít a informaci poskytnout sám nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalovaný však ani jedním způsobem nepostupoval a bez ohledu na skutečnost, že povinný subjekt odmítl žádost aniž by o tom vydal správní rozhodnutí, jeho postup potvrdil [§ 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona], čímž řízení zatížil vadami zakládajícími nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. S ohledem na uvedenou procesní situaci tak krajský soud neposuzoval napadené rozhodnutí z hlediska § 16 odst. 4 informačního zákona; pro takový postup neshledal podmínky, protože ve věci nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti či její části. Použití analogie, jehož se žalobce domáhá v žalobě, je právě s ohledem na tuto procesní situaci nepřípustné, neboť by tak soud předjímal rozhodnutí žalovaného v dalším řízení a tím nepřípustně zasáhl do jeho pravomoci. Proti tomuto rozsudku brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele měl krajský soud postupovat podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. odmítnout návrh, jestliže nejsou splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný. Takovými podmínkami bezesporu je i pravomoc soudu (§ 4 s. ř. s.), která v posuzovaném případě dána nebyla, neboť poskytování informací z trestního řízení se nemělo řešit podle informačního zákona. Stěžovatel cituje § 2 odst. 1 informačního zákona a pod jeho dosah zařazuje státní zastupitelství tehdy, poskytuje-li informace týkající se oblasti jeho správy tak, jak ji vymezují § 13a až § 13j zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“) a pokud je informační zákon sám nevylučuje nebo poskytované informace neomezuje. Naproti tomu § 2 odst. 3 informačního zákona vylučuje poskytování informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Informační zákon sice v poznámce pod čarou neodkazuje výslovně na zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), stěžovatel je ale přesvědčen, že i trestní řád je nutné mezi tyto zvláštní zákony zahrnout, a to jednak proto, že výčet považuje pouze za demonstrativní, jednak proto, že se trestní řád s uvedenou definicí plně vypořádává, v čemž odkazuje na § 8a a § 12 odst. 10 trestního řádu. Podle naposledy citovaných ustanovení po celou dobu, kdy je věc u orgánu činných v trestním řízení, podléhá režimu trestního zákona, a to i pokud jde o poskytování informací. V jednotlivých institutech trestního řádu je upraven okruh účastníků řízení, tedy i okruh osob, které mají právo na poskytnutí informace, listiny, obsahu spisu, kopií apod. Pokud by tomu mělo být jinak, tedy podléhaly-li by také informace o obsahu spisů režimu informačního zákona, pak by to znamenalo, že by stěžovatel musel bez omezení a zkoumání právního zájmu informaci poskytnout komukoli, čímž by kdokoli mohl získat podklady pro vydírání či pomstu vůči těm osobám, které o něm v trestním řízení tvrdily nepříjemné či nebezpečné skutečnosti. Stěžovatel je vývojem případu stále více přesvědčen, že informační zákon se vztahuje na orgány činné v trestním řízení jen v rozsahu, v jakém vykonávají správu, ale nikoli na výsledky jejich činnosti, kterou vykonávají v rámci trestního řízení. Má dokonce zato, že § 11 odst. 4 písm. a) a b) informačního zákona dopadá pouze na jiné orgány, které se o probíhajícím trestním řízení dozvěděly. Na poskytování informací z trestního řízení tak lze, dle jeho názoru, aplikovat toliko trestní řád. V této souvislosti stěžovatel dodává, že přípravné trestní řízení je neveřejné a trestní řád nestanoví, že po pravomocném vyřízení věci se zmiňovaná omezení práva na informace mění. Ve smyslu vývoje svých právních názoru tak dospívá k závěru, že jím vydaná rozhodnutí (tj. první a druhé napadené rozhodnutí) by měla být považována za nicotná, neboť při jejich vydání nerespektoval § 2 odst. 3 informačního zákona, podle nějž se informační zákon nevztahuje na poskytování informací, pokud je upravuje zvláštní zákon. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a současně rozhodl o odmítnutí návrhu žalobce (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce ke kasační stížnosti uvedl, že trestní řád, coby zvláštní právní předpis, obsahuje speciální ustanovení o poskytování informací a nahlížení do trestních spisů, avšak neobsahuje komplexní úpravu režimu poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 3 informačního zákona. Zejména tak neobsahuje ustanovení týkající se vyřízení žádosti, náležitostí a způsobu podání, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytování informací. Aplikace trestního řádu jako lex specialis tak má sice přednost před aplikací informačního zákona, avšak pokud trestní řád neobsahuje příslušná speciální ustanovení, plně se uplatní zásada publicity veřejné správy, v souladu s níž povinný subjekt poskytne požadované informace včetně doprovodných informací, a to po vyloučení těch informací, o nichž tak stanoví zákon. K námitce zmatečnosti řízení před soudem žalobce opakuje, že povinný subjekt i žalovaný byli povinni postupovat podle informačního zákona (§ 2 odst. 3 tohoto zákona není použitelné). Argumentaci stěžovatele označuje za nepřípadnou jako celek a s odkazem na § 65 s. ř. s. upozorňuje, že byl napadenými rozhodnutími zkr