3 Ads 40/2008 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 40/2008- 114 - text 3 Ads 40/2008 - 114 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: K. P., zastoupená Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Bořetín 73, Kamenice nad Lipou, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2006, č. j. 2006/13776-442, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 1 Cad 31/2007 - 56, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 1 Cad 31/2007 - 56, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Úřad práce Brno-město rozhodnutím ze dne 3. 2. 2006, č. j. VI./238/06/VP, uložil Ivo Pešlovi (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) I. podle § 18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „předchozí zákon o zaměstnanosti“) povinnost vrátit neprávem přijaté hmotné zabezpečení za období od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004 ve výši 2391 Kč, II. podle § 55 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „současný zákon o zaměstnanosti“) povinnost vrátit neprávem přijatou podporu v nezaměstnanosti za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 ve výši 41 000 Kč a III. podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč, to vše ve lhůtě třiceti kalendářních dnů od právní moci rozhodnutí na příslušný účet správního orgánu přiloženou poštovní poukázkou. Proti výrokům II. a III. tohoto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal právní předchůdce žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2006, č. j. 2006/13776-442, odvolání proti výroku II. zamítl a v této části prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Naproti tomu výrok III. zrušil a řízení v této části zastavil. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedl, že právní předchůdce žalobkyně byl jako uchazeč o zaměstnání v rozporu s ustanovením § 7 odst. 1 předchozího zákona o zaměstnanosti od 24. 9. 2004 jednatelem a společníkem obchodní společnosti „mezi břehy s.r.o.“, jež byla téhož dne zapsána v obchodním rejstříku. Proto právní předchůdce žalobkyně nemohl být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a od 24. 9. 2004 musela být tato jeho evidence úřadem práce zrušena. Evidence uchazečů o zaměstnání se přitom považuje za celistvou a není tudíž možné zrušit pouze její část za dobu od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004 a vzít uchazeče o zaměstnání zpětně do evidence uchazečů o zaměstnání od 1. 10. 2004 na základě zpětné žádosti o zprostředkování zaměstnání. Navíc fyzická osoba se podle § 26 odst. 1 současného zákona o zaměstnanosti zařazuje do evidence uchazečů o zaměstnání až dnem podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo ode dne následujícího po skončení zaměstnání nebo jiných činností, pokud o zprostředkování zaměstnání požádá nejpozději do třech pracovních dnů po skončení zaměstnání nebo jiných činností. Právní předchůdce žalobkyně proto nemohl být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobírat podporu v nezaměstnanosti. V dané věci nedošlo k vzniku funkce jednatele za účinnosti současného zákona o zaměstnanosti, a proto není možné posuzovat výkon činnosti jednatele ve vazbě na jeho odměnu či výdělek podle § 25 odst. 1 písm. c) tohoto právního předpisu. Právní předchůdce žalobkyně byl proto povinen vrátit podporu v nezaměstnanosti také za období vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005. O povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti za tuto část zrušené evidence přitom muselo být rozhodováno podle současného zákona o zaměstnanosti, protože na základě něho bylo rozhodnuto o stanovení podpory v nezaměstnanosti. Lze mít tak za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně zavinil přeplatek na hmotném zabezpečení tím, že zamlčel rozhodnou skutečnost a neoznámil ve lhůtě sedmi kalendářních dnů skutečnost rozhodnou pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Jeho zaviněním pak byla podpora v nezaměstnanosti přiznána a poskytována neprávem. Podle názoru žalovaného je tedy výrok II. rozhodnutí prvoinstančního orgánu v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, č. j. 1 Cad 31/2007 - 56, žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že v dané věci nedošlo k vzniku funkce jednatele za účinnosti současného zákona o zaměstnanosti, a proto nebylo možno posuzovat výkon této činnosti ve vazbě na odměnu či výdělek. Tato rozhodná skutečnost nastala za účinnosti předchozího zákona o zaměstnanosti, takže podle něho bylo zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání provedeno. Předchozí zákon o zaměstnanosti přitom oproti současné právní úpravě neumožňoval vydat rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, pokud nastala některá skutečnost, která bránila zařazení nebo vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci uchazečů o zaměstnání. Proto za situace, kdy správní orgán zjistil rozpor vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se zákonem, neměl jinou možnost než tuto skutečnost napravit zrušením této evidence ode dne, který následoval po vzniku rozhodné události, jak vyplývá i z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 29/2004 - 30. Nicméně i přesto, že oznámení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nemělo náležitosti rozhodnutí uvedené ve správním řádu, tak mohlo být přezkoumáno ve správním soudnictví, neboť se jím autoritativně zasáhlo do právní sféry účastníka řízení. Vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání tedy bylo z výše uvedených důvodů zrušeno od 24. 9. 2004 podle předchozího zákona o zaměstnanosti a k nové evidenci za podmínek uvedených v současném zákonu o zaměstnanosti mohlo dojít pouze na základě nové žádosti. Vzhledem k tomu, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání bylo za období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 zrušeno, muselo být rozhodnuto o povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti za tuto část zrušené evidence. Takto přitom musel úřad práce postupovat podle § 55 odst. 2 současného zákona o zaměstnanosti, neboť podle něho bylo rozhodnuto o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal právní předchůdce žalobkyně v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti právní předchůdce žalobkyně namítl, že prvoinstanční správní orgán za účinnosti současného zákona o zaměstnanosti zrušil jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se zpětnou platností ke dni 24. 9. 2004 pouhým neformálním přípisem, ačkoliv z přechodného ustanovení § 148 současného zákona o zaměstnanosti vyplývá, že úřad práce rozhoduje o zrušení evidence podle ustanovení § 30 odst. 2 a § 31 tohoto právního předpisu ve správním řízení. Uvedený postup nemá oporu ani v předchozím zákoně o zaměstnanosti, neboť jeho ustanovení § 25 odst. 1 stanovilo, že na rozhodování podle tohoto právního předpisu se použije správní řád. Avšak i kdyby se podle předchozího zákona o zaměstnanosti rozhodovalo o zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání pouhým neformálním přípisem, tak takový postup nelze akceptovat za období platnosti současného zákona o zaměstnanosti, neboť v něm je výslovně zakotvena povinnost postupovat v řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle správního řádu a vydávat v něm rozhodnutí. Takové rozhodnutí však v projednávané věci nebylo vydáno. Proti neformálnímu přípisu o zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání podal jmenovaný námitky, avšak dalším přípisem prvoinstančního správního orgánu mu bylo sděleno, že o rozhodnutí nejde a tudíž námitky nelze uplatňovat, aniž v něm bylo uvedeno, o které zákonné ustanovení se zrušení vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání opírá. Jeho zařazení v evidenci uchazečů o zaměstnání tedy nemohlo být zrušeno pouhým neformálním přípisem zpětně ke dni platnosti předchozího zákona o zaměstnání. Navíc existence skutečností neslučitelných se zařazením uchazeče o zaměstnání do evidence uchazečů o zaměstnání podle předchozího zákona o zaměstnanosti nerušila trvání této evidence. Proto skutečnosti rozhodné pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání za období od 24. 9. 2004 do 30. 9. 2004 měly být posouzeny podle předchozího zákona o zaměstnanosti a navazující období od 1. 10. 2004 do 31. 1. 2005 mělo být hodnoceno podle současného zákona o zaměstnanosti. Tvrzení správních orgánů o celistvosti evidence uchazečů o zaměstnání pak nelze opřít o žádné zákonné ustanovení, neboť znění přechodného ustanovení § 148 současného zákona o zaměstnanosti tento problém vůbec neřeší. Navíc takový výklad by byl v rozporu s ustanovením čl. 26 odst. 3 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod. Dále právní předchůdce žalobkyně namítl, že jen na základě vedení v evidenci uchaz