4 Ads 39/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 39/2008- 83 - text 4 Ads 39/2008 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Petra Příhody, JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: MUDr. I. B., zast. JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Lešetín II/385, Zlín, proti žalované: Česká lékařská komora, se sídlem Dolní náměstí 38, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 22 Ca 313/2007  37, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 22 Ca 313/2007 - 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Průběh dosavadního řízení a argumentace účastníků a soudu I.1. Řízení před krajským soudem a argumentace soudu [1] Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, č. j. 22 Ca 313/2007 - 37, jímž soud odmítl její žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2007, č. j. 04/63/439. Jím byla uznána vinnou z disciplinárního provinění a bylo jí uloženo disciplinární opatření – vyloučení z České lékařské komory (dále jen „ČLK“). [2] Napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu pro její opožděnost. Vycházel z ustanovení § 18 odst. 4 a 5 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 220/1991 Sb.), podle něhož lze proti rozhodnutí čestné rady ČLK o uložení disciplinárního opatření vyloučení z ČLK podat opravný prostředek, o němž rozhoduje soud. Podle ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, lze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinou lhůtu, žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, jsou-li splněny tam stanovené podmínky. Krajský soud ze spisu zjistil, že napadené rozhodnutí žalované bylo stěžovatelce doručeno dne 25. 7. 2007. Třicetidenní lhůta k podání žaloby uplynula dne 24. 8. 2007. Žaloba byla k soudu podána až 19. 9. 2007, tedy podle názoru krajského soudu opožděně. I.2. Argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti [3] V kasační stížnosti podané proti napadenému usnesení stěžovatelka uvedla, že požaduje jeho zrušení z toho důvodu, že jím byla nezákonně odmítnuta její žaloba (§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že žaloba byla podána opožděně. [4] Podle ní ze strany žalované došlo k nesprávnému (vadnému) poučení o možnosti podat proti rozhodnutí žalované opravný prostředek k soudu, neboť v něm chyběl údaj o tom, u jakého soudu má být opravný prostředek podán, v jaké lhůtě a jestli se má jednat o žalobu podle s. ř. s. nebo o žalobu podle části páté o. s. ř. Podle stěžovatelky žalovaná zřejmě ani sama nevěděla, jak měla stěžovatelku správně poučit, když jí nejprve sdělila, že podání žaloby má odkladný účinek, ale poté naopak sdělila, že stěžovatelku považuje ode dne 25. 8. 2007 za vyloučenou z ČLK. Ve vyjádření k žalobě však žalovaná poukázala na ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má podaná žaloba přímo ze zákona odkladný účinek. Stěžovatelka též podpůrně argumentovala judikaturou Ústavního soudu (nálezem ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 367/98, a nálezem ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 115/03, oba publikované na www.usoud.cz), která se vztahuje k problematice vadných poučení ve vazbě k ustanovení § 250m odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka považuje postup krajského soudu za přepjatý formalismus, jenž vedl k porušení jejího práva na spravedlivý proces. [5] Dále stěžovatelka poznamenala, že proti rozhodnutí žalované brojila již dne 21. 8. 2007, a to přímo u žalované. Připustila, že své podání sice chybně označila jako „odvolání“, avšak připomněla v této souvislosti povinnost žalované vykládat toto podání podle obsahu, kterým byla žádost o zrušení napadeného rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelka upozornila na ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s., podle něhož platí, že lhůta k podání žaloby je zachována, byla-li žaloba podána ve lhůtě u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. [6] Stěžovatelka poukázala rovněž na to, že krajský soud se dopustil nesprávného procesního postupu před vydáním napadeného usnesení. Krajský soud podle ní vycházel při vydání napadeného usnesení z vyjádření žalované ze dne 12. 12. 2007, aniž by dal před jeho vydáním stěžovatelce možnost na toto vyjádření reagovat. Vyjádření bylo stěžovatelce doručeno až dne 22. 1. 2008, tj. ve stejný den, kdy stěžovatelka obdržela i napadené usnesení. Stěžovatelka tak nemohla reagovat na námitku opožděnosti žaloby vznesenou žalovanou v citovaném vyjádření. Takový postup byl podle názoru stěžovatelky v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Podpůrně k této argumentaci stěžovatelka připomněla setrvalou judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, dále nález ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, oba na www.usoud.cz). [7] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně aplikoval na její případ ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. Uvedla, že z ustanovení § 18 odst. 4 a 5 zákona č. 220/1991 Sb. nevyplývá, o jaký opravný prostředek k soudu se jedná. Poznámka pod čarou č. 1) uvádí odkaz na §§ 249  250f o. s. ř., nikoliv na část pátou o. s. ř., a navíc nemá normativní charakter. Kromě toho stěžovatelka podotkla, že ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. má přechodný charakter, a proto nemělo být aplikováno na rozhodnutí žalované, které bylo vydáno několik let po účinnosti s. ř. s. Za rozpor v jednání krajského soudu považovala, že tento nejprve rozhodl usnesením ze dne 11. 10. 2007, č. j. 22 Ca 313/2007 - 24, o nepřiznání odkladného účinku, avšak poté žalobu odmítl na základě nesplnění lhůty obsažené v přechodném ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. Pokud ovšem aplikoval ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s., nemohl by podle stěžovatelky samostatně rozhodovat o přiznání či nepřiznání odkladného účinku, jelikož ten nastává v tomto případě ze zákona. [8] V poslední námitce stěžovatelka tvrdila, že ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. je v rozporu s ústavním pořádkem. Lhůta třiceti dnů k podání žaloby o přezkoumání rozhodnutí žalované je diskriminační a naprosto neodůvodněná, jsoucí v rozporu s čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení s. ř. s., případně aby Nejvyšší správní soud přímo aplikoval na její případ čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. I.3. Vyjádření žalované ke kasační stížnosti [9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 3. 3. 2008 žalovaná uvedla, že plně souhlasí se závěrem krajského soudu, že žaloba proti napadenému rozhodnutí byla podána opožděně. Uvedla, že náležitosti rozhodnutí Čestné rady ČLK jsou stanoveny stavovským předpisem ČLK č. 4, který nestanoví, že by poučení muselo obsahovat ty náležitosti, které označila stěžovatelka. Ohledně stěžovatelkou namítaného odvolání, které podala u žalované dne 21. 8. 2007, žalovaná namítla, že se jednalo o nicotný právní akt, z jehož obsahu rozhodně nevyplývala snaha žalobkyně brojit proti předmětnému rozhodnutí žalované v rámci řízení před správními soudy či v jiném řízení. [10] K argumentaci odůvodňující názor stěžovatelky, že ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s. je neústavní, žalovaná podotkla, že ji považuje za účelovou a nepřípadnou, neboť toto ustanovení dopadá na všechna řízení, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí o. s. ř. ve znění účinném k 31. 12. 2002. II. Jádro sporu a důvody předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu [11] Podle čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu jádrem sporu je výklad § 129 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 18 odst. 4 a 5 zákona č. 220/1991 Sb. První ve věci se nabízející výkladovou variantou je, že ustanovení § 129 odst. 1 s. ř. s., stanovující k podání žaloby třicetidenní lhůtu, má přechodný charakter, a proto nemělo být aplikováno na rozhodnutí žalované, které bylo vydáno několik let po účinnosti s. ř. s. Druhou pak, že se jedná o speciální ustanovení, které dopadá na všechna řízení zahájená ode dne účinnosti s.ř.s., v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných p