4 Azs 85/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 85/2008- 77 - text  4 Azs 85/2008 - 77 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: M. B., zast. JUDr. Františkem Tůmou, advokátem, se sídlem Povltavská 22/150, Praha 8 - Troja, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, č. j. 3 Az 20/2005 - 61, t a k t o : I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 27. 10. 2003, č. j. OAM-2037/AŘ-2002, bylo podle § 29 a § 30 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), potvrzeno ve smyslu § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 8. 2001, č. j. U-990/VL-01-P18-2000, jímž nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, a jímž bylo současně rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu. Rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl současně zamítnut. Proti rozhodnutí ministra vnitra podal žalobce osobně u Městského soudu v Praze dne 22. 12. 2003 žalobu, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2004, č. j. 9 Az 244/2003 – 20, odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), s odůvodněním, že byla podána opožděně. Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, kterou shledal Nejvyšší správní soud důvodnou, neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas. Nejvyšší správní soud proto rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, č. j. 4 Azs 127/2005 – 41, napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. 7. 2008, č. j. 3 Az 20/2005 – 61, zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2003, č. j. OAM-2037/AŘ-2002, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost. Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a zákona s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti. Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§ 104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§ 103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že městský soud stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že stěžovatel není pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nemusí se obávat pronásledování pro některý z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž stěžovatelova obava z krevní msty není důvodem podřaditelným pod ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona a azylu. Přestože stěžovatel uvedl, že po oznámení ohrožení krevní mstou mu nemohla být bez důkazů poskytnuta pomoc, městský soud tuto skutečnost vyhodnotil tak, že to neznamená, že by mu pomoc byla odmítnuta. Ani sociální izolace ze strany místních obyvatel (muslimů) není podle městského soudu žádným z důvodů pro udělení azylu. Stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí, neboť má za to, že v průběhu celého správního řízení podrobně rozebral a uváděl konkrétní skutečnosti, které zakládají oprávněnou domněnku, že správní orgán vydal rozhodnutí v rozporu se správním řádem. Namítá, že byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný porušil ustanovení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu, jelikož bylo rozhodnuto, aniž by byl zjištěn a především ověřen skutečný stav věci. Stěžovatel dále namítá, že městský soud pouze v obecné rovině konstatuje, že žalovaný postupoval správně a vůbec se nezabýval posouzením humanitárních důvodů pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, když pouze konstatoval, že v případě posouzení stěžovatelovy osobní situace a stavu v jeho zemi původu neshledal důvody k udělení azylu podle tohoto ustanovení. Podle názoru stěžovatele měl městský soud přezkoumat výrok rozhodnutí v mezích žalobního návrhu a v rámci dokazování zopakovat, příp. doplnit důkazy provedené správním orgánem. Tyto poté měl vyhodnotit jednotlivě a v jejich souhrnu a ve svém rozhodnutí pak vycházet ze skutkového a právního stavu věci. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s odůvodněním, že by pro něj v současné době právní následky rozhodnutí žalovaného znamenaly nenahraditelnou újmu. Nejvyšší správní soud dovodil podle obsahu kasační stížnosti, že se stěžovatel dovolává stížnostního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v