5 Afs 91/2008 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 91/2008- 75 - text č. j. 5 Afs 91/2008 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: ZZN Žďár n. S., a. s., se sídlem Jihlavská 18, Žďár nad Sázavou, zast. advokátem JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., se sídlem SAK Veveří 46, Brno proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody č. 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2008, č. j. 31 Ca 196/2006 - 45, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2006, č. j. 12587/06/FŘ-120 ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000. Důvodem doměření daně byla přitom skutečnost, že stěžovatel uplatnil do daňově účinných výdajů zůstatkovou cenu nemovitostí zahrnutých do jeho obchodního majetku ve výši 45 717 254 Kč, správce daně dospěl však k závěru, že tyto výdaje byly uplatněny v rozporu s ust. § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť u předmětných nemovitostí nedošlo v uvedeném zdaňovacím období k převodu vlastnických práv; samotným zahrnutím nemovitostí do konkursní podstaty nedošlo k převodu vlastnického práva. I. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.); jako nesprávné posouzení právní otázky považuje názor krajského soudu ohledně okamžiku, ke kterému lze uplatnit jako výdaje (náklady), zůstatkovou cenu hmotného majetku při jeho soupisu do konkursní podstaty. Dle soudu nebyla mezi účastníky sporná skutečnost, že o vyřazení nemovitostí a zahrnutí jejich zůstatkové ceny do daňových výdajů lze účtovat až v okamžiku převodu vlastnických práv. Stěžovatel nikdy neomezoval otázku právního posouzení případu pouze na zjištění, ke kterému okamžiku přechází vlastnické právo, jako, dle názoru krajského soudu, jediné podmínky možnosti odepsání zůstatkové ceny nemovitostí. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s výhradně jazykovým výkladem užité právní normy, tj. - § 24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů; odkazuje v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu. Dle názoru stěžovatele vykazuje postup krajského soudu znaky formalismu, když soud zcela pominul zejména teleologický výklad posuzované právní normy. Stěžovatel již v předchozím řízení upozorňoval na obsah vlastnického práva, tak, jak vyplývá z ustanovení § 123 občanského zákoníku – tj. právo věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní. Soupisem věcí do konkursní podstaty potom, dle stěžovatele, veškerá výše uvedená oprávnění přecházejí na správce konkursní podstaty - viz § 18 zákona o konkursu a vyrovnání (ZKV), vč. dostupné judikatury. Okamžikem soupisu do konkursní podstaty tak původní vlastník zcela pozbývá oprávnění věc držet, k tomu je oprávněn správce konkursní podstaty - na výzvu správce je povinen věc i vydat (§18 odst. 4 ZKV). Stejně tak je správce oprávněn brát užitky z věci, jakož i s věcí disponovat (§ 18 odst. 1 a 3 ZKV). Soupisem věcí do konkursní podstaty tedy fakticky dochází k omezení veškerého obsahu vlastnického práva a věc se stává z obchodního i jakéhokoli jiného hlediska pro společnost neupotřebitelnou již tímto okamžikem. Dle stěžovatele je tedy pro věc podstatné faktické vlastnictví, nikoli vlastnictví de iure. Stěžovatel dále uvádí, že účelem a smyslem zahrnutí zůstatkové ceny hmotného majetku do výdajů (nákladů) je možnost jednorázového odpisu tohoto majetku, který také jednorázově nemůže poplatník využít za účelem dosahování zisku. Všechny případy, kdy tak lze dle zákona o daních z příjmů učinit, jsou vázány k možnosti odpisu zůstatkové ceny již v okamžiku ztráty možnosti jeho využívání. Tak je tomu v případě § 24 odst. 2 písm. b) – bod 1 – vyřazením – nejsou používány, bodu 2 – prodejem – v tomto případě evidentně předpokládal zákonodárce prodej přímo vlastníkem, nikoli SKP, likvidací, předáním nebo zničením. Ve všech těchto případech bylo záměrem zákonodárce vázat okamžik možnosti odpisu k okamžiku jejich faktického pozbytí. Stěžovatel zdůrazňuje, že od okamžiku, kdy tento majetek přestane být hospodářsky přínosný, poplatník ztratil možnost jej řádně odepisovat dle § 26 a násl. zákona o daních z příjmů. Jako výdaje je možné odepisovat pouze výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Okamžikem, kdy předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, ztratil stěžovatel veškerá oprávnění vyplývající z vlastnického práva a věc pro něj od tohoto okamžiku ztratila svoji využitelnost. Tímto okamžikem tedy nebylo možné nemovitosti odepisovat řádně podle § 26 zákona, neboť tyto nemohly být užívány a nejednalo by se o náklady vynaložené na dosažení či udržení příjmů. Tyto odpisy by nemohly být správcem daně uznány. Stěžovatel v tomto kontextu podotýká, že zpeněžení konkursní podstaty může trvat a zpravidla i trvá několik let. V případě připuštění možnosti odpisu zůstatkové ceny až při zpeněžení konkursní podstaty, by poplatník po celou dobu průběhu konkursu nemohl disponovat s nemovitostmi, nemohl by je tudíž ani řádně odepisovat a ani by nemohl odepsat jejich zůstatkovou hodnotu. Byl by závislý pouze na rychlosti průběhu konkursního řízení; takové holé vlastnictví by potom zpravidla vedlo ke značným finančním ztrátám, popř. i ke krachu poplatníka. Účelem a smyslem odpisů zůstatkové ceny je právě snížení negativních dopadů způsobených nemožností využívat majetek k dosažení zisku. K těmto dopadům došlo již okamžikem soupisu nemovitostí do konkursní podstaty, kdy nemohl stěžovatel nemovitosti využívat a odepisovat. Dle názoru stěžovatele by bylo zcela absurdní a zcela proti smyslu zákona, aby odpisy zůstatkové ceny hmotného majetku byly možné až při jejich zpeněžení, tedy mnohdy až po několika letech. Krajský soud, dle stěžovatele, zcela pominul ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) bod 3 podle kterého jsou výdaji podle odst. 1 také zůstatková cena hmotného majetku předaného povinně bezúplatně podle zvláštních předpisů. Zákon zde přitom neodkazuje na žádný speciální předpis konkrétně, ale jedná se o blanketní odkaz. Pomocí uvedeného ustanovení lze odepisovat zejména zůstatkovou cenu majetku vydaného v restitucích, není však žádný důvod, proč aplikaci tohoto ustanovení vyloučit i v případě majetku vydaného do konkursní podstaty – i v tomto případě se jedná o bezplatné předání a toto předání je povinné. Případnost aplikace tohoto ustanovení přímo dopadá na skutkový stav ve věci stěžovatele, vyplývá jak z logického tak i jazykového výkladu. Stěžovatel tvrdí, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když v okamžiku soupisu majetku do konkursní podstaty odepsal jeho zůstatkovou cenu. Čistě teoreticky by tento postup byl správný i v případě podání vylučovací žaloby. V tomto případě by hodnota zpět nabytého majetku, v případě úspěchu, tvořila zisk a byla by takto i zdaňována. Stěžovatel se domnívá, že pouze zcela formálním výkladem žalovaného i krajského soudu byl určen okamžik, od kterého je možné odepsat zůstatkovou cenu majetku při jeho soupisu do konkursní podstaty. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti uvádí stěžovatel dále důvod dle ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech. Při odůvodnění svého rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutečnosti, že nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce – žalobce. Tak tomu však zásadně není, neboť úpadcem je v tomto případě subjekt odlišný od žalobce (stěžovatele). Nemovitosti, které byly ve vlastnictví stěžovatele, tj. ZZN Žďár n. Sázavou, a. s. IČ 25304071 (který je předtím nabyl od úpadce), byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, společnosti Zemědělské zásobování a nákup Žďár nad Sázavou, a. s. IČ 46347437, a to na základě ustanovení § 15 ZKV o neúčinnosti právních úkonů. Tyto skutečnosti soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu a vycházel z toho, že nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty žalobce (stěžovatele). Skutečnost, že krajský soud mylně ztotožnil žalobce s úpadcem, je zřejmá mimo jiné i z následujících pasáží odůvodnění napadeného rozsudku: odst. 2 „K námitce žalobce uplatněné v odvolání uvádějící, že zahrnutím nemovitosti po prohlášení konkursu do konkursní podstaty žalobce“, odst. 17- „konkursní podstata je majetkem ve vlastnictví dlužníka, v tomto případě žalobce“, odst. 22 – „majetek nadále zůstává ve vlastnictví úpadcežalobce,“ ... Tyto skutečnosti byly zcela zřejmé ze spisového materiálu, o tomto