5 As 65/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 65/2008- 53 - text č. j. 5 As 65/2008 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. T. K., proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, za účasti osoby zúčastněné na řízení: D. P., zastoupená JUDr. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 21a, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2008, č. j. 59 Ca 19/2008 - 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti O d ů v o d n ě n í : Krajský úřad Libereckého kraje výrokem č. I svého rozhodnutí ze dne 28. 12. 2007, č. j. SO/P/680/2007/St/34TP-ODV-2, zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadený výrok č. I rozhodnutí Městského úřadu Jablonec nad Nisou ze dne 8. 10. 2007, č. j. 925/2007/SPR/OSA/EOTP2/33, kterým byl podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“) zrušen údaj o místu trvalého pobytu žalobce na adrese Pražského povstání 8, 466 01 Jablonec nad Nisou. Uvedený výrok rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Z pohledu dalšího řízení je zásadní druhý žalobní bod, tedy tvrzení, že žalobci užívací právo k bytu, který se nachází v rodinném domku ve vlastnictví sestry manželky žalobce (dále jen „předmětný byt“) nezaniklo. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, přičemž tvrzená nezákonnost spočívá v nedostatečném zjištění skutkového stavu a v nesprávné aplikaci právních norem. Žalobce v žalobě částečně odkázal na své odvolání ve správním řízení ze dne 24. 10. 2007, ve kterém uvádí, že předmětný byt byli s rodinou nuceni vzhledem k okolnostem (nepříznivému zdravotnímu stavu otce manželky žalobce) dočasně opustit. Nejednalo se tedy o trvalé a dobrovolné opuštění bytu, z důvodu kterého by žalobci zaniklo užívací právo k předmětnému bytu. Žalobce v žalobě dále uvedl, že užívací právo může skončit pouze v zákonem taxativně stanovených případech, a odkazuje na příslušná ustanovení o zániku nájmu bytu, konkrétně na § 710 občanského zákoníku, ze kterých měli žalovaný a Městský úřad Jablonec nad Nisou při posouzení otázky zániku užívacího práva žalobce vycházet. K rekapitulaci příslušné právní úpravy krajský soud uvedl, že podle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel rozhodne ohlašovna o zrušení údaje o místu trvalého pobytu na návrh vlastníka objektu nebo na návrh oprávněné osoby podle § 10 odst. 6 tohoto zákona, pokud navrhovatel prokáže ohlašovně existenci důvodů podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Podle posledně zmíněného ustanovení ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, 1) zaniklo-li užívací právo občana k objektu nebo jeho vymezené části, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana, a 2) neužívá-li občan tento objekt nebo jeho vymezenou část. K rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana na návrh vlastníka objektu, jehož adresa je vedena jako místo trvalého pobytu občana, nebo na návrh oprávněné osoby podle § 10 odst. 6 cit. zákona je třeba, aby obě výše uvedené podmínky byly splněny kumulativně. Krajský soud neshledal pro závěr žalovaného o splnění obou zákonných podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel dostatek důvodů. Krajský soud žalovanému vytkl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí zánik užívacího práva pouze konstatoval, aniž by pro tento závěr učinil patřičná skutková zjištění a uvedl následnou právní argumentaci. Krajský soud měl za to, že žalovaný se měl hlouběji zabývat právním titulem zakládajícím užívací právo žalobce k předmětnému bytu. Především měl věc posoudit s ohledem na právní instituty zakládající právo užívat byt podle právní úpravy účinné v době vzniku užívacího práva žalobce k předmětnému bytu. Konkrétně krajský soud odkazuje na instituty přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle § 397, 398 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a přenechání bytu v rodinném domku podle § 390, 391 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Vzhledem k uvedenému Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozhodnutím ze dne 24. 6. 2008, č. j. 59 Ca 19/2008 - 22, žalobě vyhověl, výrok č. I napadeného rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí napadl žalovaný (stěžovatel) včasnou kasační stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy tvrdil nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel shledává nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že krajský soud ustanovení § 12 zákona o evidenci obyvatel nesprávně interpretuje, pokud chápe jako obligatorní povinnost správního orgánu zabývat se ve správním řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, jež bylo zahájeno na návrh podle § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, otázkami vzniku užívacího práva. Stěžovatel namítá, že v průběhu správního řízení byla učiněna dostatečná skutková zjištění (zejména výslech řádně slyšených svědků), jimiž bylo spolehlivě potvrzeno dobrovolné trvalé opuštění objektu místa trvalého pobytu, tedy předmětného bytu. Stěžovatel má dále za prokázané, že neexistovala žádná nájemní smlouva či jiný právní titul k užívání předmětného bytu rodinou žalobce. Písemnost Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 6. 1978, na kterou se žalobce odvolává, není podle stěžovatele relevantní. V předmětné písemnosti pouze místní národní výbor bere na vědomí skutečnost, která mu byla oznámena rodiči žalobcovy manželky (tehdejšími vlastníky předmětné nemovitosti), tj. že v bytě ve svém rodinném domku ubytují svou dceru s jejím budoucím manželem (zde žalobce). Tato písemnost pouze danou skutečnost deklaruje, aniž by byla právním titulem nabytí užívacího práva žalobce k předmětnému bytu. Žalobce tedy užíval tento byt pouze na základě souhlasu majitelů. Dobrovolným opuštěním domácnosti pak podle stěžovatele nesporně zaniklo právo žalobce předmětný byt užívat, a tudíž byla splněna i druhá zákonná podmínka pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce. Byť tedy v některých případech může otázka vzniku užívacího práva mít vliv na posouzení projednávané věci, stěžovatel je toho názoru, že v tomto konkrétním případě by další takové posuzování zjištěných skutečností s ohledem na příslušná ustanovení o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání a o přenechání bytu v rodinném domku bylo vzhledem k výše uvedenému nadbytečné a v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Z vyjádření osoby zúčastněné na řízení vyplývá, že tato plně podporuje stěžovatele v jeho výše popsaných tvrzeních. K tvrzenému užívacímu právu žalobce osoba zúčastněná na řízení dodává, že žalobce bydlel v předmětném bytu od roku 1978, a to s ústním souhlasem jejích rodičů, tehdejších vlastníků předmětné nemovitosti. Počátkem roku 1988 však žalobce předmětný byt vyklidil a spolu se svou rodinou se dobrovolně přestěhoval do svého vlastního a nově zkolaudovaného rodinného domku na adrese P. p. 3, J. n. N. Na této adrese je doposud žalobcovo faktické bydliště. Dobrovolný a trvalý odchod žalobce z předmětného bytu osoba zúčastněná na řízení chápe jako projev vůle k ukončení neformální dohody mezi žalobcem a tehdejšími vlastníky předmětné nemovitosti. Tato byla následně převedena na osobu zúčastněnou na řízení na základě darovací smlouvy ze dne 18. 3. 1999. Osoba zúčastněná na řízení nakonec podotýká, že všechny uvedené skutečnosti nebyly ve správním řízení nikým zpochybněny a sám žalobce je plně doznává. Kasační stížnost není důvodná. O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, takto: Právní úprava bytového hospodářství, jež je relevantní v tomto případě a na kterou se krajský soud odvolává v rozhodnutí napadeném kasační stížností [především příslušná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, a zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hospodaření s byty“)], vycházela z koncepce odpovídající tehdejší době a společenskému zřízení. Práva vlastníků nakládat s byty, ať již se jednalo o byty v domech v soukromém vlastnictví ve smyslu