5 As 7/2009 — Nejvyšší správní soud

5 As 7/2009- 49 - text č. j. 5 As 7/2009 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., v právní věci žalobce: D. F. S., zast. JUDr. Lubomírem Dokoupilem, advokátem se sídlem v Praze, Krohova 2354/50, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Praha, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 28. 7. 2008, č. j. 6 Ca 21/2008 - 25, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2007, č. j. SCPP-3665/C-243-2007, změnil žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, odboru pátrání a kontroly pobytu ze dne 17. 9. 2007, č. j. SCPP-1207/PH-OPK3-SV-2007, jímž bylo žalobci uloženo dle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) v návaznosti na § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na 5 let. Žalovaný odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že uložil žalobci správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky, přičemž ve zbytku odvolání zamítl a jím napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce napadl dne 14. 1. 2008 rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze správní žalobou, přičemž zejména namítal, že se nedopustil skutků, pro které mu bylo správní vyhoštění uloženo. Městský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 28. 7. 2008, č. j. 6 Ca 21/2008 - 25, což odůvodnil následujícím způsobem: V řízení před správním orgánem byl žalobce zastoupen advokátem, kterému bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 31. 12. 2007. Žaloba proti tomuto rozhodnutí pak byla k poštovní přepravě podána dne 14. 1. 2008. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V daném případě zákon o pobytu cizinců tuto „jinou“ lhůtu stanoví, a to v § 172 odst. 2, dle něhož musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Zmeškání lhůty nelze prominout. Z výše uvedeného pak plyne, že žaloba byla podána opožděně. Z tohoto důvodu městský soud dle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. žalobu jako opožděně podanou odmítl. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy namítal nezákonnost rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel byl toho názoru, že právní úprava dle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je pro účastníky řízení méně výhodná než obecná pravidla dle § 72 odst. 1 s. ř. s., přičemž se jedná o úpravu neodůvodněně znevýhodňující, tedy diskriminační a jsoucí v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Rozpor s ústavním pořádkem spatřoval stěžovatel v tom, že je omezeno jeho právo na soudní přezkum dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Poukázal na to, že právo cizince nebýt vyhoštěn v rozporu se zákonem je zakotveno v čl. 14 odst. 5 Listiny, přičemž čl. 3 Listiny stanoví, že základní práva se zaručují všem bez rozdílu. Stěžovatel je toho názoru, že tato zásada nediskriminace se vztahuje i na cizí státní příslušníky. Předmětná lhůta přitom zasahuje do výkonu práv zaručených v čl. 14 a 36 Listiny a je tedy v rozporu s čl. 3 Listiny. Znevýhodnění cizinců zakládající se na § 172 zákona o pobytu cizinců je dle stěžovatele zcela neodůvodněné a pro zde zakotvený nižší standard soudní kontroly, resp. pro nároky kladené na osoby dotčené danými rozhodnutími stěžovatel neshledává žádný veřejný zájem. Je třeba vzít v potaz, že cizinci se v důsledku svých horších jazykových znalostí a snížené orientace v českém právním řádu domáhají svých práv hůře než občané České republiky. Bylo by tedy spíš logické jim naopak v odůvodněných případech poskytnout lhůtu delší nebo umožnit prominutí nedodržení lhůty, jak je upraveno v § 40 odst. 5 s. ř. s. Pokud by existoval veřejný zájem na urychleném odjezdu cizince, jemuž bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky, bylo by to možné řešit spíše vyloučením či nepřiznáním odkladného účinku odvolání či žaloby, a nikoli zkracováním lhůty, ve které musí být správní žaloba podána. Z těchto důvodů měl stěžovatel za to, že ustanovení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s ústavním pořádkem, a je proto neaplikovatelné. Dále stěžovatel upozornil na skutečnost, že v napadeném usnesení je nesprávně označen správní orgán prvního stupně (jednalo se o Oblastní ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie Praha a nikoli o Oblastní ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie Brno). Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Kasační stížnost není důvodná. O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, jsa vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, takto: V prvé řadě je třeba konstatovat, že Městský soud v Praze dospěl v daném případě ke zcela správnému závěru, že zákonem stanovená desetidenní lhůta pro podání žaloby nebyla stěžovatelem dodržena, což ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani nezpochybňoval. Ve skutečnosti tedy stěžejní kasační námitka směřuje k tomu, aby Nejvyšší správní soud podal dle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vzhledem k jeho stěžovatelem tvrzenému rozporu s ústavním pořádkem. Důvod k takovému postupu ovšem Nejvyšší správní soud neshledal. Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že se danou otázkou již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že ustanovení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců není v rozporu s ústavním pořádkem. V tomto ohledu lze plně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52, publikovaný pod č. 1164/2007 Sb. NSS: „Správní vyhoštění ve smyslu ust. § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů je definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou platnosti až na 5 let, mj. je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Podle judikatury týkající se Evropské úmluvy o lidských právech (k čl. 8 odst. 2) zasahování bude v rozporu s čl. 8 Úmluvy, pokud není ospravedlněno jako „v souladu se zákonem“, sledující jeden nebo více legitimních cílů zde uvedených a „nezbytné v demokratické společnosti“ k dosažení uvedených cílů. Inkriminované opatření musí mít nějaký podklad ve vnitrostátním právu a rovněž určitou kvalitu, tj. bylo dotyčné osobě dostupné a předvídatelné, pokud jde o důsledky (viz Amann proti Švýcarsku, 2000; 17). Vypovězení ze země má rovněž sledovat legitimní cíle ochrany národní bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti (čl. 8 odst. 2 Úmluvy). Opatření zasahující do práv zaručených čl. 8 odst. 1 Úmluvy lze považovat za „nezbytné v demokratické společnosti“, když bylo přijato jako reakce na naléhavou společenskou potřebu a použité prostředky jsou přiměřené sledovaným cílům. Ustanovení Úmluvy je nutno vykládat s ohledem na celý systém Úmluvy, včetně ustanovení jejích Protokolů. Článek 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který byl přijat 22. 11. 1984 a Českou republikou ratifikován dne 18. 3. 1992, obsahuje procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců. Úmluva přitom negarantuje právo cizince vstoupit na území nebo se usadit v konkrétní zemi (Daliová proti Francii, 1998; 16). Cizinec nacházející se na území členského státu Rady Evropy již požívá, je-li předmětem vyhošťovacího opatření, některých záruk. Jedná se především o ty, které poskytují čl. 3 (zákaz nelidského a ponižujícího zacházení) a 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) ve spojení s čl. 13 (právo na účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy) Úmluvy, tak jak jsou interpretovány Evropským soudem