6 Ads 96/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 96/2007- 102 - text 6 Ads 96/2007 - 110 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci zemřelé žalobkyně: V. Š., zast. JUDr. Radomírem Pickem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 39, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 – 18, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 – 18, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajského soudu“) ze dne 27. 2. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 – 18, (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2005, č. X, (dále také jen „napadené rozhodnutí žalované“). Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobkyně o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „nařízení“). Žalobkyně požadovala přiznání tohoto příplatku z toho důvodu, že byla v době od 17. 5. 1951 do 18. 6. 1951 vazebně vězněna a pravomocně odsouzena pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb. a pokus návodu k trestnému činu křivé výpovědi podle ustanovení § 5, § 7 odst. 1 a § 161 odst. 1 téhož zákona, za něž však nevykonala trest odnětí svobody. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalované žalobkyně uvedla, že byla rozhodnutím Krajského soudu v Olomouci odsouzena k trestu odnětí svobody na 4 měsíce podmíněně, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kčs. Podotkla, že byla vězněna od 17. 5. 1951 do 18. 6. 1951, avšak pouze vazebně. Na podporu svých tvrzení připomněla závěr citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, podle něhož šlo v jejím případě o proces s politickým motivem. Navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí žalované a přiznání příplatku k důchodu ve výši 100 Kč měsíčně. O žalobě krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění zrekapituloval obsah žaloby a vyjádření žalované, přičemž zejména uvedl, že rozhodoval v souladu s ustanovením § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tedy ke dni 7. 4. 2005. Z obsahu dávkového spisu krajský soud zjistil, že žalobkyni byl přiznán starobní důchod ode dne 27. 8. 1978. Dne 6. 1. 2005 žalobkyně uplatnila žádost o příplatek ke starobnímu důchodu dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podle potvrzení Vězeňské služby ČR pro účely důchodového zabezpečení trvala vazba žalobkyně ode dne 17. 5. 1951 do 18. 6. 1951. Dále krajský soud citoval rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Tz 99/93 ze dne 14. 2. 1994, podle něhož rozsudkem bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. Tk 194/52 byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3, § 195, § 197 písm. b) trestního řádu č. 87/50 Sb. v neprospěch obviněné V. Š. Z toho důvodu jej Vrchní soud v Praze zrušil. Krajský soud poté vyložil § 1 písm. a) „zákona“ č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (pozn. NSS: správně se jedná o nařízení vlády, nikoliv „zákon“, dále tedy jen „nařízení“) a konstatoval, že za politické vězně je pro účely tohoto nařízení nutno považovat pouze osoby v minulosti pravomocně odsouzené. Osoby, které byly vězněny pouze vazebně, a poté byly zproštěny obžaloby, anebo nebyly pravomocně odsouzeny, jimi nebyly, a to ani v případě, že byly rehabilitovány podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu krajský soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou. Pouze pro úplnost uvedl, že na základě nařízení č. 405/2005 Sb. ze dne 21. 9. 2005 došlo k datu účinnosti tohoto nařízení, tj. 1. 11. 2005, ke změně citovaného nařízení č. 622/2004 Sb., neboť k § 1 odst. 1 písm. a) byla vložena slova „popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.“ Krajský soud však nemohl vzít tuto novelu v potaz, neboť napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno již dne 7. 4. 2005, tedy před účinností této novely předmětného nařízení vlády. Proti napadenému rozsudku žalobkyně brojila kasační stížností označenou jako odvolání, v níž uvedla, že krajský soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného stavu věci. Na důkaz svého tvrzení žalobkyně ocitovala výrok bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. 7 Tk 194/52, jímž byla „odsouzena na 4 měsíce a k peněžitému trestu 10 000 Kč.“ Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost byla doplněna soudem ustanoveným zástupcem z řad advokátů. V doplnění žalobkyně uvedla, že opírá svou kasační stížnost o důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Naplnění tohoto kasačního důvodu spatřuje v tom, že krajský soud převzal nezákonný výklad žalované. Podle tohoto výkladu nedošlo v případě žalobkyně k žádnému omezení svobody jejím pobytem ve vazbě od 17. 5. do 18. 6. 1951, neboť byla následně zproštěna obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Zábřehu sp. zn. 39/52. Tento rozsudek však byl v řízení o odvolání zrušen a žalobkyně byla pravomocně uznána vinnou a odsouzena. Dále žalobkyně spatřovala naplnění tohoto důvodu kasační stížnosti v tom, že krajský soud nepřihlédl při svém rozhodování k novelizaci hmotněprávní normy, tj. nařízení vlády č. 405/2005 Sb., které nabylo účinnosti od 1. 11. 2005. Krajský soud měl podle názoru žalobkyně na základě této novelizace rozhodnutí žalované zrušit a vrátit jí věc k dalšímu řízení. Žalovaná ke kasační stížnosti podala vyjádření, v němž vyložila právní úpravu poskytování příplatku k důchodu na základě citovaného nařízení. Zřetelně rozlišila právní úpravu platnou před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 405/2005 Sb., tj. před 1. 11. 2005, a právní úpravu po této novelizaci. Od 1. 11. 2005 tak podle názoru žalované náleží příplatek k důchodu rovněž těm občanům ČR, kteří pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění a kteří byli „nezákonně zbaveni osobní svobody a následně rehabilitování podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních rehabilitacích“). Žalovaná dále stručně zrekapitulovala obsah správního spisu, z něhož dovodila, že řízení týkající se trestní věci rozkrádání státního majetku dle § 245 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb. a pokusu návodu k trestnému činu křivé výpovědi dle § 5, § 7 a § 161 odst. 1 trestního zákona pravomocně skončeno rozsudkem bývalého Okresního soudu v Zábřehu ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. T 39/52, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby. S ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 1994, sp. zn. 7 Tz 99/93, nebylo možno nahlížet na žalobkyni jako na osobu pravomocně odsouzenou, a proto nesplnila podmínky nároku na příplatek k důchodu podle citovaného nařízení. Pro úplnost však žalovaná k věci uvedla, že je nesporné, že žalobkyně je osobou, která byla v období 17. 5. 1951 do 18. 6. 1951 vězněna vazebně (bez následného odsouzení) a posléze rehabilitována dle příslušných právních předpisů. Žalobkyně je tedy dle žalované nepochybně osobou uvedenou v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb. účinném od 1. 11. 2005. S ohledem na skutečnost, že žalovaná o dané věci rozhodovala v době před účinností nařízení vlády č. 405/2005 Sb., nemohla rozhodnout jinak než zamítnutím uplatněné žádosti. V této souvislosti však žalovaná poukázala na to, že žalobkyně může uplatnit novou žádost o příplatek k důchodu dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb., přičemž výplata bude s ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu náležet již od ledna 2005. Ze správního spisu žalované a rehabilitačních spisů Rt 4/93 a Rt 207/90 Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti. Ve správním spise žalované je založen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 1994, sp. zn. 7 Tz 99/93, kterým byl na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích zrušen rozsudek bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. Tk 194/52 z toho důvodu, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch žalobkyně. Tímto rozsud