7 Afs 77/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 77/2008- 68 - text  č. j. 7 Afs 77/2008 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: MHM computer, a. s., se sídlem U Pekáren 1309/4, Praha 10, zastoupený JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem K Hutím 5, Praha 9, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008, č. j. 62 Ca 36/2007 – 29, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008, č. j. 62 Ca 36/2007 - 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008, č. j. 62 Ca 36/2007 – 29 byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda Úřadu“) ze dne 28. 2. 2005, č. j. 3R 91/04Ku, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 29. 9. 2004, č. j. S 558-R/04-487/140/OŠ o zamítnutí návrhu žalobce na přezkoumání rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „zadavatel“) ze dne 16. 7. 2004, č. j. OPF-22/04-2004, jímž nebylo vyhověno námitkám proti rozhodnutí zadavatele ze dne 25. 6. 2004, č. j. ZM-141-15/VZ-2004 o vyloučení žalobce z další účasti v obchodní veřejné soutěži „Diskové pole a optické přepínače SAN“. V odůvodnění rozsudku krajský soud k námitce, že uvedení platnosti nabídky žalobcem by mohlo být považováno za neurčité, s odkazem na ust. § 2 písm. g) zákona č. 199/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), uvedl, že nabídka je návrh konkrétní smlouvy na předmět veřejné zakázky, která má být se zadavatelem uzavřena, který je určený konkrétnímu zadavateli pro konkrétní jím zadávanou veřejnou zakázku. Krajský soud proto posuzoval nabídku žalobce jako návrh na uzavření smlouvy podle ust. § 43a o. z., z jehož odst. 2 věty první jednoznačně vyplývá, že není třeba stanovovat počátek lhůty, neboť návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Také je možné posoudit, že pokud žalobce uvedl pojem platnost nabídky, je možné tento pojem zaměnit za pojem působnost, neboť tento je používán v o. z. Z ust. § 43b odst. 1 písm. a) o. z. pak jednoznačně vyplývá, že stanovil-li žalobce platnost či působnost uvedené nabídky na 90 dnů, omezil působnost návrhu smlouvy na tuto lhůtu a jejím uplynutím návrh zanikl. Pokud žalobce namítá v žalobě, že neurčitost je možno spatřovat především v neuvedení počátku lhůty a na druhé straně uvádí, že platnost návrhu nastává automaticky, jsou tato jeho tvrzení rozporná a účelová. Omezení platnosti nabídky na dobu 90 dnů uvedl sám žalobce bez toho, že by ho k tomu někdo nutil či vyzýval. Tento projev vůle byl tedy svobodný, vážný, určitý a srozumitelný a nelze na něj pohlížet tak, že by byl neplatný podle ust. § 37 odst. 1 a § 41 o. z. K námitce, že nebyly dány důvody pro vyloučení žalobce ze soutěže, krajský soud poukázal na to, že sám žalobce ve své nabídce uvedl, že platnost nabídky je 90 kalendářních dnů a tímto prohlášením omezil její platnost na uvedenou dobu. Nabídkou se podle ust. § 2 písm. g) zákona o zadávání veřejných zakázek rozumí návrh na uzavření smlouvy, doložený doklady požadovanými v zadání veřejné zakázky. K tomu krajský soud odkázal na kogentní ust. § 8 zákona o zadávání veřejných zakázek, které stanoví zadávací lhůtu, a na § 40 citovaného zákona, které stanoví prodloužení této lhůty pro uchazeče na prvním až třetím pořadí. Je tedy nepochybné, že faktické prodloužení doby vázanosti nabídkou nastává také v případech, kdy neběží zadávací lhůty (§ 56 odst. 5 a § 57 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek). V daném případě žalobce stanovil platnost nabídky, tedy dobu, po kterou je svou nabídkou vázán, a to odchylně od citovaných ustanovení. Vzhledem k tomuto omezení není možné jeho nabídku považovat za odpovídající podmínkám soutěže. Uchazeč v obchodní veřejné soutěži je při zpracování své nabídky povinen dodržet nejen všechny podmínky stanovené ve vyhlášení soutěže v obchodním věstníku či na centrální adrese, ale také všechna ustanovení zákona upravující formu a obsah nabídky, přičemž v daném případě nebylo pochyb o tom, že zadavatel vyhlásil soutěž podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Zadavatel nemohl se žalobcem uzavřít smlouvu po uplynutí doby platnosti jeho nabídky, neboť nemůže jednostranně prodloužit dobu platnosti stanovenou uchazečem. Takové oprávnění změnit soutěžní (správně „zadávací“) lhůtu stanovenou uchazečem zákon nepřipouští jak ze strany zadavatele, tak ze strany uchazeče. Správní orgány proto rozhodly zcela v souladu se zákonem. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které zpochybnil závěr krajského soudu, že uvedení platnosti nabídky v délce odpovídající zadávací lhůtě ve smyslu ust. § 8 zákona o zadávání veřejných zakázek je při existenci zákonných důvodů prodloužení zadávací lhůty v rozporu se zadávacími podmínkami soutěže. V daném případě se údaj délky platnosti nabídky uvedený stěžovatelem shodoval s údajem o délce zadávací lhůty stanovené zadavatelem. Jelikož zákon o zadávání veřejných zakázek definuje zadávací lhůtu jako dobu, po kterou jsou uchazeči svými nabídkami vázáni, není stěžovatelem určená doba platnosti nabídky v rozporu se zákonem ani zadávacími podmínkami soutěže. Nic na tom nemění ani existence zákonných ustanovení obsahujících principy prodloužení zadávací lhůty v případě úspěchu uchazeče (§ 40 a § 41 zákona o zadávání veřejných zakázek), neboť z definice zadávací lhůty se podává, že na základě těchto principů dojde automaticky i k prodloužení doby, po níž jsou uchazeči svými nabídkami vázáni. Určil–li tedy stěžovatel ve své nabídce základní lhůtu, po níž je svojí nabídkou vázán a která je shodná se zadávací lhůtou, přičemž zákon automaticky tuto lhůtu vázanosti stěžovatele nabídkou prodlužuje, nenastal rozpor nabídky se zákonem nebo podmínkami soutěže. Platnost nabídky by byla určena odlišně od zadávací lhůty teprve tehdy, pokud by stěžovatel výslovným úkonem v nabídce vyloučil možnost prodloužení doby, po níž je svou nabídkou vázán. Nereflektovala-li předchozí rozhodnutí, že zákonných ustanovení obsahujících principy prodloužení zadávací lhůty se užívá automaticky, pak stejnou logiku by bylo nutno užít i na úkon zadavatele, který ve vyhlášení obchodní veřejné soutěže o aplikaci ust. § 40 a § 41 zákona o zadávání veřejných zakázek rovněž nic neuvedl a podle názoru stěžovatele ani uvést nemusel. Pokud tedy postačí, aby zadavatel uvedl toliko základní délku zadávací lhůty a o jejím prodloužení nic nestanovil, je nutno stejný postup aplikovat i na nabídku soutěžitele, uvede-li v ní zadávací lhůtu v základní délce, resp. údaj, který údaj o základní délce nahrazuje. Uvedením doby platnosti nabídky stěžovatel dostatečně závazně potvrdil, že si je vědom délky zadávací lhůty a že je po tuto dobu svou nabídkou vázán, přičemž o jejím prodlužování v případě úspěchu stěžovatele nebylo třeba nic uvádět, neboť to nastávalo ze zákona. Takto vyložená vůle stěžovatele není v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Naopak výklad vůle stěžovatele provedený správními orgány i krajským soudem je v rozporu nejen s jeho vůlí, ale i s jejím jazykovým vyjádřením. Navíc odporuje základním principům logiky. Vůlí stěžovatele rozhodně nebylo stanovit některou náležitost nabídky tak, aby odporovala podmínkám soutěže a zákonu. Takto je třeba nahlížet i prohlášení „Platnost nabídky: 90 kalendářních dnů“, které právně puristicky není možná nejšťastnější, ale stěžovatel jako právní laik jím rozhodně nemínil vyloučit zákonný princip prodlužování zadávací lhůty. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil i otázku, zda jeho prohlášení o časovém údaji platnosti nabídky bylo řádným projevem vůle a zda lze vůbec k němu přihlížet. Stěžovatel jednak neurčil počátek lhůty a především je přesvědčen, že nechtěl, a navíc nemohl, omezit platnost své nabídky. Jednou platný úkon je platný vždy, jen po určité době nemusí působit zamýšlené účinky, neboť může být omezena, resp. ukončena jeho účinnost, nikoliv však jeho platnost. Stěžovatel použil nesprávného právního pojmu a na krajském soudu bylo, aby buď zjistil pravý obsah tohoto projevu vůle, nebo aby konstatoval jeho neurčitost. Výklad použitý krajským soudem je jen jeden z možných. Kromě výkladu stěžovatele (tj. že předmětným prohlášením potvrdil zadávací lhůtu 90 dní v základní délce), lze jeho projev vůle vyložit i tak, že platností je opravdu míněna platnost úkonu, tj. kdy má úkon všechny náležitosti. Z ničeho však nelze zjistit, proč krajský soud projev vůle stěžovatele vyložil jako dobu působnosti návrhu poč