7 As 29/2009 — Nejvyšší správní soud

7 As 29/2009- 58 - text  č. j. 7 As 29/2009 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) Ing. I. Š., b) Ing. D. Š., oba zastoupeni JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M, advokátkou se sídlem Peckova 9, Praha 8 - Karlín, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ca 258/2008 - 38, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobci Ing. I. Š. a Ing. D. Š. se kasační stížností domáhají u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ca 258/2008 - 38, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením ze dne 26. 11. 2008, č. j. 6 Ca 258/2008 - 38, odmítl žalobu Ing. I. Š. a Ing. D. Š. proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního (dále též „žalovaný Magistrát“) ze dne 13. 6. 2008, č. j. S-MHMP 181906/2008/OST/Fr, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru výstavby ze dne 31. 1. 2008, č. j. OV/ 2006/005093-III/Vo a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobců o povolení výjimky z ustanovení čl. 8 odst. 3 a čl. 8 odst. 4 vyhlášky č. 26/1999 Sbírky hlavního města Prahy pro potřeby řízení o odstranění stavby rodinného domku na pozemku parc. č.969 a 970 k. ú. Chodov. Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobci požádali o povolení výjimek z ustanovení čl. 8 odst. 3 (snížení odstupové vzdálenosti mezi stavbou a sousedním rodinným domem č. p. 453 na pozemku parc. č. 967 k. ú. Chodov ze stanovených 7 m na požadovaných 6, 40 m) a čl. 8 odst. 4 (snížení odstupové vzdálenosti stavby jejich rodinného domu od společné hranice pozemků parc. č. 970 a parc. č. 968/1 vlastníka Vladislava Černého k.ú. Chodov ze stanovených 3 m na požadovanou vzdálenost 2,65 m) vyhlášky č. 26/1999 Sbírky hlavního města Prahy, a to pro potřebu dodatečného povolení stavby rodinného domku (dostavby dvojdomu) v rámci řízení o odstranění stavby. Rozhodnutí o požadovaných výjimkách (povolení či zamítnutí) však má ve vztahu k řízení o dodatečném povolení stavby (konečnému rozhodnutí) charakter rozhodnutí o předběžné otázce a je tedy pouze jedním z podkladů pro rozhodnutí konečné povahy. Teprve rozhodnutí konečné povahy vydané v rámci řízení stran žádosti o dodatečné povolení stavby poloviny dvojdomku na pozemcích parc. č. 969 a 970 k. ú. Chodov v Praze 4 způsobí vznik, změnu či zánik práv a povinností. Městský soud až poté na základě podané žaloby přezkoumá konečné rozhodnutí a zároveň přezkoumá i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá. Rozhodnutí stavebního úřadu o povolení či nepovolení výjimky z obecně technických požadavků na výstavbu a rozhodnutí odvolacího správního orgánu v této věci jsou proto rozhodnutími předběžné povahy a jako taková jsou vyloučena z přezkumné činnosti správních soudů. Stejný právní názor vyslovil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2007, č. j. 9 As 46/2007 - 54. Městský soud proto usnesením žalobu odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., za použití ustanovení § 68 písm. b) s. ř. s. Proti tomuto usnesení městského soudu podali žalobci jako stěžovatelé (dále již jen „stěžovatelé“) kasační stížnost, která se opírá o ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelé namítli, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného Magistrátu je rozhodnutím, které působí vznik, změnu či zánik práv. Jedná se totiž o rozhodnutí vydané ve zcela samostatném řízení, které není na řízení o dodatečném povolení stavby žádným způsobem závislé. Pokud je tedy takové rozhodnutí nezákonné a pokud mu předcházely vady, správní soud není oprávněn se žalobou meritorně nezabývat a odmítnout ji s poukazem, že se jedná pouze o rozhodnutí předběžné povahy. Stěžovatelé proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný Magistrát se k podané kasační stížnosti nevyjádřil, ačkoliv mu byla zaslána a současně byl vyzván i k případnému písemnému vyjádření k tomuto mimořádnému opravnému prostředku. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a i když sám neshledal vady uvedené v § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení § 106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s jediným stížním bodem, v němž stěžovatelé namítají, že žalobou napadené rozhodnutí je správním aktem, který působí vznik, změnu či zánik práv, neboť byl vydán ve zcela samostatném řízení, jež není na řízení o dodatečném povolení stavby žádným způsobem závislé. Spornou otázkou v daném případě je, zda městský soud správně posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru, že žalobou napadené správní rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí správního orgánu mají povahu rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., na jejichž základě bude následně postupováno v dalším správním řízení vedeném podle stavebního zákona. Nejvyšší správní soud se již totožnou problematikou zabýval v rozsudku ze dne 18. 7. 2007, č.j. 9 As 46/2007-54, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor, že „rozhodnutí stavebního úřadu o výjimce z obecně technických požadavků na výstavbu podle § 138a odst. 3 stavebního zákona je rozhodnutím předběžné povahy vydávaným v souvislosti s územním, stavebním nebo jiným řízením podle citovaného zákona a jako takové je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno“. Právo na ochranu před zásahem do subjektivních práv mocenským aktem státu, tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným správním orgánem vůči adresátům takového aktu, garantuje Listina základních práv a svobod ve svém článku 36 odst. 2, který stanoví, že každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob soudy ve správním soudnictví způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek tímto nebo zvláštním zákonem stanovených a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Postup, jakým se lze dovolat ochrany svých veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy, dále upravuje ustanovení § 65 s. ř. s. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle § 65 odst. 2 s. ř. s. může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odst. 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Ochrana takto poskytovaná veřejným subjektivním právům však není neomezená. Žalobce jako účastník