9 Afs 80/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 80/2008- 352 - text 9 Afs 80/2008 - 363 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Dopravní podnik Ostrava a.s., se sídlem Poděbradova 494/2, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 6. 2007, č. j. R119/2006/02-11821/2007/310-Hr, o uzavření smlouvy bez vyhlášení obchodní veřejné soutěže, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2008, č. j. 62 Ca 37/2007  301, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2008, č. j. 62 Ca 37/2007  301, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „žalovaný“) ze dne 22. 6. 2007, č. j. R119/2006/02-11821/2007/310-Hr. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl rozklad stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 25. 9. 2006, kterým Úřad rozhodl, že stěžovatel porušil ustanovení § 3 odst. 1 a 3 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 199/1994 Sb.“). Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že o stejné věci Úřad na základě totožných podkladů rozhodl již v roce 2004, a to konkrétně správním aktem ze dne 26. 8. 2004 označeným jako výsledek šetření, na který je třeba pohlížet jako na rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Toto rozhodnutí přitom zakládá překážku rei iudicatae ohledně otázky změny dodávek tramvají, a proto řízení vedené v roce 2006 o téže věci porušuje zásadu ne bis in idem a zasahuje tak do právní moci předchozího rozhodnutí. Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěrem krajského soudu, že se na kupní smlouvu ze dne 18. 1. 2000 včetně dodatků vztahoval režim zákona č. 199/1994 Sb., ve znění platném po 1. 6. 2000, neboť nedošlo ke změně rozsahu zakázky oproti původnímu zadání. Dále má pochybnosti, zda prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno nestranně, neboť jej podepsala Mgr. Koblihová, která byla podjatá z důvodu podání trestního oznámení na právního zástupce stěžovatele v souvislosti s předmětným řízením. Ve vztahu ke skutkovým vadám řízení stěžovatel uvádí, že jej Úřad zbavil po materiální stránce možnosti vyjádřit se ke konkrétním skutečnostem. Pokud se k nim mohl vyjadřovat až v rámci rozkladového řízení, protože teprve pak vyšly najevo, byl zbaven možnosti fakticky uplatňovat své právo v rámci jedné celé instance. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že Úřad nemohl učinit závěr o změně předmětu plnění pouze z typových osvědčení, aniž by se zabýval technickou specifikací tramvají. Takový přístup označuje za formalistický. Rozhodnutími Úřadu i krajského soudu o tom, že dodatek kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2000 je pro neurčitost neplatný, došlo podle stěžovatele ke zcela nepřiměřenému zásahu do autonomie vůle stran. V závěru kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s otázkou možností inovace. Pokud Úřad dále dospěl k závěru, že se v předmětné věci jednalo o veřejnou zakázku a že došlo ke změně předmětu plnění, měl se rovněž vypořádat s otázkou, zda nebyl stěžovatel oprávněn zadat veřejnou zakázku bez obchodní veřejné soutěže. Ani krajský soud neuvedl, proč nelze návrh smlouvy považovat za výzvu jedinému zájemci, a též jeho rozhodnutí je v tomto bodě nepřezkoumatelné. Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil. Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 18. 1. 2000 uzavřel stěžovatel jako kupující se společností INEKON, spol. s r. o., jako prodávajícím kupní smlouvu č. ID-03/99, v níž se prodávající zavázal dodat kupujícímu a převést na něj vlastnická práva k 15 ks nízkopodlažních tramvají ŠKODA-INEKON typ LTM 10.08 a kupující se zavázal zaplatit za ně prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. Dodatkem ze dne 19. 4. 2000 se obě smluvní strany dohodly na změně předmětu smlouvy, dle níž kupujícímu může být dodán i jiný typ tramvaje dodávaný prodávajícím. Dne 26. 6. 2003 byl uzavřen dodatek č. 8 k uvedené kupní smlouvě, kterým byl doplněn čas plnění, upřesněny dodací podmínky co do technického provedení tramvají a dále doplněna kupní cena a platební podmínky. V červenci 2004 Úřad z vlastního podnětu na základě monitoringu tisku prošetřoval postup stěžovatele při uzavírání výše označené kupní smlouvy. Stěžovatel mu na základě výzvy zaslal požadovanou kupní smlouvu a své stanovisko. Po posouzení zjištěných skutečností Úřad ve výsledku šetření ze dne 26. 8. 2004 konstatoval, že neshledal důvody pro zahájení správního řízení z úřední povinnosti, protože v případě nákupu tramvají se nejednalo o veřejnou zakázku ve smyslu zákona č. 199/1994 Sb. Stěžovateli tak nevznikla povinnost postupovat při zadání této zakázky podle uvedeného zákona. Pro úplnost Úřad uvedl, že provozovatelé dopravních sítí poskytujících služby veřejnosti jsou podle zákona zadavateli veřejných zakázek od 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 28/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 199/1994 Sb. Další úkon učinil Úřad dne 2. 5. 2006, kdy vydal oznámení o zahájení správního řízení ve věci přezkoumání úkonů stěžovatele učiněných při uzavírání dodatků č. 6 až 11 ke kupní smlouvě z 18. 1. 2000 (doručeno stěžovateli 9. 5. 2006). V tomto oznámení Úřad uvedl, že v rámci šetření podnětu získal pochybnosti o tom, zda úkony učiněné stěžovatelem v souvislosti s nákupem tramvají byly v souladu se zákonem č. 199/1994 Sb. Šetření Úřadu se přitom týkalo jen dodatků kupní smlouvy uzavřených po 9. 5. 2002, tedy dodatků č. 6 až 14, jelikož správní řízení bylo zahájeno dne 9. 5. 2006 a Úřad mohl podle § 57 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb. zahájit řízení z vlastního podnětu do čtyř let ode dne, kdy došlo k porušení zákona. Výsledkem řízení bylo rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006, kterým Úřad konstatoval porušení ustanovení § 3 odst. 1 a 3 zákona č. 199/1994 Sb. ze strany stěžovatele. Ten totiž dne 26. 6. 2003 uzavřel smlouvu označenou jako dodatek č. 8 ke kupní smlouvě č. ID-03/99, aniž by tak učinil na podkladě vyhlášení obchodní veřejné soutěže. Porušení bylo shledáno pouze ve vztahu k tomuto dodatku, protože z výše vymezené řady dodatků kupní smlouvy vzniklo stěžovateli reálné plnění pouze v souvislosti s tímto dodatkem. Vzhledem k uplynutí objektivní tříleté zákonné lhůty stanovené v § 62 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb. Úřad za zjištěné porušení neuložil pokutu. Stěžovatel proti rozhodnutí Úřadu podal rozklad. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 22. 6. 2007 napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl, neboť žádnou ze stěžovatelem vznesených námitek neshledal důvodnou. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného po vypořádání shodných námitek zamítl i krajský soud. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační stížnost o důvody vymezené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], upozorňuje na vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná. Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá porušení principu ne bis in idem. Tento závěr dovozuje ze skutečnosti, že Úřad již v roce 2004 rozhodl v totožné věci na základě totožných podkladů správním aktem označeným jako „výsledek šetření“. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by Úřad mohl činit úkony mimo zákon, mimo správní řízení. Krajský soud dle jeho názoru vzhledem k okolnostem dané věci nesprávně konstatoval, že správní orgán může provést opakovanou kontrolu, objeví-li se nové skutečnosti, jak tomu bylo dle krajského soudu i v daném případě, neuvedl však, které skutečnosti to měly být. Stěžovatel uvádí, že Úřad měl v roce 2006 stejné podklady a posuzoval stejné skutečnosti jako v roce 2004. Jediné, co se změnilo, byl