9 Afs 9/2009 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 9/2009- 112 - text  9 Afs 63/2008 - 136 Spis 9 Afs 9/2009 byl spojen se spisem číslo 9 Afs 63/2008 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 9 Afs 63/2008 - 121 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: P. H., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská tř. 136, Plzeň, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 3. 2006, č. j. 6126/05-110Ga, č. j. 7038/05-110Ga, č. j. 7039/05-110Ga, a ze dne 30. 3. 2006, č. j. 7040/05-110Ga, ve věci daně z příjmů fyzických osob, o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2008, č. j. 30 Ca 47/2006  72, ze dne 28. 3. 2008, č. j. 57 Ca 79/2006  65, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 30 Ca 46/2006  68, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. 30 Ca 54/2006  54, t a k t o : Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2008, č. j. 30 Ca 47/2006  72, ze dne 28. 3. 2008, č. j. 57 Ca 79/2006  65, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 30 Ca 46/2006  68, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. 30 Ca 54/2006  54, s e z r u š u j í a věci s e v r a c í tomuto soudu zpět k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanými kasačními stížnostmi se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označených pravomocných rozsudků Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jimiž byly zamítnuty jím podané žaloby ve shora specifikovaných věcech. I. Vymezení projednávaných věcí 9 Afs 63/2008 Rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č. j. 30 Ca 47/2006  72, zamítl krajský soud žalobu, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 3. 2006, č. j. 7039/05-110Ga, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni (dále jen „správce daně“) ze dne 16. 5. 2002, č. j. 161751/02/138913/1574, dodatečný platební výměr (č. 1020000679) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 1999, přičemž dodatečně vyměřená daň byla stanovena z částky 0 Kč na částku 120 Kč. 9 Afs 64/2008 Rozsudkem ze dne 28. 3. 2008, č. j. 57 Ca 79/2006  65, zamítl krajský soud žalobu, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2006, č. j. 7038/05110Ga, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně ze dne 16. 5. 2002, č. j. 161740/02/138913/1574, dodatečný platební výměr (č. 1020000678) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 1998, přičemž dodatečně vyměřená daň byla stanovena z částky 22 185 Kč na částku 88 132 Kč. 9 Afs 8/2009 Rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 30 Ca 54/2006  54, zamítl krajský soud žalobu, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2006, č. j. 7040/05110Ga, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně ze dne 16. 5. 2002, č. j. 161773/02/138913/1574, dodatečný platební výměr (č. 1020000681) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2000, přičemž dodatečně vyměřená daň byla stanovena z částky 178 768 Kč na částku 364 944 Kč. 9 Afs 9/2009 Rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 30 Ca 46/2006  68, zamítl krajský soud žalobu, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2006, č. j. 6126/05110Ga, kterým bylo změněno rozhodnutí správce daně ze dne 16. 5. 2002, č. j. 161711/02/138913/1574, dodatečný platební výměr (č. 1020000677) na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 1997, přičemž dodatečně vyměřená daň byla stanovena z částky 0 Kč na částku 25 700 Kč. Shora citovanými rozsudky, napadenými kasačními stížnostmi, krajský soud přezkoumal výše citovaná rozhodnutí žalovaného odvolacího orgánu a stěžovatelem podané (samostatné) žaloby jako nedůvodné zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud přitom ve svých rozsudcích obdobně jako žalovaný odvolací orgán vyšel z následujících závěrů. Za prvé – částka 324 000 Kč, jejíž část stěžovatel obdržel v roce 1997 (210 000 Kč) a část v roce 1998 (114 000 Kč), dle názoru krajského soudu představovala finanční ekvivalent za stěžovatelův podíl na movitých věcech, které patřily do obchodního majetku sdružení SHS Autoopravna Starý Plzenec (dále jen „sdružení“) a které stěžovatel – v souvislosti se svým vystoupením ze sdružení – ponechal (prodal) druhému účastníkovi sdružení k dalšímu, již samostatnému provozování živnosti. Příjem stěžovatele v podobě výplaty jeho vypořádacího podílu na movitých věcech, které patřily do majetku sdružení, jehož byl účastníkem, tedy krajský soud vyhodnotil jako příjem, který stěžovatel přijal při vlastním podnikání, a bylo jeho povinností poplatníka zařadit ho do zdanitelných příjmů, neboť nebylo prokázáno, že nebyl předmětem daně anebo že sice byl jejím předmětem, ale od placení daně byl osvobozen [§ 39g odst. 3, § 3 odst. 1 písm. b), § 3 odst. 4, § 7 odst. 1 písm. b), § 4 odst. 1, § 23 odst. 4 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“)]. Stěžovatel však takto nepostupoval, a proto žalovaný odvolací orgán (a před ním i správce daně) v souladu se zákonem zařadil uvedenou částku mezi stěžovatelovy zdanitelné příjmy – zvýšil mu základ daně a vyměřil daň [§ 5 odst. 1, § 23 odst. 1 a § 23 odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmů]. Za druhé – ohledně povahy stěžovatelem prováděné ubytovací činnosti v letech 1997 až 2000 se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, a proto nebylo možné jeho činnost považovat za podnikání a v důsledku toho pak snížit základ daně o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle § 7 zákona o daních z příjmů. Dle krajského soudu žalovaný při vymezení pojmu podnikání správně vycházel z obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a ze zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), s tím, že pojmovým znakem podnikání je mimo jiné jeho soustavnost, tedy činnost prováděná opakovaně (nikoliv jednorázově, příležitostně nebo nahodile). V daném případě však stěžovatel soustavnost ubytovací činnosti v kontextu čtyř posuzovaných let 1997 až 2000 neprokázal a bylo tedy na místě tuto činnost posuzovat jako příležitostnou a příjmy z ní jako nahodilé příjmy zdaňované dle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, u nichž je třeba postupovat dle § 10 odst. 4 citovaného zákona a snížit dílčí základ daně pouze o výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení.V této souvislosti krajský soud vycházel především z předloženého spisového materiálu a z provedeného dokazování, jehož rozsah stěžovatel nezpochybňoval (blíže viz bod III. Podstatné skutečnosti vyplývající z předloženého spisového materiálu). II. Shrnutí základních argumentů uvedených v kasačních stížnostech a ve vyjádřeních žalovaného V jednotlivých kasačních stížnostech podaných proti shora označeným rozsudkům krajského soudu stěžovatel shodně uvedl, že je podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., jejichž naplnění spatřuje v následujících skutečnostech, jež lze v zásadě rozdělit na tři základní (nosné) stížní námitky. 1) Jako první námitku – týkající se pouze dvou projednávaných věcí, a sice dodatečně doměřené daně za zdaňovací období (kalendářní rok) 1997 (9 Afs 9/2009) a 1998 (9 Afs 64/2008) – lze vzít tvrzení stěžovatele, jimiž brojí proti závěru krajského soudu ohledně zdanění výplaty vypořádacího podílu stěžovatele na movitých věcech patřících do majetku sdružení, jehož byl účastníkem. Zahrnutím výplaty vypořádacího podílu do příjmů stěžovatele podléhajících zdanění došlo dle jeho názoru k pominutí § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ve kterém je uvedeno, že základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Stěžovatel příjmy z činnosti sdružení a stejně tak i výdaje z činnosti sdružení za dobu jeho existence do svého účetnictví zahrnul jako příjmy a výdaje ovlivňující základ daně v plné výši. Dále stěžovatel dovozuje porušení § 23 odst. 4 písm. d) zákona o daních z příjmů a uvádí, že je to stejné, jako kdyby po zdanění všech účastníků sdružení zůstal tomuto sdružení majetek, členové se rozhodli činnost sdružení ukončit a byli povinni znovu odvést daň z příjmů z majetku sdružení, který jim zůstal po zdanění. Stěžovateli vyplacená částka je totiž částkou vyplývající z účetní závěrky sdružení k 31. 8. 1997, neboť k tomuto dni uvedené sdružení fakticky zaniklo. Jedná se tak o peníze již jednou zdaněné. Současně stěžovatel poukázal na to, že majetek sdružení dle § 829 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je nabýván výlučně do podílového spoluvl