2 Afs 24/2005 — Nejvyšší správní soud

9 Ans 9/2009- 88 - text 9 Ans 9/2009 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Imex Group s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009, č. j. 6 Ca 226/2007  53, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009, č. j. 6 Ca 226/2007  53, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud ve výroku I. zamítl jeho žalobu, jíž se pod bodem 1) domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí o celém rozsahu žádosti o vydání povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem ze dne 15. 5. 2006, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nesouhlasí s postupem správního orgánu a žalovaného, jež nevyhověly jeho žádosti o vydání povolení k obchodování s vojenským materiálem na dobu 5 let v celém rozsahu a rozhodly toliko o části žádosti, týkající se doby platnosti vydaného povolení, kdy rozhodly o vydání povolení na dobu tří let. Podle stěžovatele ponechává zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), plně na vůli žadatele, aby v žádosti o vydání povolení k mezinárodnímu obchodu s vojenským materiálem stanovil skupiny vojenského materiálu, se kterými hodlá obchodovat, teritoria, kde hodlá obchodovat, i dobu, po kterou hodlá obchodovat. Takto vymezeným rozsahem žádosti je správní orgán, který o ní rozhoduje, vázán a nesmí tyto meze překročit. Citovaný zákon sice v ust. § 11 připouští, že v taxativně uvedených případech správní orgán povolení nevydá, nespecifikuje však případy, že tak může učinit i zčásti. Stěžovatel je proto přesvědčen, že správní orgán byl v daném případě povinen vedle vydání příslušného povolení současně ve zbytku, v němž nevyhověl žádosti stěžovatele, tuto zamítnout. Stěžovatel považuje za nesprávný názor městského soudu, že zákon č. 38/1994 Sb. neobsahuje konkrétní úpravu postupu pro případ, že žádosti není vyhověno v plném rozsahu a rozhodnutí o nevydání povolení lze tedy vydat pouze v případě, že žádosti nelze vyhovět v plném rozsahu. Dojde-li podle soudu k určitým omezením v rozsahu doby platnosti, ale povolení je nakonec vydáno, byť v redukované podobě, je zřejmé, že žádost byla jako celek posouzena a bylo o ní rozhodnuto. Za této situace nemá podle městského soudu správní orgán povinnost samostatně rozhodovat o zamítnutí žádosti v té části, ve které jí nevyhověl. Stěžovatel namítá, že městský soud tuto svoji úvahu v napadeném rozhodnutí pouze obecně konstatoval jako negaci žalobního důvodu stěžovatele, aniž by v odůvodnění napadeného rozhodnutí jakkoliv rozvedl úvahy, kterými se při svém rozhodnutí řídil nebo ze kterých vycházel. Stěžovatel proto považuje v této části napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel se naproti tomu domnívá, že rozhodnutí městského soudu nerespektuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který je s ohledem na ust. § 30 zákona č. 38/1994 Sb. třeba užít. Správní orgán proto měl v daném případě postupovat podle ust. § 148 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a 3 správního řádu. Podle citovaných ustanovení byl stěžovatel oprávněn, a taky tak v tomto řízení učinil, domáhat se vydání rozhodnutí v části věci, jimiž by správní orgán rozhodl o jeho právu provozovat mezinárodní obchod s vojenským materiálem v době přesahující 3 roky a nepřesahující 2 roky poté, kdy v části věci týkající se povolení tohoto obchodu na dobu nepřesahující 3 roky již správní orgán rozhodl. Tento postup umožňuje citované ust. § 148 odst. 3 správního řádu, které výslovně dává žadateli právo domáhat se vydání rozhodnutí v části věci v rámci ochrany před nečinností správních orgánů a to i soudní cestou podle ust. § 79 a násl. s. ř. s. Podle stěžovatele nevzal v dané věci městský soud v úvahu to, že správní orgán je v prvé řadě vázán žádostí účastníka. Pokud správní orgán rozhodne jen o některých právech, v daném případě právu provozovat konkrétní činnost v konkrétním období, je současně povinen rozhodnout o zamítnutí žádosti v té části, kde žadatel žádá o povolení provozovat tuto činnost i v jiném časovém období. Stěžovatel zdůrazňuje, že námitku aplikace ust. § 148 správního řádu v řízení uplatnil, avšak s danou námitkou se nevypořádal ani městský soud ani žalovaný. Stěžovatel dále namítá, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky (dále též jen „MV“), jakož i napadené rozhodnutí, které z něho vychází, operuje s neurčitým pojmem „bezpečnostní zájmy”, aniž by tento pojem jakkoliv vysvětlilo. Žalovaný pak ve svých úvahách pouze mechanicky přejímá obecný odkaz MV na tyto bezpečnostní zájmy, aniž by od něj vyžadoval řádné a přezkoumatelné odůvodnění závazného stanoviska. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel jak závazné stanovisko MV, tak navazující rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. Tím, že správní orgán nerozhodl o dané části věci, vyloučil právo stěžovatele na soudní přezkum jak závazného stanoviska MV, tak zejména vlastního rozhodnutí nepovolit mu obchodovat s vojenským materiálem v době přesahující 3 roky a nepřesahují 5 let od vydání povolení, čímž zásadně ovlivnil jeho podnikatelský záměr a způsob obchodování. V podrobnostech pak stěžovatel uvádí, jak byla poškozena jeho subjektivní práva. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že se snažil seznámit s obsahem správního spisu ve věci vydání předmětného závazného stanoviska, MV mu však odmítlo do daného správního spisu přístup, aniž by o tom rozhodlo postupem podle ust. § 38 odst. 5 správního řádu. Tímto postupem byla výrazně dotčena subjektivní práva stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu v důsledku toho, že správní orgán odmítl v dané části věci procesním způsobem rozhodnout. Stěžovatel dále namítá, že městský soud zcela ignoroval skutečnost, že v současnosti již správní orgán namítanou vadu v postupu neopakuje, kdy k nové žádosti stěžovatele podané po uplynutí doby platnosti povolení už zcela v intencích argumentace stěžovatele rozhodl o vydání povolení k obchodu s vojenským materiálem na část požadované doby platnosti a ve zbývající části věci, tedy na zbývající požadovanou dobu platnosti, vybrané skupiny vojenského materiálu a konkrétní teritoria žádost stěžovatele zamítl samostatným řádně odůvodněným rozhodnutím, které stěžovatel soudu předložil a je součástí soudního spisu. V této souvislosti se stěžovatel domáhal zásady legitimního očekávání podle ust. § 2 odst. 4 správního řádu, tj. aby městský soud nařídil žalovanému rozhodnout ve věci žádosti z roku 2006 stejným způsobem, zatím rozhodl o žádosti z roku 2009. Městský soud se však s touto námitkou v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal a to i přesto, že její existenci v odůvodnění rozsudku zmínil. V návaznosti na shora uvedené stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu, která zmírňuje rigidní výklad citovaných ustanovení provedený městským soudem, tj. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a sp. zn. 19/98. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud v dané věci porušil tuto judikaturu Ústavního soudu, když připustil rozdílnou praxi správního orgánu ve dvou zcela identických řízeních, ale zejména tím, že zbavil stěžovatele práva na soudní přezkum závazného stanoviska a navazujícího rozhodnutí žalovaného. Podle názoru stěžovatele se městský soud v odůvodnění rozsudku spokojil s převzetím tvrzení žalovaného, aniž by provedl řádné zhodnocení skutkového stavu. V odůvodnění rozsudku podle názoru stěžovatele chybí závěr městského soudu ohledně rozdílné praxe žalovaného ve srovnatelných řízeních, nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska MV a možnosti aplikace ust. § 148 správního řádu v daném řízení. Stěžovatel dále uvádí rozsáhlé citace z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu a požadavků kladených na odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatel rovněž připomíná, že s ohledem na zásadu disp