1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

1 As 9/2008- 133 - text 1 As 9/2008 - 133 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. D., zastoupený JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 11 Ca 28/2007 - 66, t a k t o : I. Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. II. Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem. III. Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí 1. senátu. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 11. 2006, č. j. 128/2004-110-TAXI/10, bylo k odvolání žalobce pouze formálně změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravy ze dne 12. 2. 2004, č. j. MHMP 127470/2003/DOP-O3/Hj-roz, jímž byl žalobce uznán odpovědným za spáchání správních deliktů podle § 35 odst. 1 písm. a), e) a odst. 3 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. Stěžovatel se měl dle správních orgánů dopustit jmenovaných správních deliktů tím, že dne 6. 9. 2003 po ukončení přepravy cestujících vozidlem taxislužby nevydal v rozporu s § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě cestujícím doklad o zaplacení jízdného, dále tím, že porušil § 3 odst. 4 písm. a) zákona o silniční dopravě, když nezajistil, aby v jím provozovaném vozidle byl záznam o provozu vozidla, a konečně i tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o silniční dopravě nezajistil, aby jím provozované vozidlo bylo označeno správným a úplným obchodním jménem provedeným černě na bílém podkladu. 2. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, eventuálně snížení výše uložené pokuty žalobou u Městského soudu v Praze, který tuto žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. 3. K námitce žalobce, podle níž je výše uložené pokuty nepřiměřená k osobním a majetkovým poměrům žalobce a má likvidační charakter, čímž žalobce zároveň odůvodňoval svůj eventuální žalobní návrh na moderaci pokuty soudem ve smyslu § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 s. ř. s., městský soud uvedl, že se nejedná o případ, kdy by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Městský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že se žalobce dopustil výše uvedených protiprávních jednání, přičemž skutečnost, že žalobce neoznačil řádně své vozidlo taxislužby, je v rozporu s veřejným zájmem chráněným zákonem o silniční dopravě, aby správné označení vozidel taxislužby usnadňovalo jejich identifikaci. Potřebám veřejného dozoru nad výkonem taxislužby má sloužit i povinnost provozovatelů taxislužby vést a na vyžádání i ve vozidle taxislužby předložit záznam o provozu tohoto vozidla. Pokud jde o porušení povinnosti vydat cestujícím řádný doklad o výši jízdného, shledal městský soud souvislost tohoto protiprávního jednání s tím, že se měl žalobce zároveň dopustit porušení cenových předpisů při účtování ceny za jízdu, jež byla kontrolována. Byť tato otázka nebyla přímo předmětem řízení o správních deliktech podle zákona o silniční dopravě, správní orgány k ní byly oprávněny přihlížet právě v rámci hodnocení porušení povinnosti vydat cestujícím doklad o zaplacení jízdného. 4. Uložená pokuta ve výši 250 000 Kč se sice podle městského soudu může žalobci jevit vzhledem k jeho současným poměrům jako částka vysoká, nicméně s ohledem na skutečnost, že se jedná o třetinu zákonné sazby, nelze v této věci dovodit splnění zákonných podmínek pro moderaci trestu. Ta přichází v úvahu jen tehdy, je-li uložená pokuta zjevně nepřiměřená. Při úvaze o tom, zda se v konkrétním případě jedná o sankci zjevně nepřiměřenou, je nutno přihlédnout ke všem okolnostem dané věci. Kromě povahy jednání, za něž je pokuta ukládána, nelze nepřihlédnout také k zákonem stanovené horní hranici výše pokuty, kterou je vyjádřena též závažnost protiprávního jednání. Pokud by tomu tak nebylo, ztratila by právní úprava v tomto ohledu smysl, neboť by zákonem stanoveného rozpětí nebylo možné využít z důvodu tvrzených nedostatečných majetkových poměrů. Žalobcem předkládané doklady o jeho majetkových poměrech na tomto závěru nemohly nic změnit, neboť jde pouze o jedno z možných hledisek při úvaze o tom, zda se jedná či nejedná o pokutu zjevně nepřiměřenou. 5. Rozsudek městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž mj. městskému soudu vytýkal, že nedostatečně posoudil výši uložené pokuty. Podle názoru stěžovatele samotný městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že se jedná o vysokou pokutu. Závažnost jeho jednání snižovalo to, že doklady chybějící ve vozidle následně dodal, čímž prokázal, že je řádně vede. Rovněž k odstranění vady spočívající v nesprávném označení vozidla došlo ihned na místě kontroly. Dle názoru stěžovatele vytýkaným jednáním nemohlo dojít k ohrožení zákonem chráněných zájmů v takové míře, aby pokutu ve výši 250 000 Kč bylo možné pokládat za výchovnou, přičemž neobstojí ani zdůvodnění, že byla uložena ve třetině zákonné sazby. 6. Stěžovatel má za to, že při ukládání pokuty správní orgány nepřihlédly k jeho osobním, majetkovým a rodinným poměrům. Pokuta představuje nepřiměřený zásah do jeho podnikatelské činnosti a má likvidační charakter, neboť v jejím důsledku by byla zničena majetková základna pro jeho podnikatelskou činnost a zasaženo do života jeho rodiny, která by se v důsledku této sankce ocitla v hmotné nouzi. Uložená pokuta tedy má za následek takový zásah do majetkových práv stěžovatele, který je nutno v souladu s judikaturou Ústavního soudu považovat za porušení čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaný označil ve svém vyjádření kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. K otázce přiměřenosti výše uložené pokuty uvedl, že podle usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 638/03, i podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003 - 44, publikovaného pod č. 1038/2007 Sb. NSS, nejsou osobní či majetkové poměry pachatele podle zákona o silniční dopravě kritériem, které může ovlivnit výši pokuty, a proto k nim správní orgány nemají důvod přihlížet. V druhé citované věci shledal Nejvyšší správní soud pokutu ve výši 300 000 Kč za nevydání řádného dokladu o zaplacení taxislužby přiměřenou. II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu 8. První senát při předběžné poradě dospěl k právnímu závěru, jenž je odlišný od právního názoru vyjádřeného v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu (poprvé v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 6 A 186/2002 - 45, dostupném na www.nssoud.cz), podle níž při stanovení výše pokuty za správní delikt provozovateli taxislužby nemůže správní orgán přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům provozovatele, neboť kritéria pro stanovení výše pokuty jsou taxativně stanovena v § 36 odst. 2 zákona o silniční dopravě, a osobní a majetkové poměry mezi nimi uvedeny nejsou. V obecné rovině jde podle prvního senátu o posouzení právní otázky, zda jsou kritéria pro stanovení výše pokuty za správní delikt vždy určena toliko vymezením v každém jednotlivém zákoně, a tedy pokud určitý zákon kritérium osobních a majetkových poměrů delikventa nezná, nemůže k osobním a majetkovým poměrům správní orgán přihlédnout. Předkládající senát má přitom za to, že správní orgán musí k osobním a majetkovým poměrům delikventa přihlédnout, třebaže aplikovaný zákon kritérium osobních a majetkových poměrů nezná. 9. V předkládací zprávě rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu první senát konstatuje živelný a nesystémový vývoj právní úpravy tzv. jiných správních deliktů a správního trestání vůbec v českém právním řádu. Tato úprava postrádá jednotný, doktrinálně zakotvený základ a její roztříštěnost se citelně projevuje mj. právě v otázce kritérií pro výši sankce. Podle analýzy prvního senátu lze úpravu kritérií pro výši sankce u jiných spr