2 As 24/2010 — Nejvyšší správní soud

2 As 24/2010- 53 - text 2 As 24/2010 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: PREFA MAJETKOVÁ a. s., sídlem U Prefy 579, Rosice nad Labem, zast. JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti žalovanému: Krajský soud v Hradci Králové, se sídlem Československé armády 218, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009, č. j. 46 K 4/2000-7458, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 44 A 4/2010 - 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti výroku II. výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného. Tímto výrokem byl zamítnut návrh na odvolání dosavadních členů věřitelského výboru a ustavení členů věřitelského výboru ve složení v tomto výroku blíže uvedeném. Kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Praze pak vyšlo z toho, že žalovaný Krajský soud v Hradci Králové v předmětné věci nerozhodoval jako správní orgán ve smyslu definice obsažené v ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Proto byla žaloba proti napadenému rozhodnutí žalovaného odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Je-li ovšem kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný v daném případě rozhodoval jako správní orgán ve smyslu definice § 4 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení poukazuje na jednání „ve veřejné správě“, což je širší pojem než „správní orgán“. Podle jeho názoru je žalovaný „jiným správním orgánem, kterému bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy“. Veřejná správa je dle § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, „službou veřejnosti“ a ne pouze jednáním správního orgánu. Stěžovatel také konstatuje, že s ohledem na stanoviska konstantní judikatury i jurisprudence lze konstatovat, že konkursní řízení nemá povahu sporného řízení. Konkurs je zvláštním druhem řízení, které subsumuje prvky řízení nesporného, nalézacího i vykonávacího. Zejména v realizační fázi, tj. v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2917/2007), dává jen málo prostoru pro dispozici účastníků a je v této fázi mimo odvolávání správce výhradně úředním procesem. Je tedy nutno předpokládat, že se jedná o „službu veřejnosti“ a také postup soudu je úředním výkonem „jiného orgánu veřejné služby“ ve smyslu definice obsažené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel argumentuje také prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Z této odpovědnosti jistě není vyloučeno jednání žalovaného. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě nejedná o nezákonné rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Odo 1802/2006, a ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007), musí být jednání žalovaného podřazeno pod pojem „nesprávný úřední postup“ dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000). Podle stěžovatele skutečnost, že jde v daném případě o rozhodování o soukromých právech, nečiní takové rozhodování vyloučeným z rozhodování veřejné správy, jak dokumentuje znění § 2 s. ř. s. Rozhodování o ryze soukromých právech nemůže být vyloučeno z přezkumu soudní mocí, a proto Nejvyšší správní soud dne 2. 12. 2009 (v usnesení, jímž byla věc vedená u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 48/2009 přikázána Krajskému soudu v Praze, který posléze vydal nyní napadené usnesení – pozn. NSS), správně rozhodl, že věc má být projednána, ne odmítnuta. Stěžovatel se domnívá, že pokud žalovaný aplikuje zákony tak, že jeho postup je jen odděleným jednáním v rámci konkursu, tak je takové jednání mimo princip legality pouze úředním procesem, který je v rámci prostředků právního řádu nutno řešit v rámci správního soudnictví. Stěžovatel poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007, které akcentuje význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K věci samé stěžovatel poukazuje na to, že žádný zákon žalovanému nedává prostor pro rozhodování o potvrzení volby věřitelských orgánů. Stěžovatel byl žalovaným uveden v omyl, neboť žalovaný dne 29. 4. 2009 na schůzi konkursních věřitelů akceptoval odvolání dosavadních členů věřitelského výboru, protože pokyn k volbě nových členů by jinak byl podvrhem ze strany žalovaného ve prospěch minoritních věřitelů. Pokyn schůzi konkursních věřitelů ze strany žalovaného k volbě nových členů výboru věřitelů může následovat pouze po rozhodnutí o odvolání předcházejících členů výboru věřitelů – dle Ústavy jsou volby absolutně vázány na ukončení mandátu stávajících členů voleného orgánu a tento ústavní princip musí per analogiam platit obecně. Žalovaný ve svém rozhodnutí navíc svým počínáním posvětil pokus zmocnit se majetku stěžovatele třetími osobami, při kterém byla z konkursní podstaty zcizena veškerá aktiva úpadce a podstata tak byla zmenšena o cca 700 milionů. Účetnictví správců konkursní podstaty je korupčně zkresleno ve prospěch jejich nezákonného jednání a plyne z něj, že účelu konkursního řízení nemůže být nikdy dosaženo, přičemž žalovaný tuto nezákonnost hájí od 29. 12. 2000 prodlevami řízení. Žalovaný také pochybil, pokud neodsouhlasil žádost správce konkursní podstaty o předání nemovitého majetku vlastníkovi (tj. stěžovateli) dne 30. 1. 2001, bezodkladně neukončil konkurs, po zjištění výše aktiv, nezajistil účast úpadce v konkursním řízení a znemožnil stěžovateli a dalším navrhovatelům konkursu hlasovat na schůzi konkursních věřitelů. Ve věci došlo k porušení čl. 10 Ústavy, občanskoprávní úmluvy o korupci (3/2004 Sb. m. s.), trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb. m. s.), čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv. To, že při konkursech dochází k mafiánským praktikám, konstatoval i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil dne 12. 4. 2007 při diskuzi o insolvenčním zákoně, k témuž (existenci konkursních mafií) dospěl i předseda vlády na kongresu ODS dne 24. 11. 2007. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na znění § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvádí, že v judikatuře i teorii panuje shoda o povaze právní úpravy konkursního řízení (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 363/96, nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05). Proto žalovaný uzavírá, že konkursní soud není správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud by se stěžovatel domníval, že byl zkrácen na svých ústavních právech, mohl se obrátit na Ústavní soud, nemůže však požadovat po správním soudu, aby sám jednal nezákonně. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil zdejší soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Podle § 2 s. ř. s. platí, že [v]e správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak platí, že soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem ú