3 Ads 104/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 104/2010- 57 - text 3 Ads 104/2010 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. Bc. L. W., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, proti žalovanému: Ředitel Policie České republiky - Správy Severomoravského kraje, se sídlem 30. dubna 24, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2009, č. j. KRPT-6809-25/ČJ-2008-KR-PK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2010, č. j. 22 Ca 295/2009 – 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ředitele Policie České republiky - Správy Severomoravského kraje ze dne 9. 11. 2009, č. j. KRPT-6809-25/ČJ-2008-KR-PK. Žalovaný jím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Frýdek - Místek ze dne 25. 6. 2008, č. j. PRŘOŘFM-1123/2008, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), a toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Ostravě vycházel z následujícího skutkového stavu: Dne 19. 6. 2008 obdržel prvoinstanční správní orgán, Ředitel Policie ČR, Okresního ředitelství Frýdek – Místek, sdělení Inspekce ministra vnitra, že stěžovatel v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 provozoval ohlašovací vázanou živnost, jejímž předmětem bylo plnění nádob plyny – montáž, opravy, revize a zkoušky vyhrazených plynových zařízení, plnění tlakových nádob plyny. To potvrzoval výpis z živnostenského rejstříku vedeného Živnostenským úřadem Městského úřadu Český Těšín ze dne 18. 6. 2008. Prvoinstanční správní orgán dne 20. 6. 2008 zahájil řízení ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Dne 20. 6. 2008 obdržel vyrozumění Živnostenského úřadu Městského úřadu Český Těšín ze dne 11. 12. 2007 o tom, že provozování živnosti stěžovatele bylo přerušeno od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009. Stěžovatel při projednání věci v rámci prvoinstančního řízení uvedl, že začal podnikat v roce 1996 ještě před svým nástupem k Policii ČR, k provozování živnosti souběžně s výkonem práce policisty mu byl udělen souhlas příslušným služebním funkcionářem. Před účinností nového zákona o služebním poměru (tj. zákona č. 361/2003 Sb.), kterým již bylo zakázáno jakékoli podnikání příslušníka Policie ČR, se snažil svoji situaci vyřešit, nemohl však ukončit podnikání ze dne na den s ohledem na splácení hypotečního úvěru na nemovitost. Svá tvrzení doložil živnostenskými listy, žádostí o povolení provozování živnosti podle § 152 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ze dne 1. 12. 1999 a souhlasem s provozováním živnosti ředitele Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR Smk Ostrava podle citovaného ustanovení ze dne 1. 12. 1999. Správní orgán I. stupně vydal dne 25. 6. 2008 rozhodnutí č. j. PRŘOŘFM-1123/2008 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb. s odůvodněním, že stěžovatel v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 jako příslušník Policie ČR provozoval živnost podle živnostenského zákona na základě živnostenského oprávnění, čímž porušil omezení stanovené v § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaný svým rozhodnutím ze dne 3. 10. 2008, č. j. PSM-6809-14/ČJ-2008-KR-PK, zamítl. Na základě žaloby stěžovatele zrušil Krajský soud v Ostravě svým předchozím rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 22 Ca 340/2008-26, toto rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2008, č. j. PSM-6809-14/ČJ-2008-KR-PK, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě totiž přisvědčil žalobní námitce, že se žalovaný plně nevypořádal s otázkou prekluze práva rozhodnout o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Žalovaný ve svém rozhodnutí pouze blíže odůvodnil svůj závěr o dodržení dvouměsíční subjektivní lhůty, k nedodržení jednoroční objektivní lhůty se však vůbec nevyjádřil, ačkoli stěžovatel ve svém odvolání na nerespektování lhůt poukázal odkazem na § 42 odst. 4 ve spojení s § 209 zákona č. 361/2003 Sb. Krajský soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí je ve vztahu k posouzení běhu objektivní lhůty nepřezkoumatelné. Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2009, č. j. KRPT-6809-25/ČJ-2008-KR-PK, žalovaný odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozhodnutí opět zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že v případě stěžovatele je z hlediska právní teorie počátek běhu objektivní lhůty, a tím i počátek běhu lhůty pro zánik práva, konstruován jako u jednání pokračujícího či trvajícího. Tento výklad potvrzuje i ustanovení § 220 zákona č. 361/2003 Sb. Jelikož jednání odporující zákonu pokračovalo i po dni účinnosti tohoto zákona, konkrétně po celý rok 2007, je počátkem plynutí objektivní lhůty pro propuštění podle ust. § 42 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. den následující po ukončení jednání v rozporu se zákonem, resp. den následující po učinění oficiálního kroku k ukončení výdělečné činnosti, tedy den následující po podání písemné žádosti jmenovaného o přerušení provozované činnosti. Obě data spadají až do měsíce prosince 2007, rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru stěžovatele bylo vydáno dne 25. 6. 2008 a stěžovateli doručeno dne 26. 6. 2008. Jednoroční objektivní lhůta tak byla dodržena. Krajský soud v Ostravě se s právním názorem žalovaného ztotožnil. Za rozhodující považoval stejně jako žalovaný právní skutečnost, že posuzované jednání stěžovatele mělo charakter pokračujícího skutku. V případě trvajícího nezákonného skutku je totiž skutková podstata nezákonného jednání naplňována v každém okamžiku jeho trvání. Skutek je považován za dokonaný až ukončením protiprávního jednání a teprve od toho okamžiku běží lhůta pro uložení sankce. V posuzované věci se jednání stěžovatele (výkon ohlašovací vázané živnosti) stalo nezákonným s účinností zákona o služebním poměru, tj. ke dne 1. 1. 2007. Je přitom nesporné, že stěžovatel vykonával zakázanou činnost po celou dobu kalendářního roku 2007. Jednalo se tedy o protiprávní jednání trvající, u něhož je rozhodující právě trvání protiprávního stavu a není rozhodující, kdy následek nastal, ale do kdy trval. Jednoletá objektivní lhůta pro uložení sankce začíná ve smyslu shora uvedeného běžet ode dne, kdy bylo protiprávní jednání dokonáno. V posuzované věci se tak stalo ke dni 31. 12. 2007, právo uložit sankci mohlo být poprvé uplatněno dne 1. 1. 2008. Pokud bylo o propuštění stěžovatele rozhodnuto v průběhu roku 2008, stalo se tak v souladu se zákonem. Na základě uvedeného Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky spatřoval stěžovatel v tom, že se krajský soud ztotožnil s názorem žalovaného, že počátek objektivní lhůty pro vydání rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru nastal první den následující po učiněném oficiálním kroku k ukončení výdělečné činnosti stěžovatele, a na základě toho dospěl k závěru, že jednoroční objektivní lhůta byla dodržena. Podle stěžovatele je tato úvaha o počátku prekluzivní objektivní lhůty nesprávná a nezákonná. Stěžovatel má za to, že rozhodným dnem pro posouzení počátku prekluzivní lhůty je počátek účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., tj. den 1. 1. 2007. Ustanovení § 210 zákona uvádí, že lhůta k uplatnění práva (tj. práva k vydání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru) počíná běžet ode dne, kdy toto právo mohlo být uplatněno poprvé. Tímto dnem je tedy v zásadě den, kdy se právo stalo nárokem neboli kdy je actio nata. Není pak rozhodné, z jakého důvodu tak žalovaný neučinil. Prekluzivní lhůta končí dnem 1. 1. 2008. Použitím důkazu per analogia ve vztahu např. mezi povinným a oprávněným při stanovení splatnosti určitého závazku i podle ustálené soudní praxe je první objektivní možnost vykonání práva dána okamžikem, kdy oprávněný mohl nejdříve o splnění požádat, neboli dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u závazku sjednaného. Pro počátek promlčecí, resp. prekluzivní lhůty, je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního, resp. protiprávního vztahu, nikoli až den, kdy došlo ke splatnosti závazku (tj. učinění oficiálního kroku k ukončení provozování živnosti). Jinými slovy řečeno, počátkem prekluzivní lhůty je den bezprostředn