3 Ads 106/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 106/2010- 64 - text 3 Ads 106/2010 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Zdravotnická záchranná služba Olomouckého kraje, příspěvková organizace, se sídlem Aksamitova 8, Olomouc, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti žalovanému: Rozhodčí orgán Zdravotní pojišťovny METALALIANCE, se sídlem Čermákova 1951, Kladno, zastoupenému JUDr. Evou Šaškovou, advokátkou se sídlem Štítného 1344, Kladno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2009, č. j. RPM 3/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, č. j. 44 Ca 108/2009 – 28, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně j e p o v i n n a zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2880 Kč na účet advokátky JUDr. Evy Šaškové, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010 č. j. 44 Ca 108/2009 - 28, jímž byla zamítnuta její žaloba proti v záhlaví citovanému rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud vyšel z tohoto skutkového stavu: Zdravotní pojišťovna METALALIANCE jako správní orgán I. stupně platebním výměrem ze dne 22. 5. 2009 č. j. RPM 3/2009 uložila žalobkyni podle § 16a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“) pokutu ve výši 10 000 Kč, protože porušila povinnost uloženou jí v § 16 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., vybrat od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce regulační poplatek stanovený v § 16a odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Tohoto porušení se žalobkyně dopustila opakovaně a soustavně tím, že ve dnech 1. 2. 2009 až 19. 2. 2009 nevybrala na pracovišti LSPP-Olomouc (dospělí) od 31 pojištěnců žalované regulační poplatek, ve dnech od 1. 2. 2009 do 15. 2. 2009 nevybrala na pracovišti LSPPŠumperk (dospělí) regulační poplatek od 4 pojištěnců, ve dnech 1. 2. 2009 do 8. 2. 2009 na pracovišti LSSP-Šumperk (dětská) nevybrala regulační poplatek od 4 zákonných zástupců nezletilých, a konečně ve dnech 16. 2. 2009 do 28. 2. 2009 na pracovišti LSSP-Olomouc nevybrala regulační poplatek od 9 pojištěnců; ve všech případech s tím, že regulační poplatek za pojištěnce uhradí Olomoucký kraj formou daru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí, které podala žalobkyně, bylo v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 30. 1. 2009 uzavřel Olomoucký kraj jako příkazce a žalobkyně jako příkazník, příkazní smlouvu podle § 724 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se příkazník zavazuje nabídnout každému pacientovi vyplnění formuláře-návrhu darovací smlouvy, a to nejdříve pro výkony zdravotní péče uskutečněné ode dne účinnosti této smlouvy. Odmítne-li pacient vyplnit ve smlouvě předepsané údaje, příkazník vybere od pacienta regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb. Příkazník na každém návrhu darovací smlouvy potvrdí, že příjemci daru byl poskytnut výkon zdravotní péče podléhající poplatku podle § 16a odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 48/1997 Sb. Příkazník se zavazuje, že pokud dojde k sepsání návrhu darovací smlouvy pacientem, nebude po pacientovi vymáhat uhrazení regulačního poplatku a vyčká na platbu (poukázání finančního daru na jeho úhradu od příkazce). Podle smlouvy je příkazník povinen všechny návrhy darovacích smluv vždy do 10. dne po uplynutí kalendářního měsíce, v jehož průběhu byly návrhy darovacích smluv sepsány, doručit příkazci. Za každý kalendářní měsíc sestaví příkazník seznam návrhů darovacích smluv, v němž bude mj. uvedena celková částka daru z návrhů darovacích smluv, které pacienti v daném kalendářním měsíci u příkazníka podepsali. V případě, že budou splněny podmínky této příkazní smlouvy, je příkazce povinen uhradit příkazníkovi na jeho účet částku ve výši peněžitých darů, které jsou předmětem návrhů darovacích smluv doručených příkazci podle této smlouvy, a to vždy 60 dní ode dne, kdy byl příkazci doručen seznam návrhů darovacích smluv. Příkazník je povinen pacienta na jeho žádost písemně či telefonicky informovat o tom, že došlo k uzavření darovací smlouvy mezi tímto pacientem a příkazcem. Smlouva nabyla účinnosti dnem 1. 2. 2009, její uzavření bylo schváleno usnesením Rady Olomouckého kraje ze dne 22. 1. 2009. V žalobě žalobkyně namítala, že již v odvolání vytýkala správnímu orgánu I. stupně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a tato námitka platí dvojnásob pro napadené rozhodnutí. Odvolací orgán zapomněl na to, že žalobkyně se nechová tak, že by regulační poplatky nevybírala, právě naopak. To, že regulační poplatek hradí za pojištěnce třetí subjekt, nemůže mít vliv na posouzení věci. Žádné z ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. nezakazuje, aby v konečné fázi byl regulační poplatek uhrazen třetím subjektem, v tomto případě Olomouckým krajem. Z těchto ustanovení se rovněž nedá dovodit, že regulační poplatek je splatný ihned po provedení lékařského zákroku. I kdyby však bylo možno takový závěr učinit, není v pravomoci zdravotní pojišťovny pokutovat zdravotnické zařízení za pozdní výběr regulačního poplatku. Zdravotní pojišťovna si tak přivlastňuje pravomoc, která jí ze zákona nenáleží. V této souvislosti žalobkyně odkázala na č. 2 odst. 3 Ústavy. Pokud by měly regulační poplatky povahu soukromoprávního dluhu, pak žalobkyně odkazuje možnost plnění dluhu třetí osobou podle § 331 obchodního zákoníku či na § 59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Podle nálezu Ústavního soudu, pokud zákon umožňuje dvojí výklad doby plnění, je třeba v této věci zvolit výklad pro žalobkyni příznivější. Žalovaný se vůbec nezabýval otázkou, zda správní orgán I. stupně nepochybil ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu, když se neřídil povinností postupovat při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů tak, aby nevznikaly v praxi neodůvodněné rozdíly. Žalobkyni je totiž známo, že jiná zdravotní pojišťovna neshledala v obdobném případě žádné porušení zákona. Žalobkyně konečně namítla, že nebyla splněna podmínka opakovaného a soustavného porušení zákona. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že povinnost zaplatit regulační poplatek zákon č. 48/1997 Sb. jednoznačně ukládá pojištěnci nebo jeho zákonnému zástupci. Lhůtu k zaplacení tohoto poplatku je třeba vykládat v souladu s účelem zákona tak, že regulační poplatek stanovený v § 16a odst. 1 písm. e) zákona č. 48/1997 Sb. je pojištěnec povinen zaplatit po provedení zdravotnického úkonu. V zákoně není stanovena jiná lhůta pro zaplacení tohoto poplatku. Krajský soud dále vysvětlil smysl regulačních poplatků a uvedl, že jestliže by bylo umožněno jakémukoli subjektu platit regulační poplatek za pojištěnce, ztratil by tento poplatek svůj smysl, pro který byl zaveden, tedy zejména omezit zbytečné návštěvy zdravotnických zařízení a předepisování zbytečných léků. Pokud si pojištěnec bude vědom toho, že za něj poplatek zaplatí jiný subjekt, nebude se chovat takovým způsobem, který by účel zákona naplnil. Pojištěnec je tedy povinen zaplatit regulační poplatek ihned po provedení lékařského úkonu; pokud tak neučiní a zaplatí jej za něj kraj, dochází k porušení zákona, neboť poplatek nebyl zaplacen ihned po provedení lékařského úkonu. Další porušení zákona spatřuje krajský soud v tom, že regulační poplatek je hrazen jinou osobou, tedy krajem. Pokud by bylo možno, aby poplatek platil někdo jiný než pojištěnec nebo jeho zákonný zástupce, zákonodárce by takovou možnost v zákoně uvedl. Placení regulačních poplatků je veřejnoprávní povinností pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce, která je stanovena zákonem a je součástí systému veřejného zdravotního pojištění. Obecně platí, že na jiného nelze převádět veřejnoprávní povinnost. Krajský soud se dále obsáhle zabýval tím, jaké důsledky plnou z toho, že regulační poplatky za pojištěnce platí kraj a dospěl k závěru, že kraj tímto postupem porušuje svoji povinnost řádné péče se svěřenými finančními prostředky (§ 17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích). Krajský soud dovodil, že darovací smlouvy, které kraj uzavřel s pojištěnci a jejichž předmětem je úhrada regulačního poplatku za pojištěnce, jsou právními úkony neplatnými podle § 39 občanského zákoníku a tyto smlouvy rovněž odporují dobrým mravům. Krajský soud shledal nedůvodnou a nepřípadnou námitku, že měla být použita analogie s § 331 obchodního zákoníku nebo s § 59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Pokud by totiž zákonodárce měl v úmyslu připustit úhradu regulačního poplatku třetím subjektem, natož z veřejných prostředků, jistě by tato možnost byla v zákoně uvedena. Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce, že žalobkyně se nedopustila jednání soustavně a opakovaně; neztotožnil se ani s námitkou poukazující na porušení § 2 odst. 4