3 Ads 19/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 19/2010- 67 - text 3 Ads 19/2010 - 73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: JUDr. M. S., zastoupeného JUDr. Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Bartákova 34, Praha 4, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 1. 2009, č. j. x, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 2 Cad 32/2009 – 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 1. 2009, č. j. x. Rozhodnutím žalované byl žalobci od 2. 3. 2008 podle § 56 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) snížen starobní důchod. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobci byl dodatečně započten vyměřovací základ prokázaný za období, které bylo dříve pro výpočet osobního vyměřovacího základu vyloučeno. Vzhledem k tomu, že od 2. 3. 2008 do 7. 2. 2009 bylo žalobci vyplaceno o 1281 Kč více, bude tato částka zúčtována ze splátky důchodu za únor 2009. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítal, že výpočet důchodu podle zákona o důchodovém pojištění je diskriminační pro vyšší příjmové skupiny a to s ohledem na § 15 téhož zákona. Žalobce v dostatečném předstihu předložil žalované vyměřovací základ osoby samostatně výdělečně činné a tyto skutečnosti byly žalované známy již ke dni 23. 6. 2008. Zúčtování důchodu pak není tak složitou věcí, aby muselo trvat od 23. 6. 2008, kdy příslušné územní pracoviště správy sociálního zabezpečení zjistilo potřebné údaje až do 15. 1. 2009, kdy bylo napadené rozhodnutí vypraveno. Liknavost orgánů sociálního zabezpečení nemůže jít k tíži žalobce, stržení části důchodu za červenec 2008 až leden 2009 je neoprávněné. Žalovaná měla se žalobcem minimálně projednat možnost zúčtování tvrzeného přeplatku ve splátkách, protože pokud byl žalobce odkázán na starobní důchod a k němu by nepřistupovala vyživovací povinnost manželky, dostal by se do tísnivé sociální situace. Městský soud v Praze uvedl, že žalobce v řízení u tamního soudu vedeném pod sp. zn. 1 Cad 29/2008 dne 2. 10. 2008 předložil údaj o důchodovém pojištění osoby samostatně výdělečně činné za rok 2007. Písemnost byla Pražskou správou sociálního zabezpečení v Praze 3 vyhotovena dne 9. 9. 2008. Údaje o důchodovém pojištění žalobce pak byly žalované doručeny soudem dne 8. 10. 2008. Těmito zjištěními soud vyvracel tvrzení žalobce o okamžiku znalosti žalované o vyměřovacím základu žalobce za rok 2007. Soud dále zdůraznil, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, je pouze podpůrným zákonem k zákonu č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Tento zákon pak upravuje v § 118a odst. 3 oprávnění příjemců dávek důchodového pojištění tak, že nárok na vrácení popř. náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši než náležela zaniká uplynutím 5 let ode dne výplaty dávky. Žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí nepochybila, neboť neuplynula lhůta pro nárok na vrácení přeplatku na částce důchodového pojištění. Vzhledem k výši dávky, na kterou žalobci vznikl nárok, částka 11 240 Kč, kdy přeplatek na vyplácené dávce za období od 2. 3. 2008 do 7. 2. 2009 činí 1281 Kč, nikterak neohrozí jeho výživu, a to i s ohledem na znění § 91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, upravujícího vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely. Přeplatky vzniklé na dávce důchodového pojištění jsou přednostními pohledávkami, k jejich uhrazení se použije srážka z důchodu ve smyslu § 299 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). K námitkám žalobce stran diskriminace a porušení čl. 30 odst. 1 Listiny soud uvedl, že tento článek pouze stanoví právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, kdy interpretačním pravidlem je čl. 41 odst. 1 Listiny, dle kterého se tohoto práva lze domáhat pouze v mezích zákonů, tedy v mezích zákona o důchodovém pojištění. I když § 15 zákona o důchodovém pojištění zakládá širší solidaritu mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva, nelze o tomto ustanovení hovořit tak, že by bylo výslovně diskriminační ve vlastním smyslu tohoto slova k osobám s vyššími příjmy. Proto soud neshledal důvod k postupu podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podání návrhu na zrušení ust. § 15 zákona o důchodovém pojištění. Toto ustanovení odkazuje na čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, který dává soudu pouze možnost v případě, že dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předložit věc Ústavnímu soudu. Jelikož soud k takovému názoru nedošel, uzavřel, že nejsou dány podmínky pro to, aby věc předložil Ústavnímu soud k posouzení, zda ust. § 15 zákona č. 155/1995 Sb. je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména pak s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel z důvodů vymezených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Povinnostem na straně stěžovatele odpovídají na straně druhé povinnosti správních orgánů a k tíži stěžovatele nemůže jít neplnění těchto povinností z důvodu prodlev v komunikaci v rámci struktury žalované. Stěžovatel je toho názoru, že pokud zákon o důchodovém pojištění neobsahuje lhůtu, ve které je žalovaná povinna přepočítat výši již přiznaného důchodu, je nutno vyjít ze lhůty stanovené tímto zákonem pro rozhodnutí o podání žádosti o přiznání starobního důchodu nebo ze lhůt stanoveným zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád. Pokud se týče napadeného postupu žalované z hlediska běhu lhůt, zákon o důchodovém pojištění obsahuje pouze prekluzivní lhůtu pro vrácení přeplatku. Na postup žalované i právní výklad soudu dopadá v plném rozsahu nález Ústavního soudu I. ÚS 348/04. Ve zbytku stěžovatel odkázal na znění žaloby. Stěžovatel vytýká soudu rozpornost v jeho tvrzení, že nebyl ohrožen stržením přeplatku na sociální jistotě. Vzájemná vyživovací povinnost manželů je totiž subsidiární a lze ji vyžadovat pouze tehdy, pokud je ohrožena úroveň sociální jistoty jednoho z manželů. Za účelové považuje stěžovatel závěry soudu, že žalovaná neohrozila jeho sociální jistoty, protože se při vyúčtování pohybovala v zákonném rámci nezabavitelných částek důchodu. Exekuci je nutno považovat v rámci řízení za ultima ratio, která nastupuje pouze tehdy, pokud příjemce dávky neplní své povinnosti dobrovolně, případně přeplatek zavinil. Stěžovatel namítá neústavnost ust. § 15 zákona o důchodovém pojištění, neboť redukce příjmů pro výpočet procentní výměry důchodu stanovená v tomto ustanovení jej znevýhodňuje a zakládá jeho nerovné postavení. Tímto ustanovením jsou poškozeni pojištěnci s vyššími příjmy, tedy ty osoby, jejichž příjem přesahuje základní stanovenou částku osobního vyměřovacího základu. U druhé redukční hranice a zejména u třetí dochází k podstatnému snížení výpočtového základu, aniž by byla zřejmá úvaha zákonodárce o legitimním smyslu a cíli uvedené úpravy. V důvodové zprávě se lze dočíst pouze to, že ve stanovení výpočtového základu se promítá princip sociální solidarity, že redukce má progresivní charakter a že stanovené částky jsou oproti dřívější úpravě vyšší. Faktickým výsledkem uplatnění uvedených redukcí je to, že čím je vyšší suma zaplaceného pojištění, tím je relativně nižší vyplácený důchod. Pokud soud hovoří o širší solidaritě, v zákoně o důchodovém pojištění se neobjevuje žádný pojem odpovídající širší nebo užší solidaritě. Stěžovatel upozornil na skutečnost, že o obdobném sporu je rozhodováno rovněž u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. Ús 8/2007. V jiném případě soud řízení přerušil, jeho návrhem na přerušení řízení se nezabýval. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Kasační stížnost je tak podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Úvodem Nejvyšší správní soud pro posouzení věci považuje za podstatné osvětlit povahu právní úpravy § 56 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění ve srovnání s úpravou § 118a zákona č. 582/19