5 As 89/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 89/2008- 78 - text č. j. 5 As 89/2008 - 88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: Energotrans, a. s., se sídlem Partyzánská 7, Praha 7, zastoupený prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008, č. j. 7 Ca 77/2007 – 44, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008, č. j. 7 Ca 77/2007 – 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 7 Ca 77/2007 – 44, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2007, č. j. 500/2133/50211/06. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“), odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 16. 10. 2006, č. j. 98298/2006/KUSK/2/OŽP/Do. Žalovaný citovaným rozhodnutím současně potvrdil rozhodnutí – o schválení Plánu snižování emisí na zvláště velký spalovací zdroj znečišťování ovzduší Energotrans, a. s. – elektrárna Mělník I. Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížností. V kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a namítal, že věc byla posouzena dle nesprávného procesního předpisu (namísto zákona č. 71/1967 Sb., mělo být postupováno podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řad). Dále namítal nesprávné posouzení celé věci, neboť podle jeho názoru nedošlo k naplnění ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), když byla stěžovateli uložena povinnost dodržovat některé emisní limity. Dle názoru stěžovatele je podstatné, že s ohledem na rekonstrukci zdroje (viz zejména stavební povolení z roků 1988 a 1996) daný emisní zdroj nemůže být považován za tzv. stávající zdroj znečištění, jak nesprávně dovodil žalovaný v rozporu s ustanovením § 54 odst. 7 a 8 zákona o ochraně ovzduší a ustanovením § 2 písm. c) nařízení vlády č. 325/2002 Sb. Naopak, zmíněné rekonstrukce emisního zdroje doložené ve spise umožňovaly plnění limitů stanovených pro tzv. nové zdroje, a proto také měl být daný zdroj zařazen mezi nové zdroje s jiným právním režimem oproti stávajícím zdrojům. K nesprávnému posouzení právních otázek týkajících se zařazení daného emisního zdroje stěžovatel uvádí, že soud dovodil správnost napadeného rozhodnutí žalovaného z jediného argumentu: daný emisní zdroj je výslovně uveden v příloze nařízení vlády č. 112/2004 Sb. Toto nařízení bylo vydáno k provedení zákona o ovzduší, přičemž takováto pravomoc vlády je nutná k zajištění mezinárodních závazků České republiky a tudíž také všechny důvody pro zařazení daného zdroje mezi nové zdroje tvrzené stěžovatelem jsou irelevantní a zařazení zdroje do stávajících zdrojů s daným právním režimem aplikovaným žalovaným je správné. Tento závěr soudu je dle stěžovatele zcela nesprávný. Nařízení vlády č. 112/2004 Sb. sice obsahuje v příloze jmenovitě daný emisní zdroj, ovšem v ustanovení § 6 odst. 3 zákona o ovzduší není dána výslovná pravomoc vlády k určení konkrétních stávajících zdrojů právním předpisem, jak se domnívá soud. Aniž by ovšem uváděl použitou výkladovou metodu k tomuto názoru vedoucí. Taková metoda by musela být založena na neodůvodněném a nepřípustném rozšiřujícím výkladu. Chybějící pravomoc vlády rozhodně nelze odvodit ani od soudem tvrzené obecné odpovědnosti vlády za provádění mezinárodních závazků (soudem nekonkretizovaných). I tato odpovědnost vlády musí být prováděna v souladu s právním řádem České republiky. Jestliže tato pravomoc vlády k výslovnému určení konkrétních stávajících emisních zdrojů v nařízení vlády není dána, nemůže být nařízení vlády č. 112/2004 Sb. považováno za vydané k provedení zákona a soud by k němu neměl s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy přihlížet a naopak by se měl řídit pouze zákonem, v daném případě pravidly zařazování emisních zdrojů mezi tzv. stávající zdroje podle ustanovení § 54 odst.7 a 8 zákona o ochraně ovzduší. Právě tato zákonná ustanovení pak dle názoru stěžovatele s přihlédnutím k provedeným rekonstrukcím daného zdroje odůvodňují závěr, že daný zdroj je nezbytné zařadit mezi zdroje nové, nikoliv stávající. Popřípadě se správní orgán měl při aplikaci ustanovení § 54 odst. 7 a 8 zákona o ochraně ovzduší vypořádat se všemi argumenty a důkazy o rekonstrukci zdroje předložené stěžovatelem, což neučinil. Takový postup podle ustanovení § 54 odst. 7 a 8 zákona o ochraně ovzduší je i logický, protože pokud by měly být stávající zdroje fixovány v nařízení vlády, ztrácí smysl i daná zákonná ustanovení zákona o ovzduší a je zcela vyloučeno jakékoliv správní posuzování a uvážení ve vazbě na případné rekonstrukce emisních zdrojů a změny skutkového stavu. Tím by byly porušeny i základní zásady správního práva a jeho flexibilita v rámci daném zákonem, kterou může nutně zajišťovat jen správní orgán při správním rozhodování, přihlížející ke všem okolnostem a důkazům. Pokud žalovaný i soud vycházeli jen z nařízení vlády č. 112/2004 Sb., negující zákonný režim zákona o ovzduší, opominuli tím přirozeně zcela argumenty i dokumentaci stěžovatelem předloženou v rámci správního řízená, čímž je dána i vada řízení. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 2. 10. 2008. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že soud nevyvodil ve svém napadeném rozsudku žádné závěry z jím zjištěné skutečnosti, že v proběhlém správním řízení bylo nesprávně postupováno podle předchozího procesního právního předpisu, zákona č. 71/1967 Sb. Ačkoli se soud přiklonil k tvrzení stěžovatele, že správní orgán prvního stupně i žalovaný při svém rozhodování nesprávně aplikovali ustanovení § 179 zákona č. 500/2004 Sb. a shledal tento jejich postup jako vadu řízení, výslovně ve svém rozsudku v této souvislosti uvedl, že tato vada nebyla takové povahy, aby ve svém důsledku mohla pro stěžovatele znamenat nějakou prokazatelnou újmu a byla důvodem pro zrušení žalobou napadených správních rozhodnutí. Aplikující správní orgán je při svém rozhodování vázán veškerými obecně závaznými právními předpisy, a to bez ohledu na jejich právní sílu. Posuzování případného rozporu právních předpisů různé právní síly mu nepřísluší, není dokonce oprávněn ani k podání pouhého návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona či jiného právního předpisu pro jeho rozpor s ústavou resp. zákonem. Správní orgán tak vychází z presumpce ústavnosti aplikovaného právního předpisu, a to až do doby, kdy je o případném opaku rozhodnuto Ústavním soudem jakožto příslušným orgánem veřejné moci podle zákona č. 182/1993 Sb. V daném případě tak správní orgán prvního stupně i žalovaný při řešení otázky kategorie daného emisního zdroje aplikovali příslušný platný a účinný právní předpis - nařízení vlády č. 112/2004 Sb. Žalovaný je přesvědčen o dostatku pravomoci vlády upravit danou otázku svým nařízením. Dle ustanovení čl. 78 Ústavy ČR je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, přičemž k tomuto není třeba (na rozdíl od vyhlášky ministerstva) výslovného zmocnění uvedeného v zákoně. V případě nařízení č. 112/2004 Sb. se jedná o právní předpis provádějící zákon č. 86/2002 Sb. a pohybující se v jeho rámci. Na tom dle názoru žalovaného nic nemění ani přímé uvedení konkrétních provozů v seznamu stávajících emisních zdrojů, neboť žádné ustanovení právního řádu ČR nevylučuje možnost upravit obecně závazným právním předpisem postavení, práva a povinnosti ve vztahu ke konkrétním individuálně vymezeným právním subjektům. Bez ohledu na výše uvedené je žalovaný toho názoru, že zařazení daného zdroje jakožto zdroje stávajícího lze zároveň dovodit i z kritérií stanovených v § 54 odst. 7 zákona č. 86/2002 Sb. Skutečnost, že se správní orgán prvního stupně s touto otázkou dostatečně vypořádal, lze dovodit z předloženého správního spisu. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl uvedenou kasační stížnost jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Ze spisového materiálu vyplynulo, že krajský úřad