5 Azs 11/2010 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 11/2010- 60 - text č. j. 5 Azs 11/2010 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobkyně: O. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, č. j. 46 Az 40/2009 – 16, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyni s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2009, č. j. OAM161/LEBE03BE032009, byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu až poté, co jí bylo uděleno v pořadí již druhé správní vyhoštění rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Znojmo ze dne 26. 5. 2009, č. j. CPBR620520/ČJ2009064068SV. Za důvod svého odchodu z Ukrajiny přitom žalobkyně podle žalovaného uvedla pouze možnost vydělat si v České republice a dostudovat zde, tedy skutečnosti z hlediska zákona o azylu irelevantní. Žalovaný proto dospěl k názoru, že žalobkyně podala žádost pouze s cílem vyhnout se vyhoštění z České republiky. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 25. 6. 2009 u Krajského soudu v Praze, který shledal žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 46 Az 40/2009  16, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se vyhoštění z území České republiky. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/200848, publikovaný pod č. 1724/2008 Sb.NSS, uvedl, že žalobkyně naplnila všechny podmínky třístupňového testu, jejichž splnění je nezbytné k zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost podle § 16 odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud nicméně konstatoval, že žalovaný pochybil, pokud se v odůvodnění rozhodnutí nezabýval otázkou možné vážné újmy, která mohla žalobkyni hrozit v případě návratu do země původu, neboť i v případě zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost je žalovaný povinen se přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a zrušil je. Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jíž opírá o kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel má za to, že rozhodl zcela v souladu s § 16 odst. 2 zákona o azylu. Toto ustanovení bylo do zákona o azylu vtěleno jako prostředek k zabránění zneužívání azylové procedury. Závěr krajského soudu, že v případě zamítnutí žádosti podle § 16 odst. 2 zákona o azylu je třeba posuzovat i naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, podle stěžovatele odporuje zákonu. Povinnost zkoumat existenci hrozby vážné újmy ukládá zákon o azylu pouze v případě zjevné nedůvodnosti podle § 16 odst. 1 písm. e) a f) zákona o azylu. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce, aby nebezpečí vážné újmy bylo posuzováno i při zamítnutí žádosti podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, nepochybně by tento požadavek učinil součástí textu zákona o azylu. Stěžovatel se domnívá, že se nejedná o naplnění zásady nonrefoulement. V této souvislosti poukázal též na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 3 Azs 32/2009  42, a ze dne 2. 9. 2009, č. j. 3 Azs 37/2009 - 55, obě dostupná na www.nssoud.cz. Dále uvedl, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu existuje rozkol, pokud jde o otázku posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2009, č. j. 4 Azs 51/2009  65, www.nssoud.cz. Dle stěžovatele je proto nutno judikaturu Nejvyššího správního soudu sjednotit. Zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona o azylu neznamená okamžitý výkon uloženého správního vyhoštění. Jedná se toliko o konstatování snahy žadatele odvrátit hrozící správní vyhoštění prostřednictvím zjevně nedůvodné žádosti o mezinárodní ochranu, což je zneužitím azylové procedury. U žadatelů, jejichž žádost byla zamítnuta pro zjevnou nedůvodnost, je zásada nonrefoulement naplněna v rámci řízení o správním vyhoštění při posuzování důvodů znemožňujících vycestování podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Pokud by o stejné věci stěžovatel rozhodoval i v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jednalo by se o nežádoucí duplicitu. Posuzování existence hrozícího nebezpečí vážné újmy v rámci řízení o správním vyhoštění pokládá stěžovatel za konformní s právem Evropské unie. Podle stěžovatele je namístě učinit judikaturní odklon, neboť dosavadní judikatura, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/200878, www.nssoud.cz, neobsahuje názor Nejvyššího správního soudu na duplicitu posuzování existence hrozby nebezpečí vážné újmy podle § 14a zákona o azylu a § 179 zákona o pobytu cizinců. Judikatura nereflektuje ani existenci závazného stanoviska podle § 120a zákona o pobytu cizinců, jehož prostřednictvím se správní orgán vypořádává s povinností dodržovat zásadu non-refoulement. Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 4. 2010 uvedla, že § 16 odst. 2 zákona o azylu je třeba interpretovat tak, že pouze dává stěžovateli pravomoc za stanovených podmínek žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou zamítnout. Toto ustanovení musí stěžovatel posuzovat v kontextu s § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a zkoumat, zda případné vycestování cizince nebude v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, např. s pravidlem non-refoulement. Dospěje-li k závěru, že vycestování není v rozporu s mezinárodními závazky, může za stanovených podmínek žádost zamítnout pro zjevnou nedůvodnost. V odůvodnění rozhodnutí však musí své závěry řádně odůvodnit. Pokud jde o kasační námitku týkající se vztahu mezi posuzováním existence nebezpečí vážné újmy podle § 14a zákona o azylu a podle § 179 zákona o pobytu cizinců, nejedná se dle žalobkyně o dvojí posuzování téže věci. Uvedená řízení se podstatně liší z hlediska svého předmětu, způsobu zahájení i správního aktu, který je jeho výsledkem. Závazné stanovisko je pozitivním správním aktem, naproti tomu rozhodnutí podle § 16 odst. 2 zákona o azylu je správním aktem negativním. Žalobkyně přitom poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2000, č. j. 22 Ca 58/2000 - 31, zveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 849/2001, s. 371, podle něhož „[v] řízení zahajovaném na návrh mohou materiální právní moci nabýt pouze pozitivní správní rozhodnutí, zatímco negativní správní rozhodnutí nabývají pouze formální právní moci. Negativní rozhodnutí tak nebrání správnímu orgánu v provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí v téže věci“. V replice ze dne 14. 4. 2010 stěžovatel uvedl, že Nejvyšší správní soud provedl judikatorní odklon, kterým se dostal do rozporu s předchozí judikaturou. Nezabýval se ovšem skutečností, že zásada non-refoulement je u zjevně nedůvodných žádostí podle § 16 odst. 2 zákona o azylu naplněna v rámci řízení o správním vyhoštění. Skutečnost, že posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany je vyloučeno v případě zjevně nedůvodných žádostí, vedla zákonodárce k tomu, že v zákoně o pobytu cizinců zakotvil § 179. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.) a jedná za něj zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním, vyžadovaným podle zvláštních zákonů pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vla