6 Azs 15/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 15/2010- 82 - text 6 Azs 15/2010 - 92 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: R. R., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2010, č. j. 61 Az 26/2008 - 45, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Odměna JUDr. Milana Hulíka, advokáta, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, se určuje částkou 2400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Průběh řízení Žalobce vstoupil na území České republiky dne 10. 12. 2007 na základě turistického víza. Z rozhodnutí o uložení správního vyhoštění (ve spisu) vyplývá, že po vypršení platnosti víza a platnosti výjezdního příkazu, který mu byl udělen následně, setrvával žalobce na území bez oprávnění k pobytu od 22. 1. 2008 až do 4. 3. 2008, kdy jej zadrželi pracovníci Inspektorátu cizinecké Policie Ostrava. Den poté uložil Inspektorát cizinecké policie žalobci správní vyhoštění, v němž stanovil dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, na jeden rok. Dne 16. 3. 2008 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V pohovoru uvedl, že v předvolební kampani podporoval Julii Tymošenkovou, rozdával letáky na její podporu a snažil se přesvědčit co největší počet osob, aby jí daly své hlasy. V jeho městě ovšem funguje sportovní klub, jehož členové jsou zastánci strany Janukovyče; ti mu vyhrožovali zlámáním rukou a nohou, pokud nepřestane podporovat Julii Tymošenkovou. Žalobce rovněž uvedl, že majitel klubu má dobré vztahy s policií, takže by nemělo smysl obracet se na ni s žádostí o pomoc. Na otázky, proč nepodal žádost o mezinárodní ochranu ihned po příjezdu do České republiky, žalobce odpověděl, že mu bylo slíbeno pracovní vízum, takže o azylu neuvažoval. Žalobce pokládal za lepší možnost získat pracovní vízum, než žádat o azyl a svěřovat se se svými problémy. I nyní, v případě návratu do vlasti, se žalobce obává, že by se musel skrývat, neboť by ho mohli „zmrzačit“. Dne 25. 3. 2008 rozhodl žalovaný, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Podle tohoto ustanovení se zamítne jako zjevně nedůvodná žádost „je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak.“ Po shrnutí skutkového stavu žalovaný popsal okolnosti uložení správního vyhoštění, jak mu vyplynuly z výpovědi žalobce a ze spisového materiálu. Poté konstatoval, že ačkoliv měl žalobce možnost pohybovat se svobodně na území České republiky a kontaktovat zástupce státních orgánů, využil možnost podat žádost o mezinárodní ochranu až poté, co mu hrozilo vyhoštění. A to přesto, že důvody uváděné v žádosti mu byly známy již dříve a v podání žádosti o mezinárodní ochranu mu nebránily žádné objektivní okolnosti. Rozhodnutí žalobce obdržel dne 26. 3. 2008. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce Krajskému soudu v Ostravě včas vlastnoručně sepsanou žalobu. Kromě námitky, že informace v žádosti o mezinárodní ochranu a v rozhodnutí byly sepsány nesprávně, žalobce vysvětloval, proč na území určitou dobu setrvával bez oprávnění k pobytu, a zdůraznil některé důvody své žádosti o mezinárodní ochranu tvrzené v pohovoru. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by znemožnila aplikaci § 16 odst. 2 zákona o azylu. Naplnění podmínek podle tohoto ustanovení podle žalovaného vylučuje posouzení případu podle § 12 zákona o azylu. Navrhoval proto žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Krajský soud v Ostravě dne 25. 1. 2010 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodoval bez nařízení jednání. Krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, z něhož vyplývá, že podle § 16 odst. 2 lze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou, pokud je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Této povinnosti žalovaný nedostál, když se nezabýval tvrzeními žalobce podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Jelikož se žalovaný nevypořádal s tím, zda žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany, shledal krajský soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Tento rozsudek byl žalovanému doručen dne 5. 2. 2010. II. Námitky stěžovatele v kasační stížnosti Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá zákonnost rozsudku krajského soudu [podle § 103 písm. a) s. ř. s.] včas podanou kasační stížností. Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti povinnosti uložené krajským soudem, aby v rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona o azylu zkoumal naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel je přesvědčen, že taková povinnost je v rozporu se zákonným ustanovením, ba dokonce v rozporu se smyslem a účelem institutu zjevně nedůvodných žádostí. Navíc poukazuje na rozpornou judikaturu k této otázce, přičemž rozkol byl podle něj identifikován i Nejvyšším správním soudem v usnesení č. j. 4 Azs 51/2009 - 65 ze dne 2. 9. 2009. Povinnost zkoumat existenci vážné újmy podle stěžovatele zákon o azylu ukládá správnímu orgánu jen v případě postupu dle § 16 odst. 1 písm. e) a f). Nadbytečnost posuzování doplňkové ochrany v případě uvedeného žadatele o mezinárodní ochranu podle něj vyplývá i z usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 32/2009 - 44 ze dne 2. 9. 2009. K naplnění závazku „non-refoulement“ (tedy nenavracení cizinců do země, kde jim hrozí pronásledování nebo vážná újma) slouží u cizinců, jejichž žádost je zamítnuta podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, posuzování důvodů znemožňujících vycestování podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Uvedené ustanovení je totožného znění jako ustanovení o doplňkové ochraně v § 14a zákona o azylu a závazné stanovisko k posouzení důvodů znemožňujících vycestování vydává v řízení o správním vyhoštění Odbor azylové a migrační politiky, tedy stejný správní orgán, který rozhoduje i o udělování mezinárodní ochrany. Policie je v řízení o správním vyhoštění tímto závazným stanoviskem vázána. Pokud by tedy stěžovatel měl posuzovat důvody pro udělení doplňkové ochrany, jednalo by se o rozhodování o téže věci dvakrát (res administrata). Stěžovatel takový postup označil za nepřípustný formalismus s tím, že je vázán svým závazným stanoviskem, a pokud nedojde k jeho změně v rámci odvolacího řízení, nemůže se od závěrů v něm obsažených odchýlit. Stěžovatel pokládal zrušení správního rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jež byla vytvořena po vydání správního rozhodnutí a nebyla proto stěžovateli v době rozhodování známa, za nepřípustnou retroaktivitu. Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 4. 2010 žalobce uvedl, že se s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ztotožňuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Žalobce si také vyhradil právo doložit další důkazy ke zpochybnění tvrzení správního orgánu o tom, že žádost o mezinárodní ochranu podal pouze za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že tyto další důkazy soudu doručeny nebyly. III. Přípustnost a přijatelnost kasační stížnosti Poté, co Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační stížnosti, vážil, zda kasační stížnost naplňuje podmínky přijatelnosti. Podle § 104a s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle ustálené judikatury (srov. usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz) je kasační stížnost přijatelná, a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, b) pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, c) pokud je potřebné učinit tzv. judikatorní odklon, d) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do h