7 As 2/2009 — Nejvyšší správní soud

7 As 2/2009- 80 - text č. j. 7 As 2/2009 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Hnutí DUHA Jeseníky, se sídlem Radim 8, Brantice, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, za účasti osoby zúčastněné na řízení: InterCora, spol. s r. o., se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 26/2006  50, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 26/2006 – 50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č. j. 22 Ca 26/2006 – 50, zrušil Krajský soud v Ostravě pro vady řízení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „stěžovatel“) ze dne 1. 11. 2005, č. j. 24915/2005/ÚPS/Chr/0005, kterým bylo změněno územní rozhodnutí Městského úřadu Krnov (dále jen „stavební úřad“) ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2004004009/RR/SU/BI, o umístění stavby „Obchodní centrum, ul. Opavská, k. ú. Opavské Předměstí, NOVOSTAVBA OBCHODNÍHO CENTRA“. Krajský soud shledal důvodnými žalobní body 1 a 2, v nichž žalobce (dále jen „účastník řízení“) namítal, že se stavební úřad nezabýval jeho námitkami s odůvodněním, že se netýkaly ochrany přírody a krajiny a že stěžovatel neodůvodnil, proč byl tento názor stavebního úřadu správný. Ust. § 70 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) upravuje podmínky účasti občanských sdružení v řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Pokud občanské sdružení tyto podmínky splní, stává se účastníkem daného řízení. Citované ustanovení však nijak neomezuje práva takového účastníka řízení. V této souvislosti krajský soud odkázal na ust. § 4 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a na ust. § 36 a § 39 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a uvedl, že ani v těchto ustanoveních nejsou obsažena žádná omezení obsahu či rozsahu námitek kteréhokoliv účastníka. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 5 A 137/2000 - 137 (správně č. j. 5 A 137/2000 - 37) označil krajský soud za nepřípadný, neboť ve zmiňované věci námitky občanského sdružení směřovaly k tomu, že stavební úřad řízení nezastavil, ačkoli pro to byly splněny podmínky. Krajský soud dále citoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2 As 57/2008 – 84, a část rozsudku tohoto soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 5 As 53/2004 - 96. Poté krajský soud vyslovil závěr, že správní orgány obou stupňů se v dané věci vůbec nezabývaly námitkami účastníka řízení (resp. stavební úřad odůvodnil jejich zamítnutí pouze obecným odkazem na to, že se netýkaly zákona o ochraně přírody a krajiny, a stěžovatel tento postup potvrdil), a proto jsou jejich rozhodnutí v tomto ohledu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. K tomu krajský soud s odkazem na ust. § 3 odst. 1 písm. k) a § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny poznamenal, že citovaný zákon se netýká pouze přírody v úzkém smyslu (flóra, fauna), ale též krajiny, takže např. námitka účastníka řízení o narušení historického rázu města nevybočuje z rámce citovaného zákona. Úkolem správních orgánů v řízení o umístění stavby však nebude zkoumat, zda jsou určité námitky podřaditelné pod zákon o ochraně přírody a krajiny, ale to, zda řešení dané otázky spadá do kompetence stavebního úřadu a jaký význam má z hlediska územního rozhodnutí, bez ohledu na to, který účastník řízení námitku vznesl. Důvodnou shledal krajský soud i námitku, že územní rozhodnutí bylo vydáno bez dohody s orgánem památkové péče. Stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí pouze označil podle dat jednotlivá stanoviska tohoto orgánu, aniž by bylo zřejmé, co obsahují a uzavřel zcela obecně, že zkoordinoval doložená stanoviska dotčených orgánů státní správy. Stěžovatel pak v napadeném rozhodnutí zmínil pouze poslední stanovisko orgánu státní památkové péče (ze dne 6. 5. 2005) s tím, že toto je kladné. Tento postup byl vadný, neboť správní orgány se vůbec nezabývaly tím, že dotčený orgán poskytl postupně více stanovisek, a to odlišných, a nezdůvodnily, proč se přiklonily k poslednímu z nich. Předmětná rozhodnutí jsou z tohoto hlediska zcela nepřezkoumatelná. Žalobní námitka, že rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno bez zjištění přípustnosti zásahu do krajinného rázu a významného krajinného prvku, byla podle krajského soudu formulována velmi obecně a ze žaloby tak nebylo zřejmé, o jakou složku krajinného rázu se má jednat. Účastník řízení sice tvrdil, že jde o zásah do významného krajinného prvku – údolní nivy, avšak z obsahu spisu je patrno, že jde o území městské zástavby, poblíž frekventované silnice I/57. V blízkosti sice teče řeka Opava, ale její koryto je zahloubeno oproti terénu lokality o 3 až 4 m. Navíc byl záměr této stavby posouzen v řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a k věci se dále vyjadřoval Městský úřad Krnov. Tuto námitku proto krajský soud nepovažoval za důvodnou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Důvod uvedený krajským soudem pro zrušení napadeného rozhodnutí, že se stavební úřad v územním řízení vůbec nezabýval námitkami účastníka řízení a nerozhodl o nich, nemůže podle stěžovatele obstát. Stavební úřad se námitkami účastníka řízení zabýval a rozhodl o nich tak, že je v plném rozsahu zamítl. Stavební úřad tak postupoval v naprostém souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2006, č. j. 5 As 53/2004 - 96, který citoval krajský soud v napadeném rozsudku, neboť v průběhu územního řízení nebránil účastníkovi řízení v uvedení jakékoli námitky, jakéhokoli obsahu a o všech jeho námitkách rozhodl, a to tak, že jim nevyhověl. Tuto část výroku pak stavební úřad zdůvodnil tím, že se netýkají ochrany přírody a krajiny. Ke shodnému závěru dospěl rovněž stěžovatel v napadeném rozhodnutí. Svůj právní názor přitom opíral o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 5 A 137/2000 - 137 (správně č. j. 5 A 137/2000 - 37), z jehož obsahu plyne, že občanská sdružení založená za účelem ochrany přírody a krajiny mohou ve správních řízeních vznášet připomínky či námitky jen v rozsahu předmětu své činnosti. Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by stavební úřad v průběhu územního řízení účastníka řízení omezil nebo mu jinak upřel jeho procesní práva. V průběhu odvolacího řízení pak stěžovatel svým opatřením podle ust. § 33 odst. 2 správního řádu umožnil všem účastníkům řízení, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřili k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhli jeho doplnění. Stěžovatel se odvoláním podaným účastníkem řízení podrobně zabýval spolu s rozhodnutím stavebního úřadu a souvisejícím spisovým materiálem a teprve po jeho přezkoumání v celém rozsahu dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí netrpí takovými věcnými a procesními vadami, pro které by bylo nutno je zrušit. Ve svém rozhodnutí se podrobně zabýval i námitkami účastníka řízení, které byly uplatněny až v jeho podání ze dne 20. 9. 2005, tedy po lhůtě stavebním úřadem stanovené. Ani v rozhodnutí stavebního úřadu, ani v rozhodnutí stěžovatele není uvedeno, že se k nim nepřihlíží, tzn. že se jimi správní orgány nebudou zabývat. Podle stěžovatele krajský soud rozhodl v rozporu se zákonem, pokud dospěl k závěru, že žalobní námitky 1 a 2 byly důvodné. Účastník řízení se sice dovolával svých procesních práv, ale vydáním napadeného rozhodnutí k žádnému zásahu do procesních práv účastníka řízení nedošlo. Účastník řízení byl vyrozuměn o termínu ústního jednání, o jeho námitkách stavební úřad řádně rozhodl, nebylo mu upřeno ani právo na podání opravného prostředku, čehož také využil, ani subjektivní procesní právo v průběhu řízení o odvolání. Stěžovatel se podrobně zabýval obsahem všech jeho námitek. Skutečnost, že správní orgány námitkám účastníka řízení nepřisvědčily, nezpůsobuje porušení jeho procesních práv. Dále stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118, na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97, a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, jímž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1996, č. j. 6 A 95/94 – 42, a v této souvislosti ocitoval závěry, ke kterým dospěl Vrchní soud v Praze v novém rozhodnutí. Připomenul také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2001, č.