8 As 13/2009 — Nejvyšší správní soud

8 As 13/2009- 157 - text 8 As 13/2009 - 161 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudů JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobce: DPÚK a. s., se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Autobusy KAVKA, a. s., se sídlem Báňská 287, Most, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Želénská 1291, Duchcov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2006, čj. 152/2006190STSP/5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, čj. 10 Ca 25/2007  78, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 11. 2006, čj. 152/2006-190-STSP/5, zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „krajský úřad“), ze dne 6. 9. 2006, čj. 5764/DS/06/129160, kterým krajský úřad rozhodl podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že žalobce není účastníkem správního řízení ve věci vydání rozhodnutí o udělení licence na linku Louny – Pnětluky – Kounov, zahájeného na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení. II. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, čj. 10 Ca 25/2007  78, zamítl. Městský soud konstatoval, že předmětem řízení je posouzení otázky účastenství žalobce v řízení o udělení licence na provozování veřejné linkové osobní dopravy osobě zúčastněné na řízení. Uvedl, že v licenčním řízení je vydáváno oprávnění k výkonu určité konkrétně vymezené činnosti za stanovených podmínek. Žadatel je jediným subjektem, jehož práva a povinnosti mohly být tímto rozhodnutím dotčeny, a žalobce proto není účastníkem řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. Žalobce se svého účastenství dovolával na základě § 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), který však sám o sobě žalobci žádná práva nestanoví. Toto ustanovení upravuje situaci, kdy dopravní úřad příslušnou licenci nevydá. Posouzení, zda k naplnění hypotézy této právní normy došlo, přísluší dopravnímu úřadu, který zastupuje veřejný zájem. Městský soud dále uvedl, že v rozhodné době byla smlouva s žalobcem o závazku veřejné služby vypovězena, žalovaný proto neporušil podmínku § 12 odst. 3 písm. a) zákona o silniční dopravě [ani čl. 3 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen „nařízení č. 1191/69“)] zajistit s ohledem na veřejný zájem veřejnou osobní dopravu na konkrétní lince. Městský soud neshledal důvodnou námitku, že žadatel o licenci nemá vlastní označník a nemá ani uzavřenou smlouvu se žalobcem o užívání jeho označníku. Žalobce podle městského soudu nemohl nabýt práva být účastníkem řízení o udělení licence jinému dopravci ani jako osoba, jíž je žádost třetí osoby o udělení licence zaslána k vyjádření jako majiteli označníku [§ 11 odst. 3 písm. d) zákona o silniční dopravě]. Podle městského soudu nebyla důvodná ani námitka, že § 19 odst. 1 zákona o silniční dopravě je v rozporu s nařízením č. 1191/69, protože závazek veřejné služby na dané lince vzniká udělením licence. Městský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí není v rozporu s komunitárním právem. Uvedl, že samotná licence neukládá závazek veřejné služby. Licence je jednostranným správním aktem, povolením, na jehož základě vzniká dopravci právo a povinnost provozovat dopravu na určité lince. Za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje může kraj uzavřít s držitelem licence smlouvu o závazku veřejné služby. V takovém případě by se jednalo o dvoustranný právní úkon, o veřejnoprávní smlouvu uzavřenou podle správního řádu, která však nebyla předmětem výchozího správního řízení. K tvrzené podjatosti úředníků krajského úřadu městský soud na základě obsahu spisu uvedl, že o námitkách podjatosti vznesených v průběhu správního řízení bylo pravomocně rozhodnuto jinými rozhodnutími než tím, proti němuž směřuje žaloba. Žalobce byl v těchto rozhodnutích řádně poučen o opravných prostředcích a mohl je v rámci správního řízení samostatně uplatnit. Ze správního spisu není zřejmé, zda tak učinil. Dále městský soud k námitce obecně dodal, že pracovník správního orgánu nevystupuje ve správním řízení jako zaměstnanec, ale jako úředník územně samosprávního celku, mezi jehož základní povinnosti patří dodržovat jednotlivé právní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci. Městský soud nepřisvědčil námitkám, jimiž žalobce poukazoval na procesní vady napadeného rozhodnutí (konkrétně, že se žalovaný nevypořádal s námitkou dotčení práva na užívání označníku, předložení návrhu identického jízdního řádu, porušení § 69 odst. 1 a odst. 2 a § 68 odst. 5 správního řádu, tedy že rozhodnutí nemá zákonem stanovené náležitosti). Konečně městský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí neporušuje právo žalobce podnikat. Nebylo porušeno ani právo žalobce garantované článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. III. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soud kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel konstatoval (bod 2), že stále ještě nebyl rozhodnut spor o trvání závazku veřejné služby. Výše uvedený spor je přitom podstatný pro určení vedlejšího účastenství stěžovatele, protože stěžovatel byl v době vedení řízení o udělení licence jinému dopravci držitelem licence na provoz sítě veřejné linkové dopravy a zároveň plnil závazky veřejné služby v plném rozsahu. Stěžovatel tvrdil, že ani po výpovědi smlouvy o závazku veřejné služby neskončily jeho závazky veřejné služby a povinnost Ústeckého kraje hradit stěžovateli prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním závazků veřejné služby, což vyplývá z § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě. Doplnil, že „proto, aby kraj nepoškodil práva stěžovatele, měl … „strpět“ zajištění provozu sítě veřejné linkové dopravy ve veřejném zájmu ze strany stěžovatele, a to až minimálně do té doby, kdy bude meritorně rozhodnuto ve sporných řízeních mezi Ústeckým krajem a stěžovatelem“. Krajský úřad měl podle stěžovatele „vyčkat vyřešení předběžných otázek, které byly relevantní pro posouzení naplnění podmínek stanovených § 12 cit. zákona“. Tím, že krajský úřad vydal jiným dopravců stejné licence, jaké již dříve vydal stěžovateli, a následně schválil těmto dopravcům shodné jízdní řády, postupoval zcela flagrantně v rozporu se zájmem, aby při zajištění základní dopravní obslužnosti byly hospodárně a účelně vynakládány veřejné prostředky, neboť nastolil situaci, kdy je tatáž doprava zajišťována zcela neúčelně a nehospodárně, neboť nesmyslný duplicitní provoz dvěma dopravci má za následek významné navýšení prokazatelné ztráty. Dále stěžovatel poukázal na vnitřní rozpornost závěrů městského soudu (bod 3, dále body 36 až 58), který uvedl, že stěžovatel nebyl dotčen na svých právech, protože smlouva o závazku veřejné služby byla vypovězena a dále v napadeném rozsudku konstatoval, že výpověď ze smlouvy byla stěžovatelem zpochybněna. Stěžovatel zdůraznil, že probíhající soudní či správní řízení o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o závazku veřejné služby je předběžnou otázkou v řízení o udělení licence jinému dopravci na provoz veřejné linkové osobní dopravy na stejnou linku. V případě, že by byl stěžovatel ve sporu o určení neplatnosti výpovědi smlouvy o závazku veřejné služby úspěšný, by totiž krajský úřad nemohl podle § 12 odst. 3 písm. a) zákona o silniční dopravě dalšímu dopravci licenci udělit. V bodu 4 kasační stížnosti stěžovatel k této otázce uvedl, že se soud „s námitkou vyloučení možnosti vydání licencí na stejnou linku a jízdní řád dalšímu dopravci z důvodu zákonné překážky ve formě § 12 cit. zákona v daném konkrétním případě nevypořádal“. Stěžovatel nepovažuje argumentaci městského soudu k dané námitce za úplnou a přesvědčivou, napadený rozsudek má proto v této části za nepřezkoumatelný. Tím, že žalobci nebylo umožněno tuto námitku v řízení o udělení licence uplatnit, bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel posléze doplnil i rozsáhlou argumentaci dokládající, že výpověď smlouvy byla nezákonná. Nad rámec výše uvedeného stěžovatel uvedl „komplexní věcnou i právní arg