8 As 22/2010 — Nejvyšší správní soud

8 As 22/2010- 91 - text 8 As 22/2010 - 98 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2008, čj. 13743/2005, a proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2008, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, čj. 5 Ca 385/2008  78, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 11. 2008, čj. 13743/2005, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Národního památkového ústavu, ústředního pracoviště, ze dne 25. 10. 2004, čj. 8365/2004, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Dále bylo podle žalobkyně vydáno dne 15. 10. 2008 fiktivní negativní rozhodnutí žalovaného (§ 16 odst. 3 věty druhé část věty za středníkem zákona o svobodném přístupu k informacím) o odvolání žalobkyně ve stejné věci. II. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Současně požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2009, čj. 5 Ca 385/2008  18, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, čj. 8 As 20/2009  50, usnesení městského soudu zrušil. Městský soud poté usnesením ze dne 7. 1. 2010, čj. 5 Ca 385/2008  78, opětovně nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Uvedl přitom, že žalobkyně vede u městského soudu ve značném počtu spory ve věcech spadajících do působnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve věci žalobkyně, popř. její právní předchůdkyně (původní žalobkyně), eviduje městský soud 41 soudních sporů, ve věcech předsedkyně žalobkyně pak městský soud eviduje 60 soudních sporů. Pro posouzení žádosti je podstatný samotný způsob, jakým žalobkyně, resp. její předsedkyně, soudní spory vede a jaká je jejich podstata. V této souvislosti městský soud konstatoval, že ve věci sp. zn. 7 Ca 216/2008 se žalobkyně domáhala zaslání rozsudků dvou konkrétních soudkyň. Žádost o tuto informaci podala dne 27. 6. 2008. Dne 14. 7. 2008 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti. Ač výzva k odstranění vad nebyla vydána v zákonem stanovené sedmidenní lhůtě, směřovala k odstranění vad podání tak, aby bylo postaveno najisto, jaké rozsudky mají být žalobkyni zaslány, a aby informace mohly být poskytnuty v celém požadovaném rozsahu. Namísto vyhovění výzvě, které by spočívalo v napsání jedné věty (žalobkyně komunikovala se správními orgány prostřednictvím elektronické pošty), žalobkyně podala proti takovému postupu stížnost namítající výlučně nedodržení shora uvedené lhůty. Takový postup žalobkyně dle názoru městského soudu nesměřoval k získání informace, kterou soud nepochybně hodlal žalobkyni poskytnout, nýbrž pouze k zahájení řízení o stížnosti před žalovaným, tedy v konečném důsledku k oddálení získání informace. Městský soud označil takové jednání za šikanózní výkon práva. Dále městský soud připomněl, že ve věcech sp. zn. 5 Ca 40/2008 a sp. zn. 5 Ca 41/2008 se původní žalobkyně domáhala zrušení dvou fiktivních negativních rozhodnutí žalovaného „vydaných“ na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Spolu s podanou žalobou požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Soud žádostem vyhověl, přihlédl přitom k finanční situaci žalobkyně. Ta se následně domáhala, aby soud ustanovení zástupce zrušil, neboť nedošlo k první poradě s klientem. Soud žádosti nevyhověl, neboť ustanovený advokát již byl ve věci činný (nahlédl do spisu). Proti tomuto usnesení podala žalobkyně kasační stížnost. Ustanovený advokát následně požádal o zrušení ustanovení a přiložil přípis žalobkyně, ze kterého vyplývá, že došlo k narušení nezbytné důvěry. Soud ustanoveného advokáta zprostil povinnosti zastupovat žalobkyni a určil jeho odměnu za provedený úkon, tj. nahlédnutí do spisu. Následným podáním žalobkyně vzala kasační stížnost zpět a podala novou, v níž tvrdila, že se soud zcela nedostatečně zabýval tvrzením advokáta o narušení vzájemné důvěry, bylo přitom na něm, aby prokázal, proč a z jakého důvodu k tomu došlo a co mu brání žalobkyni zastupovat. Pokud by soud automaticky vyhovoval podobným návrhům, znamenalo by to dle žalobkyně pro advokáty snadnou možnost, jak se zbavit neoblíbeného a špatně placeného zastupování ex offo. Žalobkyně uvedla, že si není vědoma ničeho, čím by měla zavdat příčinu ke snížení důvěry ustanoveného zástupce, když vždy poskytovala plnou součinnost. Za úkon nebylo podle ní třeba přiznávat odměnu, neboť šlo o úkon procesně zcela zbytečný. Žalobkyně navrhla, aby soud opravil zřejmou nesprávnost ve výroku usnesení. Soud návrhu nevyhověl, následně žalobkyně podala další kasační stížnost. Městský soud k výše uvedenému odkázal na závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 49/2009  113. Městský soud také uvedl, že se žalobkyně podle svého tvrzení ocitla ve složité finanční situaci, protože zaměstnavatel vůči ní neplní povinnosti dle pracovněprávních předpisů. Na zaměstnavateli se žalobkyně domáhá občanskoprávními žalobami u Obvodního soudu pro Prahu 1 a u Okresního soudu v Olomouci plnění těchto povinností. Jádro sporů má pracovněprávní základ, prostředkem k řešení těchto sporů však podle městského soudu není obstrukční využívání zákona o svobodném přístupu k informacím. Řízení o žalobách ve věci tohoto zákona nikterak nesouvisí s úkoly odborových organizací ani s úlohou žalobkyně definovanou v jejích stanovách, jejichž obsah je městskému soudu znám z jeho úřední činnosti. Městský soud v tomto ohledu poukázal na to, že zákon o svobodném přístupu k informacím předpokládá, že výkon jím upravených veřejných subjektivních práv směřuje k uskutečnění cíle sledovaného tímto zákonem. Žalobkyně svým jinak právně dovoleným chováním sleduje vyvolání řízení, a to v některých případech s vědomím, že toto řízení ve svém důsledku k poskytnutí informace nijak nepřispěje. Podle městského soudu se jedná o závadný výkon práva. Jednání žalobkyně sice může vést k výsledkům, které mělo právo na zřeteli, ale bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla žalobkyni propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, jež jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva je ve skutečnosti pouze zdánlivým, účelem nebylo vykonat právo, ale samoúčelně napadnout postup správního orgánu opravným prostředkem, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou bylo pro žalobkyni nepochybně vedlejší a z jejího hlediska bez významu. Závěry o výkonu práva šikanózním způsobem přitom městský soud učinil i s ohledem na rozsah a povahu sporů, jež žalobkyně, resp. její předsedkyně, u městského soudu vedou. Městský soud uzavřel, že jakkoliv je z hlediska právní subjektivity třeba odlišit odborovou organizaci a její předsedkyni, je jednoznačné, že tyto subjekty jednají nejen ve shodě, ale fakticky jde pouze o úkony jednoho subjektu, a to předsedkyně žalobkyně. Pokud žalobkyně hodlá vymáhat svá práva soudní cestou, a to v takovém rozsahu a způsobem, jak činí, je třeba po ní požadovat, aby soudní řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na počet sporů iniciovaných žalobkyní a s akcentem na šikanózní povahu některých uplatněných žalob je třeba žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků považovat za zneužití tohoto institutu. Konečně pak městský soud uzavřel, že je namístě odepření dobrodiní osvobození od soudních poplatků. Důvodem pro odklon od dosavadní rozhodovací praxe, kdy městský soud opakovaně žalobkyni, resp. její předsedkyni, osvobození od soudních poplatků přiznával, je stoupající počet sporů těmito subjekty iniciovaný a zejména jejich v některých případech zjevně účelový charakter, a samotný postup žalobkyně v těchto sporech, ze kterého není patrná snaha dobrat se meritorního rozhodnutí ve věci. III. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Stěžovatelka namítla, že městský soud neměl pro závěr o šikanózním