9 Afs 48/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 48/2008- 118 - text 9 Afs 48/2008 - 125 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Autotechnik Přelouč, s.r.o., se sídlem Drnovská 1042/28, Praha 6, zastoupeného JUDr. Jaromírem Mlejnským, advokátem se sídlem Pod Svahem 1791/6a, Praha 4, proti žalovanému: Celní úřad Praha D1, se sídlem Logistický terminál - Nupaky 148, Říčany, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2007, č. j. 3593/07-176800-021, o exekuci peněžité pohledávky, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 44 Ca 90/2007  68, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 44 Ca 90/2007  68, s e z r u š u j e. II. Žaloba společnosti Autotechnik Přelouč, s.r.o. ze dne 29. 5. 2007 s e o d m í t á. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2007, č. j. 3593/07176800-021. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl námitku stěžovatele proti exekučnímu příkazu na přikázání peněžité pohledávky, který byl vydán dne 26. 9. 2003 pod č. j. E/68-8738/2003/1 (B 33/03). Citovaným exekučním příkazem byla na základě platebního výměru žalovaného ze dne 30. 7. 2003, č. 43/2003, č. j. 1498/03-08, nařízena exekuce proti dlužníku LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost (dříve BENA, a.s.) přikázáním specifikovaných peněžitých pohledávek daňového dlužníka za stěžovatelem jako poddlužníkem v celkové výši 1 326 241,30 Kč. Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Neztotožňuje se se závěry krajského soudu o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že došlo k postoupení pohledávky a zániku předmětného závazku oznámením o postoupení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že celnímu úřadu nedoložil, kdy mu bylo doručeno oznámení o postoupení pohledávky, a tedy neprokázal, že v době předcházející doručení exekučního příkazu předmětný závazek zanikl. Stěžovatel taktéž zpochybňuje závěry krajského soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a v této souvislosti namítá, že žalovaný nebyl oprávněn si o této otázce učinit úsudek sám, ale měl se u civilního soudu domáhat určení, že uvedený právní úkon je vůči němu právně neúčinný. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry vyslovenými krajským soudem v napadeném rozhodnutí. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Afs 94/2005  48, podle kterého rozhodnutí o námitce poddlužníka proti exekučnímu příkazu podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu včetně posouzení námitek soukromoprávní povahy, tj. včetně existence závazkového smluvního vztahu mezi daňovým dlužníkem a poddlužníkem. Pro správce daně je tato otázka otázkou předběžnou, o níž si může sám učinit úsudek, neboť takovou pravomoc mu zakládá ustanovení § 28 zákona o správě daní a poplatků. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2003, č. j. E/68-8738/2003/1 (B 33/03) žalovaný nařídil exekuci proti daňovému dlužníku LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost (dříve BENA, a.s., dále též „daňový dlužník“), a to přikázáním specifikovaných peněžitých pohledávek daňového dlužníka za stěžovatelem jako poddlužníkem podle § 73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ve spojení s § 312 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitku podle § 73 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, v níž toliko namítal, že ke dni vydání exekučního příkazu již neměl vůči daňovému dlužníku žádný závazek, neboť pohledávka daňového dlužníka za stěžovatelem v celkové výši 1 326 241,30 Kč byla postupní smlouvou ze dne 30. 6. 2003 postoupena daňovým dlužníkem na společnost CHASEVANGUARD CAPITAL CO. LTD, se sídlem: 22 Cayon Street West, Basseterre, St. Kitts. Společnost LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost, tak ke dni doručení exekučního příkazu nebyla věřitelem stěžovatele. O této námitce rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 4. 2007, č. j. 3593/07176800-021, tak, že ji zamítl. V odůvodnění rozhodnutí vyslovil, že jediným cílem postoupení předmětné pohledávky daňového dlužníka na společnost CHASEVANGUARD CAPITAL CO. LTD bylo znemožnit celním orgánům postihnout výkonem rozhodnutí pohledávku za stěžovatelem. Jednalo se tedy o simulovaný právní úkon, který je ve smyslu občanskoprávních předpisů neplatný. Stěžovatel se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u krajského soudu, který ji napadeným rozhodnutím zamítl. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004  54, publikované pod č. 791/2006 Sb. NSS) konstatoval, že žaloba je přípustná, avšak nedůvodná. Krajský soud považoval za rozhodné, zda stěžovateli bylo doručeno oznámení o postoupení pohledávky daňového dlužníka dříve než exekuční příkaz. V této souvislosti uvedl, že ačkoli žalovaný stěžovatele vyzval k prokázání toho, kdy mu bylo oznámení o postoupení pohledávky doručeno, stěžovatel tuto skutečnost relevantními prostředky neprokázal. Pohledávka daňového dlužníka vůči stěžovateli tak ke dni doručení exekučního příkazu existovala, a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky bylo správné. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a dále nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, byť z jiných důvodů, než které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se přednostně zabýval námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je totiž vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, tedy z úřední povinnosti (ex offo). Nelze se zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce, tj. pokud soud například nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, nebo se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Na tomto místě je třeba nejprve zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí pak musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí se jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. V přezkoumávaném rozsudku však Nejvyšší správní soud vady shora uvedeného charakteru neshledal, neboť výrok rozhodnutí je řádně odůvodněn a toto odůvodnění není možno považovat za nesrozumitelné. Z odůvodnění rozsudku jednoznačně vyplývá, které otázky krajský soud pova