9 Afs 97/2009 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 97/2009- 115 - text 9 Afs 97/2009 - 125 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: CZT a.s., se sídlemBratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. 9654/07-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Ca 217/2007 - 77, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Ca 217/2007 - 77, s e z r u š u j e . II. Žaloba CZT a.s. ze dne 20. 8. 2007 s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. 9654/07-21. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Kolín (dále jen „celní úřad“) ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2196/07-012, jímž byla stěžovateli podle § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o spotřebních daních“) uložena povinnost uhradit náklady spojené s výrobou neodebraných nálepek (0,11 Kč/ks) v celkové výši 116 946,72 Kč. Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s právním posouzením městského soudu, že není možné se zprostit odpovědnosti za neodebrání tabákových nálepek podle § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních. Namítá, že i objektivní odpovědnosti je možné se zprostit, případně ji po zvážení všech okolností případu na základě spoluzavinění poměrně rozdělit. Jako příklady stěžovatel uvádí §§ 421, 421a, 432 a 433 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), které upravují odpovědnost za škodu mající objektivní charakter. Přestože tato ustanovení výslovně nestanoví liberační důvody, dospěla i zde judikatura k závěru, že se určité liberační důvody aplikují, a to např. v podobě spoluúčasti poškozeného podle § 441 občanského zákoníku, uplatňující se rovněž v případě odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., či odpovědnosti podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že neupravuje-li některé instituty veřejné právo, je na místě uplatnění institutů práva soukromého, tj. liberačních důvodů v podobě spoluzavinění poškozeného. Stěžovatel dále namítá, že městský soud vydaným rozhodnutím zcela popřel povinnost upravenou v § 415 občanského zákoníku vztahující se také na stát, a to počínat si tak, aby nedocházelo na škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Dopustil se však také porušení § 420 odst. 1 téhož zákona, podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Stěžovatel je toho názoru, že interpretace § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních tak, jak ji učinil městský soud, ve svém důsledku vedla k popření vlastnického práva a nešetřila jeho podstatu a smysl, neboť stěžovatel je povinen v plné míře nést finanční následky v podobě náhrady škody v penězích bez ohledu na zavinění. Stejně tak nebyl respektován ani princip presumpce neviny, neboť náhrada škody je pro stěžovatele trestem vysloveným v rovině správního trestání, aniž by byly zkoumány příčiny zavinění a příčiny vzniku škody. Dle názoru stěžovatele se městský soud měl zabývat příčinami vzniku škody, tj. z jakých důvodů stěžovatel neodebral objednané tabákové nálepky, neboť se tak stalo nikoli jeho vlastní vinou, ale v důsledku toho, že celní orgány považují předmětné výrobky za neznačené, tj. nepovažují je za doutníky, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Uvedený přístup celních orgánů nemohl stěžovatel v době podání objednávky nijak předvídat, a proto je zcela nepřijatelné, aby nesl negativní důsledky jednání, které nezavinil. Stěžovatel byl při objednání tabákových nálepek na doutníky v dobré víře, neboť nevěděl ani nijak nepředpokládal, že by tyto tabákové nálepky nemohl odebrat. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních ani žádné jiné ustanovení zákona nepřipouští zproštění nebo zmírnění povinnosti úhrady za výrobu, prodej a likvidaci tabákových nálepek. Zákon nezkoumá, z jakého důvodu nebyly nálepky odebrány. Správní orgány nezměnily kvalifikaci tabákových výrobků vyráběných stěžovatelem, nýbrž při posuzování jejich charakteru vycházely z analýzy celně technické laboratoře. Z tohoto důvodu nelze z neodebrání tabákových nálepek vinit celní úřad. Daňový subjekt musí být seznámen s vlastnostmi, které mají příslušné tabákové výrobky a podle kterých je možné je zařadit do určité kategorie podle zákona o spotřebních daních. Pokud by stěžovatel trval na tom, že pro stanovení povinnosti úhrady za neodebrané nálepky jsou relevantními důvody, pro které nebyly tabákové nálepky odebrány, pak by bylo nutné, aby soud nejprve zkoumal otázku, zda se jedná o doutníky či nikoliv, a teprve na základě tohoto výsledku rozhodl o úhradě předmětných nákladů. Dle názoru žalovaného rovněž není možné v předmětné věci uplatnit analogii občanského zákoníku ohledně spoluúčasti poškozeného. Soud dosud nerozhodl o hlavním sporu mezi stěžovatelem a žalovaným, tj. jedná-li se u vyráběných tabákových výrobků o doutníky nebo o tabák ke kouření, nemůže proto předjímat rozhodnutí soudu a stavět se do pozice poškozeného. Žalovaný dále konstatoval, že zákonodárce nepočítal s možností, že by neodebrání tabákových nálepek mohl zavinit někdo jiný než jejich odběratel a v praxi by taková skutečnost ani neměla nastat. Objednatel zásadně objednává jen takové množství tabákových nálepek a jen pro takové druhy tabákových výrobků, které odpovídají příslušné kategorii podle zákona o spotřebních daních. Objektivně tak nemůže existovat jiný důvod pro neodebrání, a to ani vyšší moc, než rozhodnutí objednatele tabákové výrobky neodebrat. Zákonodárce nepočítal se situací, kdy si někdo objedná tabákové nálepky pro tabákové výrobky, které svými vlastnostmi neodpovídají danému zařazení podle zákona o spotřebních daních, a po tomto zjištění tabákové nálepky neodebere. Je zcela spravedlivé, že v takovém případě nese náklady spojené s výrobou, prodejem a likvidací těchto nálepek v plném rozsahu daňový subjekt. Celní úřad, který distribuci nálepek zajišťuje, se tak ani v nejmenším nepodílel na pochybení daňového subjektu, který objednal tabákové nálepky, o nichž následně zjistil, že je nemůže dále upotřebit. Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím celního úřadu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2196/07-012, byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů spojených s výrobou, prodejem a likvidací tabákových nálepek. V odůvodnění rozhodnutí celní úřad konstatoval, že stěžovatel jakožto odběratel tabákových nálepek neodebral od pověřeného celního úřadu 1 063 152 ks objednaných tabákových nálepek (0,11 Kč/ks), a proto celní úřad podle § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních rozhodl ve vztahu k stěžovateli o úhradě ceny tisku a nákladů za likvidaci tabákových nálepek v celkové částce 116 946,72 Kč, a to ve lhůtě 14 dnů od doručení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu včasné odvolání. V něm namítal, že celní úřad započítal do celkové částky nákladů také tabákové nálepky v počtu 1 003 008 ks, které stěžovatel neodebral nikoli vlastní vinou, ale v důsledku toho, že příslušné celní orgány nepovažovaly předmětné tabákové výrobky za doutníky, ale za tabák ke kouření, s čímž se stěžovatel neztotožňuje. Stěžovatel je toho názoru, že mu nemělo být přičítáno k tíži, že neodebral tabákové nálepky na doutníky, které si předtím objednal, neboť uvedenou situaci nezavinil a nemohl ji ani předvídat. Navrhoval proto, aby odvolací orgán změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že číslovka 116 946,72 Kč bude nahrazena číslovkou 6616,84 Kč. Žalovaný stěžovatelem podané odvolání zamítl. Odkázal na ustanovení § 118 odst. 6 zákona o spotřebních daních a na znalecké posudky celně technické laboratoře, z nichž vyplývá, že