9 As 41/2010 — Nejvyšší správní soud

9 As 41/2010- 74 - text 9 As 41/2010 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti fiktivnímu rozhodnutí ministra kultury ve věci neposkytnutí informace, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 Ca 279/2007  46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Dle stěžovatelky je závěr městského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí městského soudu popírá zásadu předvídatelnosti, neboť v předchozích letech o shodných žádostech stěžovatelky za stejných skutečností rozhodoval odlišně, změnu svého právního názoru nijak neodůvodnil. Městský soud ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. 6 Ca 11/2008, sp. zn. 6 Ca 138/2008) zohledňoval specifické postavení žalobkyně jakožto odborové organizace, která má dle § 277 zákoníku práce garantovánu úhradu nákladů na svou činnost zaměstnavatelem (což u stěžovatelky není naplňováno), a dále složité finanční poměry stěžovatelky způsobené diskriminačním jednáním žalovaného jakožto jejího zaměstnavatele. Napadené usnesení městského soudu stěžovatelka považuje za výraz podjatosti senátu 6 Ca, který ve věci rozhodoval. Stěžovatelka v minulosti podala ve věci vedené tímto senátem návrh na určení procesní lhůty, což založilo negativní vztah tohoto senátu vůči ní, který se promítá do další rozhodovací činnosti. Dle stěžovatelky nebylo v řízení dosud rozhodnuto o procesním nástupnictví, rozhodnutí městského soudu je zatíženo vadou i z tohoto důvodu, neboť je rozhodováno o subjektu, který není účastníkem řízení. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení. Ze spisové dokumentace předložené městským soudem byly zjištěny následující pro věc relevantní skutečnosti: Stěžovatelka podala u městského soudu kasační stížnost proti rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 12. 2008, č. j. 6 Ca 279/2007 - 22, zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. K žádosti uvedla, že nemá dostatečné finanční prostředky. Městský soud v rámci provádění úkonů dle § 108 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), její žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že o majetkových poměrech stěžovatelky bylo již v minulosti v jiných věcech rozhodnuto, a to městským soudem i Nejvyšším správním soudem. Odkázal na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, dle něhož je i po občanském sdružení nutno požadovat, aby si zajistilo materiální prostředky pro svoji činnost a nepřenášelo náklady na svou činnost, které jsou zde představovány úhradou soudních poplatků za četná řízení vedená stěžovatelkou, pouze na stát. Městský soud dále konstatoval, že stěžovatelka vede u tohoto soudu přibližně 60 řízení a je po ní spravedlivé požadovat, aby řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. Nemajetnost ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. lze pojímat jako okamžitý stav a nikoliv situaci plánovanou, předpokládanou a výchozí, jak je tomu u stěžovatelky. Dle městského soudu je nutno vycházet z podstaty institutu osvobození od soudních poplatků, kterým je umožnění soudní ochrany pro toho, kdo se dostane do majetkové tísně. Účelem osvobození od soudního poplatku však není snažší cesta k uplatnění nároku u soudu ve smyslu ekonomické optimalizace možných nákladů. Městský soud na základě uvedených premis dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky odporuje účelu ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., a její žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Soudní poplatek nebyl uhrazen, stěžovatelka není pro řízení o kasační stížnosti zastoupena. Nejvyšší správní soud připomíná, že dle konstantní judikatury zdejšího soudu nejsou v řízení o kasační stížnosti ve věci zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků nedostatek uhrazení soudního poplatku o kasační stížnosti, jakož i nedostatek právního zastoupení, důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti. Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů [§ 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.], zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je natolik závažnou vadou, k níž musí soud přihlížet i bez námitky, tj. z úřední povinnosti. Nejsou-li v napadeném rozhodnutí uvedeny úvahy, jejichž výsledkem je finální závěr rozhodnutí, pak logicky ani není možno přezkoumat jejich správnost a zákonnost. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů se zdejší soud již opakovaně vyjádřil, z jeho rozsáhlé judikatury lze připomenout rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS. V souzené věci jsou však v napadeném usnesení městského soudu veškeré důvody, které jej vedly k zamítnutí žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, srozumitelně a jednoznačně uvedeny. Skutečnost, že městský soud na rozdíl od stěžovatelky dospěl k závěrům shodným se závěry, ke kterým v otázce posuzování majetkových poměrů stěžovatelky dospěl také Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, dostupném na www.nssoud.cz, nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jak je patrno z rekapitulační části tohoto rozhodnutí, městský soud podrobně uvedl, z jakých důvodů stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a v tomto důsledku i podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Dostatečnost takto koncipovaného odůvodnění potvrdil i Ústavní soud. V usnesení ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 354/09, v němž se zabýval usnesením městského soudu, kterým byla městským soudem zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků se shodným odůvodněním jako v projednávané věci, Ústavní soud konstatoval, že napadená rozhodnutí obecných soudů (tedy Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu) nezasahují do stěžovatelkou citovaných ústavních práv, nevykazují žádné prvky svévole při rozhodování, odůvodnění jsou dostatečná a vyčerpávající. Nejvyšší správní soud tedy shledal námitku stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení nedůvodnou. K námitce stěžovatelky ohledně povinnosti městského soudu vydat samostatné rozhodnutí o procesním nástupnictví Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka se se shodnou žádostí již na Nejvyšší správní soud ve stejné věci obrátila. Jednalo se o návrh ze dne 25. 1. 2010 na určení procesní lhůty dle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., v jehož části I. petitu se stěžovatelka domáhala vydání usnesení, jímž by bylo městskému soudu přikázáno rozhodnout v určené lhůtě o procesním nástupnictví stěžovatelky. Nejvyšší správní soud tento návrh usnesením ze dne 24. 2. 2010, č. j. Aprk 6/2010 - 61, zamítl. V odůvodnění pod bodem 7 uvedl, že městský soud vyřešil otázku procesního nástupnictví de facto, pokud v usnesení ze dne 28. 1. 2010 označil jako žalobkyni procesní nástupkyni původní žalobkyně, byť o tom nevydal usnesení ve smyslu § 107 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 64 s. ř. s. a § 120 s. ř. s. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 3. 2010 (stěžovatelce doručeno stejného dne) a je též součástí spisu vedeného městským soudem v projednávané věci, tj. pod sp. zn. 6 Ca 279/2007, č. l. 61. Nejvyšší správní soud tedy již o věci, kterou nyní učinila stěžovatelka obsahem projednávané kasační stížnosti, pravomocně rozhodl a tímto rozhodnutím je vázán, není proto oprávněn se námitkou stejného obsahu znovu zabývat. Další námitka zpochybňuje nestrannost senátu 6 Ca městského soudu, který v projednávané věci rozhodoval. Stěžovatelka podjatost členů senátu dovozovala z případného negativního vztahu k její osobě z důvodu podání návrhu na určení procesní lhůty. Nejvyšší správn