1 Afs 1/2011 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 1/2011- 82 - text 1 Afs 1/2011 - 93 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně F plus H s.r.o., se sídlem Zborovská 856/49, 674 01 Třebíč, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem U Soudu 363/10, 460 01 Liberec II, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 7. 2008, č. j. 8508/08-1101-702729 a č. j. 8509/08-1101-702729, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2010, č. j. 29 Ca 224/2008 - 50, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Platebními výměry na daňové penále ze dne 23. 11. 2007, č. j. 124909/07/330910/9219 a č. j. 124908/07/330910/9219, Finanční úřad v Třebíči sdělil žalobkyni předpis penále za prodlení úhrady jejích daňových povinností na dani z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2003 ve výši 127 189 Kč, resp. na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2004 ve výši 5 950 Kč. Odvolání žalobkyně podaná proti citovaným platebním výměrům žalovaný rozhodnutími ze dne 2. 7. 2008, č. j. 8508/081101-702729 a č. j. 8509/08-1101-702729, zamítl. [2] Proti oběma rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu v Brně; ten rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 29 Ca 224/2008 - 50, žalobu zamítl. Nepřisvědčil názoru žalobkyně, že na věc lze aplikovat zásady trestního práva hmotného v podobě příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele. Krajský soud konstatoval, že daňové právo, jakožto součást fiskální části finančního práva, je samostatným právním odvětvím, které má samostatné zásady. Není tedy možné zásady jednoho právního odvětví přenášet do odvětví jiného podle toho, zda je to pro daný subjekt výhodné či nikoliv. Jako nedůvodnou označil krajský soud rovněž námitku nepřiměřenosti výše daňového penále. [3] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky žalobkyně týkající se omezené možnosti nahlížení do správního spisu. Z předloženého spisového materiálu měl soud za prokázané, že vzájemná součinnost mezi finančními orgány a zástupkyní žalobkyně byla značně komplikovaná, nicméně uzavřel, že žalobkyni fakticky nebylo bráněno v právu nahlížet do správního spisu. Pokud žádala o poskytnutí opisů písemností, tyto jí byly poskytnuty. Rovněž o všech jejich procesních návrzích, námitkách a stížnostech bylo rozhodnuto. II. Kasační stížnost [4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností namítajíc, že jsou dány důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). [5] K námitce nesprávného právního posouzení věci krajským soudem stěžovatelka zdůraznila, že penále není daní, ale jejím příslušenstvím. Lze ho chápat jako správní sankci za platební delikt, jímž je pozdní úhrada daně. Tato sankce má dopad do majetkové sféry daňového subjektu. Na posuzovanou věc lze aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, proto měl být za prodlení stěžovatelky předepsán úrok z prodlení podle § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 270/2007 Sb., který je pro stěžovatelku příznivější než penále podle § 63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. [6] Podle stěžovatelky nelze souhlasit s názorem žalovaného, že se nejedná o správní trestání, ale o stanovenou cenu peněz, jež nebyly stěžovatelkou odvedeny státu v zákonné lhůtě. V případě, že by tento argument měl být pravdivý, musela by výše daňového penále projít testem přiměřenosti obvyklé ceny peněz. Výše daňového penále ovšem obvyklé ceně peněz neodpovídá a je významně odlišná od diskontní sazby a obvyklé výši úroků v Evropské unii. [7] Stěžovatelka se domnívá, že daňové penále je následkem právní odpovědnosti daňového dlužníka za pozdě uhrazenou daň. Jedná se o odpovědnost z prodlení, již lze v širším slova smyslu podřadit pod správní delikt, přičemž správním aktem je v širším slova smyslu všechna forma činnosti veřejné správy. Mezi státem jako věřitelem a daňovým subjektem jako dlužníkem existuje obdobný právní vztah jako mezi dlužníkem a věřitelem v právu soukromém. V posuzovaném případě tedy mělo být postupováno podle § 63 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007, který stanovuje sankci mírnější, zvláště proto, že daňové penále nebylo do té doby předepsáno na osobním daňovém účtu stěžovatelky. K tomu stěžovatelka odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 102/02, v němž Ústavní soud označil penále z doměření daně za správní trestání. [8] Řízení před krajským soudem bylo podle stěžovatelky zatíženo vadou spočívající v tom, že se soud namítanou nepřiměřeností penále nezabýval, předložený důkaz (srovnávací studii OECD) odmítl a pouze v obecné rovině konstatoval, že výše penále testem přiměřenosti projde. K otázce návrhu dalšího důkazu rozhodnutím Rady (ES) Euratom č. 597/2000 se soud vůbec nevyjádřil a návrh pominul. Nevyjádřil se ani k námitce, že penále vypočtené správcem daně ve sporných platebních výměrech je neobjektivním a nepřiměřeným omezením základního práva na vlastnictví a porušuje Protokol č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stanovuje také neodůvodněné výrazné rozdíly mezi subjekty usídlenými v různých členských státech Evropské unie. Vlastnické právo požívá zvláštní ochrany a spadá pod základní práva, která jsou pod ochranou soudní moci. Podle čl. 1 Protokolu musí být při omezení základních práv zkoumáno, zda byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu veřejnosti a nutností chránit základní práva osoby. Pokud bylo stěžovatelce uloženo přílišné břemeno, jež zásadním způsobem zasáhlo do její finanční situace (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Orion s. r. o. proti České republice), byl porušen čl. 1 Protokolu. [9] Stěžovatelka konstatovala, že výše daňového penále, které jí bylo vyměřeno, je v rozporu se zásadou přiměřenosti. Sazba penále 0,1 % z dlužné částky je stanovena jako denní. Převedením na roční sazbu činí výše penále 36,5 % p. a. Taková výše penále neobstojí z pohledu zásady přiměřenosti, kterou má každý stát Evropské unie aplikovat ve svých vnitřních procesních pravidlech, aby nebylo ztíženo či dokonce znemožněno uplatňování komunitárního práva (rozsudky C-84/94, C284/94, C-401/95). Jsou tak zaváděny neodůvodněné rozdíly mezi subjekty v různých členských státech Evropské unie. Po vstupu České republiky do Evropské unie je nutné, aby byly vnitrostátní předpisy harmonizovány s komunitárním právem. [10] Dále stěžovatelka odkázala na studii OECD z roku 2006 týkající se mimo jiné srovnání úroků a penále pro případ nezaplacení daní v zákonné lhůtě. Ve zprávě jsou vyčísleny sazby penále platné v jednotlivých státech, přičemž v žádném státě sazba nedosahuje 36,5 % p. a., což je sazba vypočtená správcem daně v posuzovaném případě. Předmětná sazba je přibližně o 20 procentních bodů vyšší než v ostatních státech Evropské unie. Jako důkazní prostředek ke stanovení hranice přiměřenosti omezení vlastnického práva majetkovou sankcí stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Rady (ES) Euratom č. 597/2000 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství a na nařízení Rady (ES) Euratom č. 1150/2000 provádějící rozhodnutí č. 94/728/ES Euratom (především jeho čl. 9 a 11). [11] Krajský soud se podle stěžovatelky chybně seznámil s obsahem správního spisu a z jeho obsahu vyvodil neodpovídající závěry, že stěžovatelce bylo umožněno po celou dobu nahlížet do jejího daňového spisu a že nebyla narušena zásada projednací. Závěr krajského soudu, že při nahlížení dne 14. 4. 2008 bylo zástupkyni stěžovatelky umožněno nahlížet do všech písemností je chybný. Na citovaném jednání nebyl stěžovatelce předán požadovaný opis písemností ve spise uložených a předaný soupis obsahu spisu obsahoval začerněné položky. Proti rozsahu nahlížení podala stěžovatelka odvolání, jemuž žalovaný vyhověl rozhodnutím ze dne 11. 9. 2008. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tvrzením, že nedopatřením zůstalo v kanceláři 12 soupisů písemností, neboť zástupkyně stěžovatelky si soupisy se začerněnými položkami odnesla s sebou. Dne 8. 10. 2008 zástupkyni stěžovatelky nebylo vůbec umožněno nahlížet do spisu z důvodu, že jednání nahrávala na diktafon a chtěla si pořizovat vlastní fotokopie. Vzhledem ke koncentraci soudního řízení již nebylo možné následně doplňovat žalobu. Stěžovatelka tak konstatuje, že závěr krajského soudu, že stěžovatelce nebylo fakticky bráněno nahlížet do spr