9 As 2/2009 — Nejvyšší správní soud

12 Ksz 4/2011- 122 - text  12 Ksz 4/2011 - 126 R O Z H O D N U T Í Nejvyšší správní soud jako soud kárný projednal v ústním jednání konaném dne 13. a 14. 10. 2011 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Tomkové, zástupce předsedkyně senátu JUDr. Jana Engelmanna a přísedících JUDr. Bohuslava Vacaty, JUDr. Mileny Čečotkové, JUDr. Zory Krejčí a JUDr. Gabriely Halířové, Ph. D., návrh vrchního státního zástupce v Praze ze dne 6. 5. 2011 č. j. 9 SPR 42/2011 - 133 na řízení o kárné odpovědnosti M. P., a rozhodl t a k t o : Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., M. P., narozena X, krajská státní zástupkyně v Plzni, j e v i n n a , ž e jako vedoucí státní zástupkyně poté, co se dne 22. 12. 2009 seznámila s podnětem Policie ČR, SKPV KŘ policie Západočeského kraje, č. j. KRPP-9255/TČ-2009-030080, datovaným dne 16. 12. 2009, že při vyhodnocování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této trestní věci, nařízeného podle § 88 odst. 1, 2, trestního řádu k účastnickému číslu obviněného Mgr. Š., vyšlo najevo, že JUDr. Ř. měl dotyčnému pomáhat s obhajobou a i jinak se v jeho prospěch angažovat, v rozporu s § 24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ukládajícímu odpovědně plnit své úkoly, zejména postupovat odborně, si sama dne 28. 12. 2009 za použití § 14 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, vyžádala doplnění policejních materiálů z těchto odposlechů zejména za účelem zjištění, zda JUDr. Ř. nevedl hovory s Mgr. Š. v pracovní době, načež následně použila tyto záznamy odposlechů ke zpracování kárného návrhu ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 1 SPR 380/2009, a předložila je 6. 1. 2010 jako přílohy tohoto návrhu Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému coby stěžejní a v podstatě jediné usvědčující důkazy, t e d y zaviněně porušila povinnosti státního zástupce, t í m s p á c h a l a kárné provinění podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Podle § 30 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, s e u p o u š t í od uložení kárného opatření, neboť projednání kárného provinění j e p o s t a č u j í c í . O d ů v o d n ě n í : Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 6. 5. 2011 doručen návrh vrchního státní zástupce v Praze (dále jen „navrhovatel“) na zahájení řízení o kárné odpovědnosti M. P., krajské státní zástupkyně v Plzni, kterým jí bylo kladeno podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, za vinu, že „jako vedoucí státní zástupkyně poté, co se dne 22. 12. 2009 seznámila s podnětem Policie ČR, SKPV KŘ policie Západočeského kraje, č. j. KRPP-9255/TČ-2009-030080, datovaným dnem 16. 12. 2009, že při vyhodnocování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v této trestní věci, nařízeného podle § 88 odst. 1, 2, trestního řádu k účastnickému číslu obviněného Mgr. Š., vyšlo najevo, že JUDr. Ř. měl dotyčnému pomáhat s obhajobou a i jinak se v jeho prospěch angažovat, si sama dne 28. 12. 2009 za použití § 14 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vyžádala doplnění policejních materiálů z těchto odposlechů zejména za účelem zjištění, zda JUDr. Ř. nevedl hovory s Mgr. Š. v pracovní době, načež následně použila tyto záznamy odposlechů v rozporu s článkem 13 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s § 88 odst. 6 trestního řádu ke zpracování kárného návrhu ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 1 SPR 380/2009, a předložila je 6. 1. 2010 jako přílohy tohoto návrhu Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému coby stěžejní a v podstatě jediné usvědčující důkazy s tím, že poté, co došlo k medializaci věci, zveřejnila k ní vlastní stanoviska, v nichž svůj postup obhajovala jako odpovídající právnímu řádu České republiky, tedy zaviněně porušila povinnosti státního zástupce a zaviněným jednáním ohrozila důvěru v činnost státního zastupitelství a odbornost jeho postupu“. Navrhovatel navrhl jako kárné opatření uložit důtku. V návrhu navrhovatel rekapituloval předchozí řízení vedené před Nejvyšším správním soudem jako soudem kárným pod sp. zn. 12 Ksz 1/2010 o kárné odpovědnosti JUDr. L. Ř., státního zástupce okresního státního zastupitelství Plzeň – město; návrh na zahájení tohoto řízení podala kárně obviněná. Všechna svá tvrzení v návrhu však kárně obviněná primárně opřela pouze o informace Policie ČR, které měly svůj původ v trestní věci obv. Mgr. Š. a pocházely z vyhodnocení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu povoleného v předmětné věci podle § 88 odst. 2 trestního řádu. Orgány Policie ČR po záchytu a vyhodnocení hovorů, jejichž účastníkem byl i JUDr. Ř., tuto skutečnost nejprve samy signalizovaly na Krajské státní zastupitelství v Plzni. S touto skutečností se kárně obviněná seznámila dne 22. 12. 2009; ačkoliv bylo zjevné, že jde o výsledky specifických úkonů podle trestního řádu, požádala dne 28. 12. 2009 orgány Policie ČR o jejich doplnění, svým přípisem, č. j. 1 SPR 380/2009 - 8, za použití § 14 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o státním zastupitelství“). Po medializaci věci v době po podání návrhu ke kárnému soudu kárně obviněná svůj postup obhajovala vlastními stanovisky, v nichž ho označovala jako odpovídající právnímu řádu České republiky; kárně obviněná tak učinila v březnu 2010 svým prohlášením pro ČTK a též zveřejněním vlastního stanoviska na internetových stránkách Krajského státního zastupitelství v Plzni ve dnech 5. 3. - 23. 3. 2010. Poznatky k jednání kárné obviněné navrhovatel získal ze stížnosti, kterou mu k vyřízení postoupil nejvyšší státní zástupce a kterou podal JUDr. Ř. na kárně obviněnou 21. 2. 2011. Dle tvrzení navrhovatele kárně obviněná v rámci prošetřování stížnosti uvedla, že při podání kárného návrhu na JUDr. Ř. vycházela z ustanovení § 88 trestního řádu, nicméně byla toho názoru, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Soudy by proto měly zkoumat, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým (článek 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). V kárném řízení proti JUDr. Ř. kárně obviněná hodnotila na jedné straně úpravu ochrany tajemství dopravovaných zpráv a naproti tomu veřejný zájem na řádném fungování soustavy státního zastupitelství, v této souvislosti kárně obviněná odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/05 a, pokud bylo v řízení následně argumentováno JUDr. Ř., že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, o toto právo opírala podání návrhu i jako kárný orgán; vycházela přitom z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 182/05. Navrhovatel je názoru, že argumentace kárně obviněné těmito nálezy Ústavního soudu neobstojí. Význam nálezu I. ÚS 182/05 spatřuje navrhovatel v tom, že jím je návrh na zahájení kárného řízení hodnocen jako právní úkon v pracovněprávním vztahu. Pokud je pak argumentováno tím, že uvedený nález obsahuje závěr, že ústavně zaručená práva a svobody v hlavě páté Listiny jsou zaručena všem subjektům, tedy i právnickým osobám, a že v těchto intencích byl návrh na kárné řízení proti JUDr. Ř. podán, podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu) sice každý, avšak stanoveným postupem dle příslušných procesních předpisů. Interpretaci nálezu I. ÚS 191/05 odmítl navrhovatel s tím, že kárně obviněná při svém rozhodovacím procesu nepoložila proti sobě práva stejné váhy, přičemž měla plně respektovat právo ústavní. Nález se zabývá i problematikou provedení důkazu záznamem telefonického hovoru, který byl pořízen proti vůli jednoho z volajících z pohledu tzv. zákonné licence, a dochází k závěru, že za projev úřední licence nelze považovat každé řízení před soudem, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon, jímž je pouze trestní řád; občanskoprávní předpisy, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ani zákon o státním zastupitelství, takovou úpravu neobsahují. Nález Ústavního soudu zároveň ve vztahu k občanskému soudnímu řádu konstatuje, že připuštění přečtení záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho účastníka hovoru představuje zásah do základního práva dle článku 13 Listiny základních práv a svobod. Podle právního názoru navrhovatele je nutno při hodnocení jednání kárně obviněné vyjít z článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nesmějí být případná omezení základních práv a svobod zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena, článku 13 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je mj. zaručeno, že i tajemství zpráv podávaných telefonem lze porušit jen v případech a způsobem, který stanoví zákon. T