2 Afs 21/2010 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 21/2010- 118 - text 2 Afs 21/2010 - 124 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 2790/14, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2009, č. j. 57 Ca 40/2009 - 62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2009, č.j. 3234/09-1100-400729, bylo dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ze dne 14. 10. 2008, č. j. 48514/08/125970/1869. Tímto platebním výměrem Finanční úřad v Mariánských Lázních (správce daně) vyměřil žalobkyni, na základě provedeného vytýkacího řízení, daňovou povinnost ve výši 266 780 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně ke Krajskému soudu v Plzni žalobu, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Při rozhodování vycházel krajský soud z takto postaveného skutkového stavu: dne 30. 6. 2008 podala žalobkyně u správce daně daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, v němž uplatnila společné zdanění manželů, spolu s manželem Ing. M. Š. Správce daně zahájil výzvou ze dne 24. 7. 2008 č. j. 37877/08/125970/1869, ve smyslu ustanovení § 43 daňového řádu, vytýkací řízení, neboť mu vznikly pochybnosti o průkaznosti přiznání k dani z příjmů v tom smyslu, že nebyl doložen nárok na nezdanitelnou část základu daně u manžela žalobkyně a žalobkyně byla vyzvána k doložení dokladů prokazujících poskytnutí daru manželem. K výzvě správce daně doložil manžel žalobkyně doklady prokazující poskytnutí daru. Správce daně projednal dne 9. 10. 2008 se žalobkyní zprávu o výsledku vytýkacího řízení a konstatoval, že u manžela žalobkyně byl zjištěn dílčí základ daně z ostatních příjmů dle ustanovení § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) v částce 821 968 Kč. Po zahrnutí příjmu a výdaje do příjmů a výdajů žalobkyně za zdaňovací období roku 2007, při současném uplatnění společného zdanění manželů dle ustanovení § 13a zákona o daních z příjmů, byl vyčíslen dílčí základ daně u žalobkyně částkou 996 117 Kč a daň z příjmů částkou 266 780 Kč. Žalobkyně do protokolu o ústním jednání dne 9. 10. 2008 uvedla, že se zprávou nesouhlasí. Následně správce daně žalobkyni vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, a to zcela v souladu se závěry zprávy o výsledku vytýkacího řízení. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto. Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud především dospěl k závěru, že příjem v částce 752 000 Kč, který manžel žalobkyně obdržel jako doplatek kupní ceny z prodeje pozemků v k. ú. Velká Hleďsebe, je ostatním příjmem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť má původ v převodu jeho vlastních nemovitostí. Na rozdíl od žalobkyně neshledal nejasnosti ohledně výkladu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů. Manžel žalobkyně pozemky nenabyl na základě darovací smlouvy nebo děděním; zdanitelný příjem mohl tedy ponížit pouze o výdaje, které na jejich pořízení vynaložil (tj. 200 000 Kč), a nikoli o výdaj ve výši ceny zjištěné pro účely daně dědické nebo darovací. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že by dani z příjmů mělo být podrobeno již nabytí nemovitosti. Úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti je, ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, předmětem daně z převodu nemovitostí. Naproti tomu předmětem daně z příjmů jsou příjmy z prodeje nemovitosti. Příjem z prodeje nemovitosti v částce 752 000 Kč měl manžel žalobkyně teprve v roce 2007, a proto až v tomto období mohla být z takto přijaté částky vyměřena daň z příjmů. Tyto příjmy se reálně projevily v právní sféře manžela žalobkyně, potažmo žalobkyně, v tomto zdaňovacím období, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136. Manžel žalobkyně taktéž nemohl tento příjem zahrnout pod příjem od daně osvobozený, ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. K této problematice existuje rozsáhlá a nerozporná judikatura, zahrnující jak nálezy Ústavního soudu, tak i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (například rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č.j. 5 Afs 29/2004 - 74). Manžel žalobkyně nabyl pozemky na základě ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to na základě postoupení pohledávky od osoby, která nárok na vydání pozemků nabyla od osoby dříve postižené, jíž měl být majetek vrácen. Manžel žalobkyně sám takovou postiženou osobou ve smyslu zákona o půdě nebyl. Na případ tak nebylo možné aplikovat ani pokyn ministerstva financí D-108, kterým se stanoví postup pro účtování o postoupených pohledávkách podle § 33a zákona o půdě a o vydaných majetkových podílech podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb. (o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech). Závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (jichž se žalobkyně dovolávala) na nyní projednávaný případ nedopadají, neboť se jedná o skutkově odlišný případ. Žalobkyní navrhované důkazy krajský soud neprovedl, neboť mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkových otázkách; k posouzení důvodnosti žaloby nebylo potřeba provedení důkazu - svědecké výpovědi. Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Předně je nutno poznamenat, že obsah kasační stížnosti je fakticky pouhým přepisem správní žaloby. Pouze doplnění kasační stížnosti doručené krajskému soudu dne 8. 2. 2010 obsahuje novou stížní námitku retroaktivního výkladu zákona; stěžovatelka navrhuje provedení důkazu smlouvou o převodu pozemků. Stěžovatelka tak neuvádí, v čem spatřuje důvody pro podání kasační stížnosti, tedy co vytýká rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost musí nutně vždy polemizovat s právními názory, na nichž je vystavěno napadené rozhodnutí krajského soudu; v opačném případě by musela být jako nepřípustná odmítnuta, pro absenci kasačních důvodů (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). K těmto případům se zdejší soud v minulosti již opakovaně vyjádřil; zmínit lze například rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50 (publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS), dle kterého „[p]okud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům (§ 103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 2 s. ř. s.“ (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Při striktním výkladu zákona by tak bylo možné kasační stížnost odmítnout. Takový postup by však Nejvyšší správní soud považoval za příliš formalistický a vedoucí fakticky k odepření spravedlnosti. Argumentace stěžovatelky, jakkoli směřuje fakticky toliko proti rozhodnutí žalovaného, tedy bude konfrontována s právními závěry krajského soudu s tím, že rozsah přezkumu kasačním soudem bude omezen na dostatečnost vypořádání jednotlivých žalobních námitek. Pro srozumitelnost skutkového základu věci je vhodné nejprve připomenout, že dne 5. 10. 1995 uznal Okresní úřad Cheb, Okresní pozemkový úřad pod