2 As 29/2011 — Nejvyšší správní soud

2 As 29/2011- 113 - text 2 As 29/2011 - 113 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem P. O. Box 49, Na Popelce 2/16, Praha 56, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze 11. 5. 2010, č. j. 6 Ca 28/2007 - 62, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2010, č. j. 6 Ca 28/2007 - 98, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 6 Ca 28/2007 - 62, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2010, č. j. 6 Ca 28/2007 - 98, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Podstata případu [1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP. Citovaným rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele podaný proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu („žalovaný“) ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P. Jím žalovaný rozhodl o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi stěžovateli pro stupeň utajení „Tajné“. [2.] Důvodem nevydání bezpečnostního osvědčení bylo zjištění bezpečnostního rizika podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Toto riziko bylo doloženo informací poskytnutou příslušným orgánem státu, která je klasifikována stupněm utajení „Vyhrazené“, a nemůže být v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 cit. zákona sdělena. S odkazem na toto zákonné ustanovení žalovaný neuvedl ani úvahy, kterými se řídil při hodnocení skutečností, „neboť jsou v celém rozsahu utajovanou informací“. II. Námitky stěžovatele [3.] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody zakotvené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [4.] Stěžovatel uvádí, že z obou správních rozhodnutí ani z rozsudku městského soudu není zřejmé, v čem je jeho chování pokládáno za bezpečnostní riziko. Jelikož tato rozhodnutí odkazují na ustanovení § 14 odst. 3 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., lze z toho usuzovat, že se stěžovatel měl dopustit styku s osobou, která vyvíjí nebo vyvíjela činnost proti zájmům České republiky, čehož se však nikdy nedopustil a s žádnou takovou osobou se nesetkal. [5.] Pochybení spatřuje stěžovatel již v tom, že žalovaný s ním provedl pohovor výslovně podle ustanovení § 105 odst. 1, 4 zákona č. 412/2005 Sb., ačkoliv měla být bezpečnostní prověrka dokončena podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností. Podobně chybným způsobem žalovaný postupoval při umožnění nahlédnutí do spisu. Správní orgán tak nepostupoval podle správného procesního předpisu. Navíc, pokud argumentoval tím, že rozhodnutí nebylo činěno v neprospěch stěžovatele, jelikož podmínka bezpečnostní spolehlivosti byla obsažena i v § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb., dopouští se omylu, jelikož takové ustanovení v citovaném zákoně vůbec obsaženo nebylo. Rovněž neaplikovatelné bylo ustanovení § 23 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je proto odůvodněno odkazem na zákonná ustanovení, která buď vůbec neexistují anebo nemají žádný vztah k projednávané věci. [6.] Při tomto pohovoru stěžovatel nezamlčel žádné kontakty, k nimž došlo při různých oficiálních společenských nebo profesionálních akcích a v jejichž rámci se musel z titulu vysoké vojenské funkce stýkat i se zahraničními představiteli. Kromě toho se v roce 2003 setkal s představiteli Zastupitelského úřadu ČLR, to však jen proto, že se jeho dcera zúčastnila soutěže Miss World, pořádané právě v Číně. [7.] Další námitka se týká nahlédnutí do spisu, které bylo omezeno jen ve vztahu k jeho nevýznamné části, z níž žádné důvody pro nevydání osvědčení neplynou. Utajovaná část spisu mu však zpřístupněna nebyla, takže stěžovatel nezná skutečné důvody správních rozhodnutí a nemohl se k nim vyjadřovat a vyvracet je. Vydaná rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Důkaz úplným spisem žalovaného nebyl proveden. V této otázce odkazuje stěžovatel též na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (zejména na rozsudky sp. zn. 6 Azs 142/2006 a 2 As 31/2007). Městský soud sice při jednání provedl důkaz přílohou spisu žalobce, nicméně pouze tím způsobem, že „listina X vyhotovená orgánem Y obsahující informaci Z obsahuje utajované skutečnosti“. V písemném vyhotovení napadeného rozsudku pak soud uvedl, že poté, co se seznámil s obsahem písemností v příloze č. 3, jejichž obsah však stěžovateli nebyl zpřístupněn, shledal rozhodnutí žalovaného věcně správným. [8.] Nepřesnost informací žalovaného dokládá rovněž to, že se v druhostupňovém rozhodnutí píše o „usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 2 T 162/2005 - 304“, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o „rozsudek tamního soudu č. j. 2 T 162/2005-369 ze dne 25. 4. 2006“. Nestrannost a objektivita žalovaného je rovněž zpochybněna mediálně známým korupčním skandálem, kdy byla osvědčení o bezpečnostní způsobilosti vydávána i osobám, zapleteným do případu závažné trestné činnosti. Způsob rozhodování žalovaného je zcela neprůhledný a nutně se nastoluje otázka. „kdo hlídá hlídače“. Vzniká situace, kdy důvěryhodnost osob posuzuje úřad, který je sám nedůvěryhodný, resp. přinejmenším se takovým jeví navenek. [9.] Stěžovatel dále uvádí, že ustanovení § 89 odst. 7, § 122 odst. 3 věta druhá a § 133 odst. 2, 3 zákona č. 412/2005 Sb. považuje za protiústavní a odporující čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Tvrdí, že mělo být postupováno podle ustanovení § 38 odst. 6 správního řádu, které se sice na ověřování bezpečnostní způsobilosti nevztahuje, nicméně poskytuje návod, jak ve srovnatelných případech postupovat. Stěžovatel se domnívá, že mu mělo být umožněno nahlédnout do spisu a protože se tak nestalo, byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv na svobod („Listina“). Skutečnost, že se může s celým spisem seznámit soud, považuje stěžovatel za nedostatečné, jelikož tento nemůže posoudit pravdivost a věrohodnost předmětných informací a soudní přezkum se tak stává čistě formálním. Nesplňuje požadavky plné soudní jurisdikce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v tomto směru stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. [10.] Další námitka se týká toho, že podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. provádí bezpečnostní pohovor statutární orgán nebo Úřad, nicméně pokud jsou předmětné skutečnosti zjištěny zpravodajskými službami, provádí tento pohovor příslušná zpravodajská služba. Tato úprava není samoúčelná a její nerespektování představuje vadu správního řízení. [11.] Stěžovatel poukazuje i na to, že závěr o existenci bezpečnostního rizika podle ustanovení § 14 odst. 3 písm. a) až i) zákona č. 412/2005 Sb. nelze dovodit z pouhého zjištění některé z taxativně uvedených stížností, nýbrž je třeba učinit správní uvážení. Jednou z okolností, relevantních pro toto uvážení, je přitom vědomost o styku s problematickou osobou. Názor městského soudu, že tato vědomost není relevantní, považuje stěžovatel za nesprávný. Městský soud se totiž omezil na strohé konstatování existence bezpečnostního rizika, rezignující na jakékoliv odůvodnění. Ve vztahu k účastníkům řízení tak nebyl respektován princip rovnosti zbraní a rovněž v této otázce odkazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel tvrdí, že pokud soud nepřezkoumává vedle zákonnosti též kvalitu diskrece, nerozhoduje v plné jurisdikci. [12.] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [13.] Národní bezpečnostní úřad uvádí, že z vyjádření stěžovatele při bezpečnostním pohovoru nebylo žádné bezpečnostní riziko dovozeno. Teprve ze zprávy o výsledku šetření dodané zpravodajskou službou vyplynuly konkrétní a podrobné informace, z nichž je patrné, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro vydání příslušného osvědčení. Zpravodajské služby přitom poskytují toliko „výsledky šetření“ a nikoliv spisový materiál a právní úprava neumožňovala stěžovatele seznámit s tímto výsledkem šetření zpravodajské služby. [14.] U poznatků předávaných zpravodajskými službami a ostatními státními orgány je nutno presumovat věcnou správnost a procesní zákonnost. Žalovaný proto předané poznatky pouze shromáždil a vyhodnotil, přičemž vycházel z toho, že pod pojem bezpečnostní riziko spadá již samotné podezření z existence tohoto rizik