3 Ads 132/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 132/2010- 109 - text 3 Ads 132/2010 - 115 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. H., zast. Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, 17. listopadu 623, proti žalovanému: generální ředitel Vězeňské služby ČR, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2007, č.j. 55/404/2007-50/215, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 6 Ca 325/2007 – 66, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, č.j. 55/404/2007-50/215, a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice Pardubice ve věcech služebního poměru ze dne 15. 6. 2007, č.j. Ú-5-Př/2007/21-7, kterým prvoinstanční správní orgán zamítl žádost žalobce o poskytnutí náhrad podle § 101 písm. a), b) a c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“). Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu: Rozhodnutím ředitele Věznice Pardubice o náhradě škody na zdraví ze dne 22. 10. 2004, č.j. Ú-6-P/2004-21/Všeob/7, byl odškodněn služební úraz žalobce, který utrpěl dne 4. 4. 2004. Podle posudku o bolestném vystaveného MUDr. V. K. dne 3. 5. 2004 bylo žalobci přiznáno bolestné a náhrada za ztrátu na služebním příjmu. Dne 19. 10. 2006 se žalobce na podrobil operaci levého kolenního kloubu na chirurgickém oddělení Okresní nemocnice v Chrudimi; neschopen služby byl od 19. 10. 2006 do 18. 2. 2007. Dne 27. 3. 2007 předložil žalobce komisi pro odškodňování služebních úrazů posudek o bolestném vypracovaný MUDr. V. K. Vzhledem k nejasnostem v tomto posudku byl žalobce prvostupňovým služebním funkcionářem dne 6. 4. 2007 písemně informován, že náhrada za poškozené zdraví nebude v současné době poskytnuta a řízení bude znovu pokračovat po obdržení znaleckého posudku, o čemž bude tajemníkem komise informován. Ze správního spisu dále soud zjistil, že se prvostupňový služební funkcionář snažil kontaktovat znalce z oboru ortopedie MUDr. L. T., který sdělil, že je zaneprázdněn a doporučil vyžádat si stanovisko posudkového lékaře zdravotnického zařízení, ve kterém byla operace prováděna. Dne 23. 4. 2007 požádal prvostupňový služební funkcionář oddělení ortopedie Okresní nemocnice v Chrudimi o zpracování lékařského posudku. Dne 3. 5. 2007 byla na tuto žádost vyhotovena zpráva o zdravotním stavu žalobce MUDr. J. V., lékařem chirurgického oddělení nemocnice Chrudim, ve které na dotaz, zda byla operace kolene LDK dne 19. 10. 2006 v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 4. 4. 2004 a v kladném případě proč a z kolika procent, bylo uvedeno, že náhrada předního zkříženého vazu žalobce byla provedena dne 19. 10. 2006 pro stav po ruptuře LCA staršího data. Nelze vyloučit, že pacient prodělal dne 4. 4. 2004 tento úraz. Procentuální vyjádření nelze provést. Na dotaz, zda lze očekávat trvalé následky v souvislosti s úrazem ze dne 4. 4. 2004 a případně jaké, bylo uvedeno, že trvalé následky lze očekávat ve smyslu menší stability kolenního kloubu s následnými degenerativními změnami kolenního kloubu. Rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 15. 6. 2007, č.j. Ú-5-Př/2007/21-7, zamítl ředitel Věznice Pardubice žádost žalobce o poskytnutí náhrad podle § 101 písm. a), b) a c) služebního zákona, neboť žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi služebním úrazem ze dne 4. 4. 2004 a operací ze dne 19. 10. 2006 posudkem lékaře ve smyslu § 8 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Podané odvolání žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Po přezkoumání a vyhodnocení předložených písemných podkladů neshledal ve výroku prvostupňového rozhodnutí ani v jeho odůvodnění nedostatky. Žalobce doplnil své odvolání novým posudkem o bolestném zpracovaným MUDr. K., datovaným 20. 7. 2007 a dále lékařskou zprávou chirurgického oddělení nemocnice Chrudim a soukromého praktického lékaře MUDr. K. Žalovaný požádal o odborné posouzení odbor zdravotnické služby Vězeňské služby. Na základě této žádosti zaslala Ústřední lékařská posudková komise Vězeňské služby protokol ze dne 21. 8. 2007, podle jehož závěrů žalobce v mezidobí mezi úrazem ze dne 4. 4. 2004 a operací ze dne 19. 10. 2006 neudával žádné výrazné subjektivní potíže s levým kolenním kloubem, hrál nohejbal (přitom dne 10. 9. 2004 při hře upadl a pohmoždil si oblast bederní páteře), a nelze proto jednoznačně vyloučit, že při této činnosti nedošlo v uvedeném mezidobí k novému poranění levého kolenního kloubu. Jednoznačnou odpověď by musel dát soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie – traumatologie. Žalovaný uzavřel, že podle § 14 odst. 1 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 28/2003 a v souladu se stanoviskem ředitele Věznice Pardubice zaměstnanec, který se domáhá náhrady škody způsobené v souvislosti s plněním pracovních úkolů, musí prokázat, že mu škoda vznikla, její výši a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním Vězeňské služby. Takovýto jednoznačný důkaz žalobce nepředložil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru o důvodnosti podané žaloby. Z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí podle soudu vyplývá, že žádost žalobce byla zamítnuta s odkazem na § 14 odst. 1 nařízení generální ředitelky Vězeňské služby ČR č. 28/2003 (dále jen „nařízení“), dle kterého musí zaměstnanec, který se domáhá náhrady škody způsobené v souvislosti s plněním pracovních úkolů, prokázat, že mu škoda vznikla, její výši a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a jednáním Vězeňské služby. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat souvislost mezi operací ze dne 19. 10. 2006 a služebním úrazem ze dne 4. 4. 2004. Nařízení bylo vydáno podle čl. 9 písm. e) nařízení ministerstva spravedlnosti č. 1/2002, kterým se vydává organizační řád Vězeňské služby ČR, tedy na základě vnitroslužebního předpisu. Postup, dle kterého by vnitřní norma opravňovala k vydání další vnitřní normy, je podle soudu nepřípustný, neboť k takovému postupu je třeba zákonného zmocnění. Ustanovení § 14 odst. 1 nařízení je podle názoru soudu v rozporu s ustanovením § 180 odst. 1 služebního zákona, podle kterého je služební funkcionář povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Jestliže proto žalovaný rozhodoval podle § 14 nařízení, postupoval nesprávně. Jeho povinností bylo postupovat podle § 180 odst. 1 služebního zákona. Z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí dále vyplývá, že se v něm žalovaný omezil pouze na konstatování dokladů, které žalobce předložil v řízení před prvostupňovým služebním orgánem a v rámci odvolacího řízení a dokladů pořízených přímo služebním funkcionářem, aniž by uvedl, jaká skutková zjištění z nich učinil a jak je ve vztahu k nim hodnotil. To že se jednalo o podklady neúplné, vyplývá ze závěrů Ústřední lékařské posudkové komise Vězeňské služby ČR vysloveného v protokolu o jednání ze dne 21. 8. 2007, podle kterého by jednoznačnou odpověď na otázku existence příčinné souvislosti mezi operací žalobce ze dne 19. 10. 2006 a služebním úrazem ze dne 4. 4. 2004 mohl dát znalec z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie – traumatologie. Namísto toho, aby si žalovaný potřebné podklady pro náležité zjištění skutkového stavu v daném případě opatřil sám, uzavřel, že to byl žalobce, který neunesl důkazní břemeno a existenci příčinné souvislosti neprokázal. Městský soud v Praze proto uzavřel, že žalovaný při svém rozhodování nepostupoval v souladu s § 180 odst. 1 služebního zákona, a napadené správní rozhodnutí tak bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. K provedení důkazu znaleckým posudkem, jak žalovaný navrhoval, soud nepřistoupil, neboť by tím nahrazoval rozhodovací činnosti služebního funkcionáře. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, ve které uplatnil důvod vymezený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Předně je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí nelze zrušit s pouhým odkazem na nesprávné odůvodnění, eventuálně rozpor vnitřního předpisu, na který se rozhodnutí odkazuje, se zákonem. Podle stěžovatele je třeba zkoumat, zda zákonu odpovídá skutečný postup rozhodujícího orgánu a výrok jeho rozhodnutí. Jestliž