3 Ads 7/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 7/2011- 48 - text 3 Ads 7/2011 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: R. N., zastoupeného JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem Na Poříčí 30, Praha 1, proti žalované: Pražská správa sociálního zabezpečení, Sokolovská 855/225, Praha 9, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 11. 2009, č.j. 41074/050-9017-20.04.2009/388-13/Če/13528047, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 12 Ad 5/2010 – 24, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel) podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2010, č. j. 12 Ad 5/2010 – 24 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 11. 2009, č.j. 41074/050-9017/20.04.2009/388-13/Če/13528047 (dále jen „rozhodnutí žalované“), kterým nebylo vyhověno jeho námitce, že byla promlčena dlužná částka na pojistném a penále stanovena výkazem nedoplatků č. 3180/00 ze dne 24. 5. 2000, která byla vymáhaná exekučním příkazem ze dne 17. 6. 2009, č. j. 41074/050-9017-20.04.2009/388-6/Dub/13528047. Žalovaná v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí uvedla, že promlčecí doba k dlužnému pojistnému stanovenému výkazem nedoplatků ze dne 24. 5. 2000, č. 3180/2000, počala plynout ode dne jeho doručení, tj. od 24. 5. 2000, a neběžela po dobu soudního vykonávacího řízení od 15. 8. 2001 do 2. 10. 2008. Právo předepsat dlužné pojistné proto nebylo promlčeno a žalovaná z tohoto důvodu nevyhověla stěžovatelově námitce. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na znění § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“) a uvedl, že desetiletá promlčecí doba pro předepsání dlužného pojistného podle uvedeného ustanovení běží ode dne 26. 5. 2000, kdy byl stěžovateli doručen výkaz nedoplatků ze dne 24. 5. 2000. Podle městského soudu byl tímto výkazem nedoplatků zrušen výkaz nedoplatků ze dne 2. 8. 1999. Výkaz nedoplatků je totiž „jakýmsi přehledem nezaplacených částek za určité období a k určitému dni, takže poslední výkaz nedoplatků obsahuje všechny skutečnosti za předcházející období, a svou podstatou tedy nahrazuje dřívější výkazy nedoplatků“. Rovněž dodal, že žalovaná již dne 13. 8. 2001 podala návrh na soudní výkon rozhodnutí, přičemž toto řízení skončilo dne 2. 10. 2008. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. po tuto dobu neběžela promlčecí doba. I z tohoto důvodu posoudil jako nedůvodnou stěžovatelovu námitku, že vymáhaná pohledávka stanovená výkazem nedoplatků ze dne 24. 5. 2000 byla promlčena. Městský soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť městský soud údajně nesprávně posoudil jeho námitku promlčení, pokud dospěl k závěru, že vymáhaná pohledávka není promlčena. Podle stěžovatele je totiž rozhodující znění § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., podle nějž se právo vymáhat pojistné promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Podle stěžovatele výkaz nedoplatků není platebním výměrem, a proto nelze tedy promlčecí dobu počítat od okamžiku vydání výkazu nedoplatků. Protože platební výměr nebyl vůbec vydán, nastává podle stěžovatelova názoru počátek promlčecí doby dnem, kdy měl být tento závazek poprvé řádně zaplacen. Rovněž dodal, že i kdyby výkaz nedoplatků měl stejné důsledky jako platební výměr, byla by vymáhaná pohledávka promlčena, protože je údajně vyloučeno, aby nově vydaný platební výměr či výkaz nedoplatků zrušil účinky předchozí, a aby tak promlčecí dobu běžela od nově vydaného platebního výměru či výkazu nedoplatků, neboť by to ve své podstatě mělo za následek nepromlčitelnost pohledávky. Dále se stěžovatel ohradil proti závěru městského soudu, že promlčecí doba neběžela po dobu soudního vykonávacího řízení, neboť podle něj neběží promlčecí doba pouze po dobu řízení, které soud vede o existenci či výši pohledávky, nikoli po dobu vykonávacího řízení vedeného soudem. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že setrvává na svém stanovisku k žalobě, na něž pro stručnost odkázala a navrhla, aby Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. V přiloženém vyjádření k žalobě popsala skutkový děj a připomněla, že stěžovateli jako plátci pojistného byla ke dni 24. 5. 2000 vyčíslena neuhrazená částka 133 265 Kč výkazem nedoplatků ze dne 24. 5. 2000. Návrh na výkon rozhodnutí pro tuto pohledávku podala žalovaná dne 15. 8. 2001 a Obvodní soud pro Prahu 3 jej nařídil svým usnesením ze dne 21. 9. 2001, č. j. 23 E 1294/2001-4. Nařízený výkon rozhodnutí byl zastaven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 10. 2008, č. j. 23 E 1294/2001-53. Dne 20. 4. 2009 bylo zahájeno exekuční řízení a dne 17. 6. 2009 byl vydán exekuční příkaz na účet stěžovatele, proti němuž podal stěžovatel dne 27. 10. 2009 námitku, v níž namítal promlčení pohledávky. Dále žalovaná s odkazem na znění § 18 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. uvedla, že v dané věci se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za 10 let ode dne, kdy se plátce pojistného dozvěděl o úkonu ke zjištění nebo vyměření pojistného, kterým byl výkaz nedoplatků ze dne 24. 5. 2000. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k promlčení tohoto práva. Dále podotkla, že podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu, přičemž podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se za takovou dobu považuje i doba, po kterou byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Podle žalované tedy promlčecí doba, která počala plynout nejdříve dne 24. 5. 2000, neběžela od 15. 8. 2001 do 2. 10. 2008, a proto nemohlo být právo předepsat dlužné pojistné promlčeno. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že stěžovateli vznikla povinnost za období od 1. 7. 1997 od 31. 7. 1999 zaplatit pojistné ve výši 145 845 Kč. Z této částky však stěžovatel uhradil pouze 7480 Kč (dne 17. 12. 1997), a proto mu bylo výkazem nedoplatků ze dne 2. 8. 1999, který mu byl doručen dne 20. 9. 1999, předepsána k úhradě zbývající částka 138 365 Kč. Stěžovatel dne 23. 11. 1999 uhradil 5100 Kč. Žalovaná následně vydala dne 24. 5. 2000 další výkaz nedoplatků č. 3180/2000, kterým stěžovateli předepsala uhradit sníženou částku ve výši 133 265 Kč. Tento výkaz nedoplatků mu byl doručen dne 26. 5. 2000. Protože stěžovatel uvedenou pohledávky ve výši stanovenou výkazem nedoplatků neuhradil, podala žalovaná dne 15. 8. 2001 návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí podle výkazu nedoplatků ze dne 24. 5. 2000, č. 3180/2000, který Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil svým usnesením ze dne 21. 9. 2001, č. j. 23 E 1294/2001-4. Během tohoto řízení byla uhrazena pohledávka ve výši 30.000,- Kč. Většina ostatních věcí byla z výkonu rozhodnutí vyloučena a ke zbývající částce byl nařízený výkon rozhodnutí zastaven usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 10. 2008, č. j. 23 E 1294/2001-53, neboť výtěžek z prodeje movité věci by byl nižší, než náklady na provedení tohoto výkonu rozhodnutí. Dne 20. 4. 2009 byl zahájen správní výkon rozhodnutí výzvou k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě a dne 17. 6. 2009 byl vydán exekuční příkaz na účet stěžovatele. Stěžovatel dne 26. 10. 2009 podal námitku, v níž namítl promlčení pohledávky stanovené výkazem nedoplatků č. 3180/2000. Výše citovaným rozhodnutím žalovaná tuto námitku ze shora uvedených důvodů zamítla. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení § 102 a § 104 s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížností namítal nesprávné právní posouzení promlčení dluhu na pojistném. Klíčovou otázkou v dané věci je jednak to, zda běh promlčecí doby podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. pro vymáhání pojistného je možné počítat od okamžiku vydání výkazu nedoplatků, a jednak to, zda promlčecí doba běží i po dobu vykonávacího řízení vedeného soudem či nikoli. Ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. stanoví, že právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 10 let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o t