— Nejvyšší správní soud

3 Ans 7/2011- 180 - text 3 Ans 7/2011 - 180 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: S. M., zast. JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Opava, Hauerova 3, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 Ca 301/2008 - 122, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Vlastimilu Vezdenkovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2880 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 12. 5. 2006. Tímto podáním navrhl žalobce, aby žalovaná nevyplatila z jeho účtu peníze Psychiatrické léčebně Šternberk za jeho násilné protiprávní zadržení. Soud neshledal žalobu důvodnou. Zákon č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), ani žádný jiný obecně závazný předpis nepřiznává žalobci právo iniciovat svým návrhem správní řízení, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí o nevyplacení úhrady za poskytnutou zdravotní péči, resp. neukládá žalované povinnost vést o takovém návrhu správní řízení a rozhodnout o něm. Způsob kontroly využívání a poskytování zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění prováděné zdravotními pojišťovnami je upraven v § 42 zákona č. 48/1997 Sb. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení provádějí zdravotní pojišťovny kontrolní činnost prostřednictvím informačních dat v rozsahu stanoveném zákonem a činností revizních lékařů. Další kontrolní činnost provádějí odborní pracovníci ve zdravotnictví způsobilí k revizní činnosti. Pokud kontrola prokáže neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování zdravotní péče, zdravotní pojišťovna takovou péči neuhradí. Z uvedeného je podle soudu zřejmé, že kontrola využívání a poskytování zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění prováděná zdravotními pojišťovnami ve vztahu ke smluvním zdravotnickým zařízením neprobíhá v režimu správního řádu a není završena vydáním správního rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí úhrady za vykázanou zdravotní péči. Režim správního řádu na věc nedopadá již z toho důvodu, že úhrada zdravotní péče jednotlivým zdravotnickým zařízením není plněním povinnosti založené správním aktem. Ze strany zdravotnických pojišťoven se jedná o plnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování zdravotní péče, kterou zdravotní pojišťovny uzavírají se zdravotnickými zařízeními. Je-li v rámci prováděné kontrolní činnosti prokázána oprávněnost a správnost vyúčtování zdravotní péče, je zdravotní pojišťovna bez dalšího, tj. aniž by vydávala jakékoli správní rozhodnutí, povinna zdravotnickému zařízení vyúčtovanou péči uhradit. V případě, že kontrola prokáže neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtované zdravotní péče, pojišťovna takovou péči neuhradí. Ani v tomto případě zákon zdravotní pojišťovně neukládá povinnost vydávat správní rozhodnutí o odepření úhrady. Je na příslušném zdravotnickém zařízení, které sporné vyúčtování předložilo, aby se u soudu domáhalo splnění smluvní povinnosti uhradit vyúčtovanou zdravotní péči, považuje-li kontrolní závěr pojišťovny o neoprávněnosti či nesprávnosti vyúčtování za mylný. Zákon č. 48/1997 Sb. přiznává pojištěncům právo podílet se na kontrole poskytnuté zdravotní péče hrazené zdravotním pojištěním [§ 11 odst. 1 písm. f)] a též právo podílet se na kontrole zdravotních pojišťoven (§ 43 odst. 2). Pojištěnci mohou svými podněty iniciovat kontrolní činnost prováděnou zdravotnickými pojišťovnami ve vztahu ke smluvním zdravotnickým zařízením, mají-li z jakýchkoliv důvodů za to, že ze strany zdravotnických zařízení dochází k neoprávněnému či nesprávnému účtování zdravotní péče. Zákon však pojištěncům nepřiznává právo iniciovat svým návrhem správní řízení, ve kterém by bylo formou správního aktu rozhodováno o vyplacení či odepření úhrady poskytnuté zdravotní péče. Je tomu tak i proto, že předmětem kontrolní činnosti prováděné zdravotními pojišťovnami nejsou práva či povinnosti jednotlivých pojištěnců, a výsledek kontrolní činnosti nezasahuje do jejich právní sféry. Podání žalobce ze dne 12. 5. 2006 je vzhledem k uvedenému toliko podnětem k zahájení kontrolní činnosti žalovanou, nikoliv návrhem na zahájení správního řízení, ve kterém by byla žalovaná povinna vydat rozhodnutí. Žalovaná na toto podání zareagovala v souladu se zákonem, o čemž svědčí její dopis ze dne 18. 5. 2006, kterým žalobci oznámila, že na základě jeho podnětu odmítla úhradu vykázané péče na osobu žalobce za dobu jeho pobytu v Psychiatrické léčebně Šternberk, a to do doby, než bude úhrada nákladů na zdravotní péči potvrzena jako oprávněná. Z vyjádření žalované k žalobě vyplývá, že skutečnosti uvedené v žalobě prošetřila formou kontrolní a revizní činnosti provedené v souladu s § 42 zákona č. 48/1997 Sb. Zdravotní péče vykázaná Psychiatrickou léčebnou Šternberk za léčení žalobce nebyla shledána neoprávněnou, proto nebyl dán důvod úhradu neprovést. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Rozsudek je dle jeho názoru zmatečný. Soud jednal svévolně v nepřítomnosti stěžovatele, čímž porušil jeho ústavní práva (čl. 3, 4, 10 a 96 odst. 2 Ústavy). Do Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR nikdy nevstoupil, nic nepodepsal, nikdo s ním nejednal. Sám dal žalované výpověď, která nabyla právní moci. V psychiatrické léčebně Šternberk na léčení nikdy nebyl. Kasační stížnost doplnil soudem ustanovený advokát takto: Stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel se neztotožnil s právním názorem soudu, že žádný právní předpis nepřiznává žalobci právo iniciovat svým návrhem správní řízení, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí žalované o nevyplacení úhrady za zdravotní péči poskytnutou žalobci Psychiatrickou léčebnou Šternberk, resp. že žádný právní předpis neukládá žalované povinnost vést o takovém návrhu správní řízení a rozhodnout o něm. Stěžovatel je přesvědčen, že byl oprávněn takový návrh podat (žádný obecně závazný předpis mu podání návrhu nezakazuje) a že žalovaná na druhé straně byla povinna o tomto jeho návrhu v rámci správního řízení rozhodnout. Protože se tak nestalo, byl žalobce oprávněn za splnění zákonných podmínek podat žalobu proti žalované a domáhat se jí, aby soud uložil žalované povinnost příslušné rozhodnutí ve věci samé vydat. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním doručeným soudu dne 21. 7. 2011 následně stěžovatel namítl podjatost soudců Nejvyššího správního soudu dle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), navrhl zrušení soudního řádu správního a zrušení Nejvyššího správního soudu, neboť jak zákon, tak činnost soudu jsou v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Dříve než se Nejvyšší správní soud jal přezkoumávat napadený rozsudek, zabýval se shora uvedenou námitkou podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu. Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle § 8 odst. 2 s. ř. s. je z obdobných důvodů vyloučena i jiná osoba, která se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci soudu, a též tlumočník a znalec. Podle § 8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát. Stěžovatelovo přesvědčení o tom, že všichni soudci Nejvyššího správního