3 As 1/2011 — Nejvyšší správní soud

3 As 1/2011- 70 - text 3 As 1/2011 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: TJ Sokol Dolní Beřkovice, se sídlem Nádražní 263, Dolní Beřkovice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem se sídlem Ženíškova 2124/8, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2009, č.j. 040571/2009/KÚSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 10 Ca 305/2009 – 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 7. 7. 2009, č.j. 040571/2009/KÚSK. Městský soud v Praze vycházel při svém rozhodování z následujícího skutkového stavu: Podáním ze dne 21. 3. 2008 stěžovatel požádal Obecní úřad Dolní Beřkovice o povolení pokácení břízy u kiosku na hřišti. Mezi účastníky není sporu o tom, že o této žádosti nebylo ze strany Obecního úřadu Dolní Beřkovice nijak rozhodnuto. Dne 6. 8. 2008 obdržel prvoinstanční správní orgán Městský úřad Mělník podnět starostky obce Dolní Beřkovice ve věci nepovoleného kácení. Poukázala na podanou žádost stěžovatele o povolení ke kácení břízy s tím, že písemné vyjádření k této žádosti nebylo vydáno. Dále uvedla, že po návratu z dovolené dne 4. 8. 2008 zjistila, že na místě břízy je již jen pařez. Dne 12. 8. 2008 provedl prvoinstanční orgán místní ohledání v areálu TJ Sokol Dolní Beřkovice. Podle záznamu z místního ohledání nebyl v areálu zastižen žádný oprávněný zástupce ani správce TJ, pracovníci správního orgánu proto požádali o účast při šetření pracovnici Obecního úřadu Dolní Beřkovice. Areál TJ Sokol byl otevřený a volně přístupný veřejnosti. Na místě byl zjištěn pařez po pokácené bříze bílé (Betula pendula) o průměru 44, 5 cm měřeného ve výšce cca 0,5 m nad zemí. V rámci řízení o správním deliktu stěžovatel při ústním jednání uvedl, že žádost (o povolení zastřešení tanečního parketu) podal v březnu i s žádostí o pokácení břízy s ohledem na zastřešení a nebezpečnost, kterou vytvářela u kiosku. V červenci byl dán písemný souhlas obce se stavbou zastřešení tanečního parketu, žádné písemné stanovisko ohledně pokácení stromu obecní úřad nevydal. Ve svém podání ze dne 22. 9. 2008 stěžovatel sdělil, že v lednu 2008 byl zadán projekt k zastřešení tanečního parketu, ze strany zastupitelstva obce nebyla vznesena žádná námitka. V měsíci červnu byl dán projekt místostarostovi a starostce k vyjádření ke stavbě, podle písemného vyjádření obce předaného v červenci Obecnímu úřadu Dolní Beřkovice nebylo ke stavbě žádných námitek. Stěžovatel uvedl, že tímto považoval celou záležitost za vyřízenou. V závěru podání požádal, aby celá záležitost byla zastavena, neboť postupoval podle předpisů a právních norem. Rozhodnutím Městského úřadu Mělník ze dne 22. 1. 2009, č.j. 67/ZP/09/DIMA, byla stěžovateli podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 5000 Kč za správní delikt, kterého se měl dopustit tím, že porušil § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., tedy že bez povolení pokácel dřevinu rostoucí mimo les (1 ks břízy bílé, Betula pendula) na pozemku parc. č. 554/2 v k.ú. Dolní Beřkovice ve druhé polovině měsíce července roku 2008.V odůvodnění správní orgán uvedl, že stěžovatel sice podal žádost o povolení ke kácení předmětné břízy, avšak nevyčkal rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Beřkovice a strom bez povolení pokácel. Skutečnost, že správní orgán nevydal rozhodnutí o žádosti v zákonné lhůtě, neznamená její povolení. Odvolání podané proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalovaný zamítl. Stěžovatel v podané žalobě namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že je za správní delikt zodpovědný. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel v prvoinstančním správním řízení nezpochybňoval skutečnost, že to byl právě on, kdo předmětný strom pokácel. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit v tom, že tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k závěru, že právě on je osobou za spáchání správního deliktu zodpovědnou. Rovněž s ním lze souhlasit v tom, že v průběhu správního řízení neučinil výslovné prohlášení, že předmětný strom pokácel. Městský soud v Praze zde však nesprávný postup správních orgánů neshledal. Stěžovatel v průběhu správního řízení uváděl skutečnosti, jimiž se snažil zpochybnit závěr správního orgánu prvého stupně o tom, se jednalo o nepovolené pokácení stromu. Výslovně připustil, že záměr pokácet předmětný strom měl, a vyjádřil přesvědčení, že byl oprávněn k jeho pokácení. Správní orgány, potažmo správní soud, musí vycházet z předpokladu určité racionality chování účastníků řízení. Pokud by stěžovatel skutečně nebyl za pokácení předmětného stromu odpovědný, lze rozumně očekávat, že by již při svém prvním vyjádření ve věci tuto skutečnost uvedl. Postrádalo by rozumného smyslu, aby správnímu orgánu I. stupně osvětloval, z jakých důvodů se domnívá, že byl k pokácení předmětného stromu oprávněn. Za tohoto stavu věci nelze správnímu orgánu důvodně vytýkat, že nezjišťoval, která konkrétní osoba strom fyzicky pokácela a případně kdo jí k tomu dal pokyn. Podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, správní orgán zjišťuje stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V daném případě bylo jednoznačně zjištěno, že předmětný strom byl pokácen na pozemku stěžovatele, který úmysl pokácet tento strom v krátké době předtím výslovně projevil. Jestliže stěžovatel sám odpovědnost za pokácení stromu nepopřel, neexistovaly důvodné pochybnosti o tom, která osoba je za pokácení předmětného stromu odpovědná. K odvolací námitce stěžovatele, že správní orgán nemá žádný důkaz o tom, že by statutární orgán stěžovatele dal pokyn k pokácení břízy, žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že není podstatné, kdo dal k pokácení břízy pokyn a že je ze spisového materiálu patrné, že ji zlikvidoval stěžovatel. Městský soud v Praze hodnotil posouzení této námitky jako ne zcela přiléhavé, nicméně vzal v úvahu § 82 odst. 4 správního řádu. Jestliže stěžovatel teprve v odvolání zpochybnil závěr správního orgánu, že je za pokácení stromu odpovědný, jednalo se o zcela nové tvrzení, které mohl nepochybně uplatnit dříve. Žalovaný se proto touto odvolací námitkou neměl vůbec zabývat. Městský soud v Praze dále přisvědčil námitce stěžovatele, že postup správního orgánu při provádění místního šetření dne 12. 8. 2008 nebyl v souladu se zákonem. Zástupce stěžovatele měl být o místním šetření předem uvědomen a měl být k němu přizván. Tato vada však nemohla být důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatel totiž v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl, jaký měla nebo mohla mít tato vada řízení dopad na jeho procesní práva nebo jaký mohla mít vliv na výsledek správního řízení. Při místním šetření učinil správní orgán I. stupně toliko ten závěr, že na pozemku stěžovatele byla pokácena bříza, což byla skutečnost v celém průběhu řízení nepochybná, a dále že se podle rozměrů pařezu jednalo o dřevinu, k jejímuž pokácení bylo zapotřebí povolení podle § 8 zákona č. 114/1992 Sb. Je tedy zřejmé, že konečný výsledek správního řízení by nijak neovlivnilo, pokud by správní orgány z protokolu o provedeném místním šetření při svém rozhodování nevycházely. Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl, že místní šetření bylo uskutečněno bez jeho vyrozumění a přítomnosti, tento důkaz tak nebyl proveden zákonným způsobem. Stěžovatel se přitom na rozdíl od Městského soudu v Praze domnívá, že provedené místní šetření mělo v projednávaném případě zásadní význam. Nesouhlasil se závěrem soudu, že by výsledek správního řízení nikterak neovlivnilo, pokud by správní orgány z protokolu o provedeném místním šetření při svém rozhodování nevycházely. Místní šetření totiž bylo jediným provedeným důkazem správního orgánu o tom, že se správní delikt stal. Práva stěžovatele byla zkrácena již samotnou skutečností, že mu nebyla umožněna účast při tomto úkonu prováděném na jeho pozemku, a tím případná kontrola postupu správního orgánu. Z uvedeného důvodu není podstatný obsah tohoto úkonu, ale skutečnost, zda byl proveden v souladu s zákonem. Vzhledem k tomu, že místní šetření bylo provedeno v rozporu s právním předpisy a přitom bylo jediným důkazem správního řízení