4 Ads 141/2011 – Nejvyšší správní soud

4 Ads 141/2011- 83 - text 4 Ads 141/2011 - 92 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Č., zast. Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem, se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 16 Cad 61/2008 – 52, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 16 Cad 61/2008 – 52, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 28. 11. 2006, č. j. 4541/SZ/2006, č. e. 168019/2006, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 18. 10. 2006, č. j. OSV/555/Nv/10676/06, kterým byla podle § 40a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 73 a § 94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, zamítnuta žalobcova žádost o jednorázovou dávku sociální péče. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a obě rozhodnutí jsou navíc nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítal, že žalovaný měl vzhledem k tomu, že ve věci rozhodovala podjatá pracovnice správního orgánu prvního stupně, rozhodnutí tohoto orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že mu v červenci a srpnu 2006 byla poskytnuta jednorázová peněžní dávka sociální péče a přestože od té doby nedošlo k žádným legislativním změnám v oblasti sociálního zabezpečení ani ke změně v postavení žalobce a není tak pochyb, že žalobce měl na tuto dávku nárok i nadále, nebyla mu požadovaná dávka za měsíc září 2006 poskytnuta. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil, že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů za diskriminační a šikanozní. Není mu jasné, z jakého důvodu žalovaný tvrdí, že žalobce nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle zákona o sociální potřebnosti a z jakého právního důvodu žádost žalobce posuzuje podle § 8a téhož zákona, když žalobce ji podával v rámci § 23 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Žalobci není jasné ani to, proč nemá nárok na dávky a služby sociální péče, když od 27. 2. 2006 došlo k legislativním změnám v § 103 zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a od této doby má žalobce, jakožto rodinný příslušník občana EU, hlášený v ČR k pobytu po dobu delší než 3 měsíce, podle zvláštního právního předpisu nárok na dávky a služby sociální péče. S ohledem na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání”, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. Uvedl, že dávka podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, je dávkou zcela mimořádnou, což vyplývá z dikce tohoto zákonného ustanovení. Dále uvedl, že manželka žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, je tedy hlášena na území České republiky podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na ni nevztahuje úprava trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci nebyl udělen azyl nebo doplňková ochrana a proto, aby manželce žalobce a společným dětem mohla být poskytována dávka sociální péče, není žalobce zahrnut při rozhodování o výši dávky mezi osoby společně posuzované, třebaže dle § 4 odst. 1 zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, společně posuzovanou osobou je. Nemá však nárok na poskytování dávky dle § 103 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V době podání žádosti nedoložil žalobce žádný doklad, který by podpořil jeho tvrzení, že je na mateřské dovolené, ani to, že jej nikdo nechce zaměstnat, dle jeho tvrzení z diskriminačních důvodů, když není ani veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Žalovaný dále uvedl, že v době, kdy správní orgán 1. stupně ve věci rozhodoval, postupoval v souladu se správními předpisy. Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně i žalovaného vycházejí ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahují předepsané náležitosti. Krajský soud v Ústí nad Labem již jednou ve věci rozhodoval, přičemž usnesením ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42 Cad 28/2007 - 13, žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. s tím, že na předmětnou věc dopadá § 56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 4 Ads 106/2008 – 34, napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu zvláštním zákonem [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení § 56 písm. a)], a ze soudního přezkumu není vyloučeno ani podle soudního řádu správního, když se nejedná o rozhodnutí podřaditelné pod některou z kompetenčních výluk uvedených v § 70 písm. a) až f) s. ř. s. Krajský soud při posouzení žalobních námitek předně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelné. Krajský soud se však neztotožnil s názorem žalovaného, že při posuzování, zda má žalobce nárok na poskytování dávek sociální péče, je třeba do okruhu oprávněných osob podle ustanovení § 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, tj. osob majících nárok na příspěvek na živobytí při splnění zákonných podmínek, zahrnout již pouze žalobcovu manželku a jejích 5 nezletilých dětí a nikoliv i žalobce. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo žádného sporu o tom, že rodinu žalobce tvoří sedm osob, a to žalobce, jeho manželka a jejich pět nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Dále nebylo žádného sporu ohledně osobních poměrů manželky žalobce, tedy že je českou státní občankou a že žalobce je státním příslušníkem Ruské federace a oba společně se svými pěti nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. 2706, M. Krajský soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což ostatně nerozporoval ani žalovaný. Tato skutečnost byla navíc prokázána potvrzením Ministerstva vnitra České republiky ze dne 4. 8. 2006, z něhož vyplývá, že žalobce je ode dne 11. 7. 1996 hlášen k pobytu na území České republiky jako žadatel o udělení azylu. Na základě těchto skutečností, tj. že žalobce je sice občanem nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je díky uzavření sňatku s manželkou, která je občankou České republiky a tedy i občankou Evropské unie, rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie, dospěl krajský soud na rozdíl od žalovaného k závěru, že žalobce měl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Uvedené ustanovení nelze podle krajského soudu vykládat tak, že se vztahuje jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie. Při tomto výkladu by